Siberia and Him

SIBIŘ A ON

Haló?

Musíme s tím přestat.

- S čím? - Přece... S tím. Já...

- Cože? - Není to správné.

- Není to správné? - Ano, už jsem se rozhodl.

- A dřív to bylo správné? - Upozorňuju tě, nikomu nic neříkej.

Sašo, spíš? Nesu ti něco k jídlu.

Jak bylo v práci?

Normálně.

Ale dnes... Olga, žena Vaňky Sidirova...

Tu znám. Co se stalo?

Říkala, že budou propouštět. Ale snad ne.

Neboj se. Něco vymyslíme.

Proč jsi tak bledý?

Celou noc jsem zvracel. Asi z toho jídla, cos přinesla.

Ale nechtěj mě rozesmát.

Týden jsi nevyšel z domu.

Dřív jsi všude chodil a teď jen ležíš.

Jdu spát. Ty noční směny nesnáším.

Ohřej si to.

Masové kuličky s hrachovou kaší. Je to dobré.

Sním to.

- Co to bude? - Vodku.

- Kolik. Panáka? - Dvojitého!

200 rublů.

Dej nám ještě dvě, puso.

Tebe jsem tu ještě neviděl.

Tak pojď, jdeme na to. Co?

Lehnout na zem a ruce za hlavu! Dělejte!

Ruce za hlavu!

Zkontrolujte jim doklady.

Ukažte mi dokumenty, rychle!

Kolik jich tu je?

Jedenáct buzerantů. Věřil bys tomu?

- Haló? - Dimo!

Co se děje?

Máma říkala, že je něco s babičkou.

Už týden jí nebere telefon.

- Neboj se, nic jí není. - Ale ještě se neozvala.

- - - A už je to sedm dní. - Nevím, mělo by se k ní zajet.

Můžeš si vzít volno? Nemůžu ho tady nechat.

Zkusím to.

- - - Dimo, chci vědět, co s ní je. - Dobře, zařídím to.

Večer k nám přijde máma. Musím letět, měj se.

Ahoj.

- Dimo, co je? - To jsi ty?

Co ti teplouši, co s nimi?

- Já nevím. Proč? - Obviníme je, nebo co?

- A kolik jich vůbec je? - Jedenáct.

A taky dvě holky.

- Jsi v pohodě? - Ano.

Podívej se, sepiš protokol a pusť je.

Proč je tady držet?

Saňa jednoho poznal.

Ten buzík bydlí ve stejné ulici jako on.

- Kromě toho... - Zrovna mi volala Aňka.

Problémy s tchyní. V pondělí nemůžu do práce.

- Vezmeš to za mě? - To víš, že jo, bráško.

A co se děje?

Snad nic.

Čert ví.

Tak jo, já jdu.

Vypadáš nějak špatně. Aňka ti nedala?

Ty jsi vůl.

Jen klid, vezmu to za tebe.

Kde jsi včera byl? Čekala jsem na tebe.

Světo, už jsem ti to říkal. Nic z toho nebude.

- Ale já tě mám ráda. - Světo...

Jsi skvělá, ale teď toho mám moc.

- Rozumíš? - Ne.

Co pro tebe jsem? Čubka, která ti podrží, a víc nic?

Nebo co?

Řekla jsem ti to hned: říkej mi pravdu.

Dimo, pomůžeš mi? Za chvíli je tu máma.

Ano, jistě. Co je potřeba?

Třeba vyndej z ledničky vodku.

- Kolik je hodin? - Bude sedm.

Mami? Je otevřeno!

Mami, kde jsi tak dlouho? Měla jsi přijít v šest.

Aňo, snad víš, že se nemůžu sebrat a jít.

Mám druhou práci.

A kde je Saša?

- On taky přijde? - Ano, brzy.

- Tak... Aby nebyla válka. - To ano.

Mami, už skoro osm dní se neozvala.

Opravdu se bojím. Musíme se za ní podívat.

- Dima si vzal volno. - To je dobře.

- Jela bych sama, ale nepustí mě. - A já mám dítě.

Jet může jenom Dima. Co, Dimo?

A Saša pojede s tebou.

Autem k ní dojet nemůžeš. Jenom na koních.

Proč se sakra odstěhovala tak daleko? Máma milovaná.

Dojedete tam a zjistíte, co se děje.

Možná bude potřebovat pomoct kolem domu, ano?

Dobře. Jo, jasně.

Můžu jet sám. A ty, Sašo, tu všechny ohlídáš.

Dimo, je ti něco?

Je mi divné, že nad vesnicí nelétají letadla.

Ježíši, a proč?

Aspoň na nás nikdo nespadne.

Pošlu jí nějaký salám. A vy si taky vezmete, na cestu.

- Nevím proč, ale připadám si divně. - Proč?

Nevím, mám jenom uvnitř takový divný pocit.

- Bolí tě břicho? - To ne.

Kvůli Dimkovi. Je nějak zamlklý.

Vážně?

Nechápu to. Úplně se změnil.

Nic mi neřekne.

- Můžeš s ním promluvit? - O čem?

Zkus se ho zeptat, třeba se něco dozvíš.

- Mně nic neřekne. - Dobře, zeptám se.

- Odpusť mi to. - A co?

Tak, a konec. Dál musíme pěšky.

Já to chápu, ale nic s tím nemůžu dělat.

Myslíš si, že já to mám snadné?

Rodinu sis vybral sám.

A já?

Tady je ten pokoj. Malý, ale útulný.

Dvě postele a skoro nový koberec. Tak se tu zařiďte.

A v lázni jsou ručníky, můžete tam jít, je teplá.

- Jasně. - Co ještě?

Vy tu žijete úplně sama?

Ano, nedávno mi umřel muž.

Tak to pronajímám za 350 rublů za noc.

Ještě tak 40 dní, půl roku.

Je to těžké.

- To byl jeho pokoj? - Ale ne, tady nikdy nebydlel.

Byli jsme ve vedlejším pokoji.

A umřel mi tamhle, za plotem.

Utrápil se, chudák.

Je těžké žít úplně sama.

- Chci se ti omluvit. - Není třeba.

- V pohodě? - Ano.

Otoč se.

Tak co, můžeš?

A ty?

Já?

Nevím.

Já taky ne.

Ano.

- To neumím vysvětlit. - Nemůžu se jí podívat do očí.

Chápeš to? Už jí nemůžu lhát.

Nemůžu spát ani jíst.

Nevím, co se se mnou děje.

Všechny ty pocity...

Musíme jet.