Who's Afraid of the Wolf (Kdopak by se vlka bál)

- - To byl jen sen.

Jen se ti něco ošklivého zdálo, Terezko. Už je to pryč.

Taky máte tak opravdický sny?

Už se vůbec nebojím. Vím, že to byl jenom sen.

Tak dobře. Tak už spi.

Někdy, když na něco hodně myslím, tak se to pak objeví.

Možná bys mi mohla nechat rozsvíceno.

Nechám otevřené dveře a světlo v předsíni.

A kdyby se ten sen vrátil, tak nezapomeň, víš co?

Mrkat. Dobrou noc.

Někdy je to strašidelný

a někdy mě to vymýšlení dost baví.

Co píšou?

- Co píšou? - Našli nějakou holčičku.

Jak jako našli? Ona byla ztracená?

Asi byla. Jenom o tom nikdo nevěděl.

Terko!

- Aha, tomu nerozumím. - Já taky ne.

Terezo!

A kde ji našli?

Ahoj.

U popelnic.

Můj táta je chemik. Moje máma je paní učitelka dospělejch.

- A co tvůj táta dělá? - Táta pracuje na letišti. Vždyť to víš.

Šimon je můj nejlepší kamarád.

Tady je letadlo. Tady je věž, ve který sedí pánové

a dívají se, jestli nějaký letadla přilítají nebo odlítají.

To je mikrofon, viď?

Ne, mrkev. Maminka má ráda zdravý jídla.

- Já myslela, že maminka je zpěvačka. - Byla zpěvačka, operní.

- A copak teď už není? - Teď to je máma, přece.

- Tak, děti, uklízíme. - Tohle je přece jasná mrkev.

Seberte obrázky, posbírejte pastelky. Honem.

Musím ti vyprávět novou pohádku. Znám ji od včerejška.

Maminka mi ji četla. Je děsně napínavá.

Byla jednou jedna malá holčička.

Jmenovala se Červená Karkulka.

Jednou jí maminka dala košíček a do něj jablka a bábovku.

Bábovku mám rád.

Oblíkla jí červenou pelerínku, protože má všechno červený.

- A co je to perelína? - Takovej kabátek. Něco mezi

kabátkem a šálou. Ale to není důležitý.

Důležitý je, že je červená. Pak jí dala

košíček do ruky a šla do lesa Karkulka.

Šla a šla.

Karkulka se nebojí, už šla za babičkou několikrát.

Ale ještě ne nikdy sama. Ale neví,

že v tom lese bydlí vlk. A že ten vlk má zrovna hlad.

Baf!

A ten vlk ji sežral a byla mrtvá!

Vstáváme děti! Už na vás čeká kakao a bábovka.

- Bábovka, bábovka. - Co máš pořád s tou bábovkou?

Mohly bysme jí dát košíček plný dobrot, jako tý Karkulčiný babičce.

Jo takhle.

- Tak. - Ahoj, holky.

- Ahoj. - A jéje, dáreček.

Myslíš, že by vadilo, kdybych nešel?

Už zase? Ty jsi hroznej, vždyť má svátek.

My přece svátky prakticky neslavíme.

- Ale ona jo. - Právě.

- Co tím chceš říct? - Nic.

- Nemá mě ráda. Sama to víš. - Ale tak to není, ona jenom...

Jenom pro její holčičky nejsem dost dobrej.

Tak já řeknu, že máš moc práce s tím školením, jo?

Jo. Děkuju.

Co myslíš, nemohla by tam Terezka zůstat přes noc?

- Hele, už to mám hotový. - To je krásný!

Já tam dosáhnu!

- Ahoj! Tak už jste tady? - Ahoj.

Koukej, co jsme ti přinesly. To jsem já zabalila.

No teda, to je krása!

- Zase dámská jízda? - Má moc práce.

Na letišti je teď zpřísněnej bezpečnostní režim.

To mi je úplně jasný.

- Nepřibrala jsi? - Mami!

- Ach jo. - A jak pokračuje tvoje charita?

Pomalu, no.

Zpěvačka v domácnosti,

která plýtvá své konexe na shánění peněz pro cizí představení.

Proboha, kolikrát to ještě budem probírat?

Třeba máš ještě nějaké možnosti.

- Mami, na co zase narážíš? - Ozval se tvůj starý známý.

Přijel z Japonska. Má tady sérii koncertů. Ptal se na tebe.

- Doufám, žes ho poslala do háje. - Pozvala jsem ho na kávu.

Ty ses zbláznila!

Terezko, jdeme domů. Rozluč se s babičkou.

Ale mami, já jsem myslela, že tady budu spát.

Tak prostě nebudeš, no.

- Tak ji tady nech. - Slíbilas to!

Nech ji tady. Já ji zejtra odvedu do školky.

Tak pa. Mami, čau.

Napustím ti vanu, už je dost pozdě.

Prošvihly jsme i večerníček.

Ty si taky myslíš, že jsem po mámě šikovnost nezdědila?

Docela ti to jde.

Akorát ty stehy musíš mít stejně daleko. Takhle, víš.

Aby ses vyhejbala těm srdíčkům.

Babi, teď já.

Babi, a nemohla bych si to vzít domů? Potřebuju to dodělat do soboty.

Ale musíš bejt opatrná, víš?

Babičko. Babičko?

Jsi to ty, nebo vlk? Proč máš tak...

A proč máš tak veliký zuby?

Pozor, Karkulko, bude tam vlk!

A je tu vlk.

Že tě to baví, pořád dokola.

Ukaž. Už to musíš umět nazpaměť.

- Umím. - Ty seš úplně posedlá.

- Posedlá nejsem. Nejsem! - Tak se neurážej, ty posedlino.

- - Prosím?

Odkud máš číslo?

- To je jí podobný. - Proč máš tak velké zuby?

Už s tebou nemám o čem mluvit.

- Ty zuby. - Pozor na vlky!

- Ne, nechci se s tebou vidět. - Jsou nebezpeční.

Ano, já jsem šťastná. Pohádky končí šťastně.

- Baf! - Ty seš hroznej!

- Budeme hrát na schovku? - Tak jo.

- Ale pikáš. - Jo.

Deset, dvacet.

- Třicet. - Můžu s váma hrát?

- Můžeš, ale až v dalším kole. - Jo.

Už jdu!

- Já tě vidím! - Nechytíš!

Šímo! Co jsme si říkali o běhání? Nech si to až na ven.

- Deset dvacet Šimon! - Měla jsi štěstí.

- Měla. - Já budu hrát s váma, jo?

Gábinka si o sobě myslí, že je děsně roztomilá. Není.

- Jo, ale musíš pikat. - Tak jo.

- Jedna, dva... - Rychle!

tři, čtyři, pět,

šest, sedm, osm,

devět, deset. Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát,

nebo nebudu hrát. Už jdu!

Dobrodrůžo!

Šimone?

Já se bojím!

Pomoc!

Co tady blbnete?

- Už toho mám dost. - Já toho mám dost!

Snad si nemyslíš, že tě budu živit i s harantama?

- Jsou to snad naše děti, ne? - Naše? To jistě.

- Čau, Gábinko! Jak ses měla? - Dobře. Hráli jsme na schovku.

Fakt? Tak si utíkej vzít botičky.

Terezko, pojď.

Jé, hele! Už dávají ten novej film o robotech.

- Říkal mi o tom Šimon! - Aha.

Tenhle díl je dvojka. Oni mají jedničku na videu.

Půjdem teda do kina?

A nechceš jít sama? Jako velká holka? Já bych si něco zařídila,

- a pak bych tě vyzvedla. - Sama?

- No. - Tak jo!

Probudila jsem se sama. Mrkala jsem, jak jsi mě to učila.

- Ty jsi moje holčička, viď? - Tady někdo je?

Ale ne, není. Jsi jenom rozespalá. Tak.

Nejdůležitější je,

na co myslíš při usínání. Ve snu se to pak projeví.

Od včerejška mám novou sestřičku, heč!

- To já bych radši bratříčka. - A proč jako?

Asi že je s nima větší zábava. Jako s tátou.

To je Popelka? To mě nebaví.

Lízu bych jí teda nepůjčila, oslintala by ji.

- A jak víš, že je vaše? - Jak to myslíš?

Jestli není třeba sousedů. Jak to poznáš?

Máma říkala, že je naše.

Třeba byste ji mohli vrátit, kdyby nebyla vaše.

Je naše. Jmenuje se Julie Křepelková.

- Schovali se do té skříně. - Včera jsem byla na filmu s robotama.

- Vážně? - Úplně sama. To se může!

Šla jsem i sama na záchod. Nevydržela bych to.

Bylo to docela dobrodrůžo.

To říká Šimon, dobrodrůžo.

- Co děláte? - Stříháme karkulkovský pexeso!

- Jo! - Že ji v tom ještě podporuješ?

- Stačí, že se jí o tom zdá. - Terezko! Ty jsi nešika. Co?

Jak jsi dopadla s tou další ovečkou?

Prý už sponzoruje nějakej golfovej turnaj.

A jména kolem vážný muziky pro ně nejsou dostatečně sexy.

Já jsem toho nastříhal, teda.

Teda, tati!

- Těsně vedle. - Mně se dneska nedaří.

Na druhou stranu.

- Ty jo! - No jo.

Slyšel jsem, že už máme doma velkou slečnu,

co chodí sama do kina.

Domeček.

- To byla jenom výjimečná situace. - Jo?

- Vlastně o tom s tebou chci mluvit. - Aha.

Pozdějc.

- Vy se domlouváte. To neplatí! - Nedomlouváme.

Prosím tě, vždyť vyhráváš. A hraj!

Ještě táhneš.

Květiny.

Pozor!

Vlk!

- Mně je toho vlka líto. - A proč, prosím tě?

On za to úplně nemůže. Je přece dravá šelma.

A navíc má asi děsnej hlad.

- Dobrý den. - Ahoj. Šup!

Na shledanou.