Love at First Sight

NETFLIX UVÁDÍ

Dvacátý prosinec je nejhorší den v roce,

kdy cestovat přes letiště Johna F. Kennedyho.

Ten den tam přilétá a odlétá přes 193 000 cestujících,

což zpozdí odbavení až o 23 minut

a ve špičce čekáte až 117 minut na bezpečnostní kontrolu.

Ale ze všech znevýhodněných cestujících v tento den…

S dovolením.

…záleží jen na příběhu jediného.

Protože dnes má ten cestující zpoždění.

Promiňte.

Pardon!

Hadley Sullivanová zmešká let do Londýna o čtyři minuty.

Počkejte! Prosím, jsem tady.

Promiňte, slečno. Jdete pozdě.

Na palubě letadla TA-5120 je 367 duší.

412 zavazadel, 344 osobních věcí,

čtyři zvířata proti stresu a 62 podhlavníků.

Tito cestující budou společně cestovat šest hodin a 47 minut

úplně bez Hadley.

Někdo řekne, že je smůla zmeškat let o čtyři minuty.

Vy si možná myslíte, že všechno má svůj důvod.

Ale pro Hadley ty čtyři minuty vůbec nebudou smolné.

Protože brzy jedna holka potká jednoho kluka

a tím se všechno změní.

Aby bylo jasno,

tohle není příběh o lásce.

Tohle je příběh o osudu.

Nebo statistice.

Podle toho, s kým mluvíte.

Ta holka je Hadley Ella Sullivanová.

Dvacet let. Výška 165 centimetrů.

Chodí pozdě 21 % času,

což je náhodou průměrná výdrž baterie jejího mobilu.

Bojí se tří věcí, a sice majonézy,

malých prostor a zubařů.

Nikdy ji nenapadlo, že by se měla bát jedné věci.

Jen na semestr.

Tati, budeš učit poezii v zemi, z níž pochází Shakespeare.

- Proč nejsi nadšený? - Jsem nadšený.

To je úžasný.

- Vždycky jsem chtěla studovat v cizině. - Víš, zlato…

My dvě zůstaneme tady.

Proč?

Nebyla připravená to přiznat, ale na seznamu strachů

rozvod najednou výrazně předběhl majonézu.

Můžeme vás dostat do dalšího letu.

Zbývají dvě místa v business class.

Kdy to odlétá?

Za hodinu a půl. V Londýně budete ráno v 9:55.

- Táta se žení v poledne. - Chcete se rozmyslet?

Dáte mi chviličku?

Budu… Promiňte, vteřinku.

Jen…

Ahoj, zlato, co je?

- Ahoj, zmeškala jsem let. - Cože?

Můžu letět dalším,

v byznys třídě. Přiletí až v deset.

Zítra?

- Ne, dnes večer. Poletím na kometě. - Hadley.

Promiň.

Dobře, kup si letenku a já ti to proplatím.

- Zaplatím si ji. - Nebuď směšná.

- Nemáš na ni. - Dobře. Díky.

Už musím jít.

Dobře. Napiš mi, až přistaneš.

Jo, dobře.

- Ahoj. - Ahoj.

Jednou byznys třídou do Londýna, prosím.

Děkuju. Díky.

Promiňte.

Nefunguje.

Proto je volný.

Samozřejmě.

Co?

To je fuk. Nic. Díky.

Nastupujte k letu Al-3670…

Můžeš si půjčit můj.

Tohle, jak jste asi uhodli, je ten kluk. Oliver Martin Jones.

Dvaadvacet let, výška metr osmdesát.

Chodí načas 94 % času,

což je i průměrná výdrž baterie jeho mobilu.

I on se vždy bál tří věcí,

bacilů, tmy

a překvapení.

Zde je svitek…

Svitek?

…na kterém je napsáno

jméno každého člověka, jenž pokládá se za způsobilého zahráti

v našem…

Zatím je to ještě lokalizované.

Se správnou léčbou má dobrou šanci.

Tyto věci se nedají vždy předvídat.

Tehdy se Oliver rozhodl, že už se nikdy nenechá takto překvapit.

Vše v našem životě se teď měří velkými daty,

sociálními vztahy, nákupními zvyky i každodenními kroky.

To znamená, že jednoho dne bude všechno v našem životě předvídatelné.

Vždycky se najde něco, co nás překvapí.

Ne, když bude dostatek dat.

Když se bojíte překvapení,

zdá se lepší nenechat nic náhodě.

Půjč si můj.

Tedy dokud nepotkáte Američanku s vybitým mobilem.

Promiň, elektroniku sdílím až na třetím rande.

Dobře. Asi je to docela intimní.

Končím, jestli chceš jít sem.

Díky. Já…

Umírá mi baterka.

Asi potřebuje jen servis.

Baterie mají konečný počet nabíjecích cyklů.

Jsi machr na technologie?

Na matiku.

Studuju statistiku na Yaleu.

Nenápadný status.

Brit, nemůžu si pomoct.

Jsem Oliver.

Jako Twist.

A pak že jsou Američani nekulturní.

To rozhodně jsme. Jsem jen Dickensova fanynka.

Hadley.

Těší mě.

Mě taky.

Co studuješ, Dickensova fanynko Hadley?

- Anglickou literaturu? - Já…

Ještě nevím.

Nemám to tak, že bych si zčistajasna řekla: „Budu daňový právník.“

To se někomu stává?

Daňovým právníkům. Nejspíš.

- Kam máš namířeno? - Do Londýna. A ty?

Taky. Vlastně…

Už jsem měla být ve vzduchu. Ale o čtyři minuty jsem zmeškala let.

Řekl bych, že to byl osud, ale asi ses rozhodla přijít pozdě.

Chtěl jsem se jít najíst.

Půjdeš se mnou?

Nebo to taky děláš až na třetím rande?

Ne, najím se ráda.

Notorická nedochvilnost a nenabitý telefon Hadley obvykle působily problémy.

Dnes ji dovedly k Oliverovi.

Jedeš na svátky domů?

Jestli jsi v Londýně doma.

Radši bych tu zůstal. Nechci se opozdit s výzkumem.

Co zkoumáš?

Podíl Američanů, co zmeškají let.

K popukání. Fakt vtipný.

To je humus.

Nabídnu ti čisticí ubrousek.

Na tvůj špinavý, umírající telefon.

Díky.

- Letiště odjakživa nesnáším. - Vážně?

Já je miluju.

Proč?

Líbí se mi, že nejsi tady ani tam,

jsi v zemi nikoho.

To zní skvěle.

Jako očistec.

Nejíš sacharidy?

Ne, jen nesnáším majonézu.

- Vážně? - Jo.

- Nechutný ochucovadlo. - Taky ji nesnáším.

Je to…

druhý z trojice mých strachů.

- Co jsou ostatní? - Zubaři a malé prostory.

- Máš to promyšlený. - Ani ne.

Když se tě zeptám, čeho se bojíš, odpovíš bez přemýšlení.

Jak víš, že se bojím?

Protože jíš fast food vidličkou a nožem.

- Promiň, musím to vzít. - Tak prosím.

- Přiletíš zítra v jedenáct? - Ne, v deset.

Psal jsem ti.

Fakt?

Wi-fi v posilce stojí za prd.

Zítra máš jediný úkol. Vyzvednout mě v 10.

Neboj, budu tam.

Naplánoval jsem ti malý překvápko, tak se na to připrav.

Co? Ne, nemám rád překvapení.

Bude se ti líbit.

Varuju tě, abys nebyl naštvaný.

Co je to za logiku? Luthere, nechci překvapení.

Podle tebe jsou dobrý, ale nejsou.

Promiň, wifina padá. Neslyším tě.

Luthe. Luthere!

- Promiň. - To nic.

Jestli k tvým největších strachům patří klaustrofobie,

proč se vydáváš na sedmihodinový let?

To je výborná otázka.

Svatba.

- Stejně jako ty? - No.

To je můj domácí oblek.

Rád odpočívám v kalhotách s puky.

Aha, chápu. Pomačkaná látka tě stresuje.

Vyvolali náš let?

Už?

Nesmím ho zmeškat. Takže…

- Batoh. - Vezmu ho.

Díky.

Jsi laskavý.

Počkejte!

Jsme tady. Stihli jsme to.

Díky.

Díky.