13: The Musical

NETFLIX UVÁDÍ

„Amar,“ Evane.

Promiň. Chviličku.

Ahoj. Jo.

Počkej. Volá Bůh a stěžuje si na tvou hebrejštinu.

Promiňte, rabi. Nemůžu se soustředit.

Přijde mi, že celý život stojí za prd, a to je mi teprve 12.

Ani se tomu nedá říkat celý život.

Chápu to, není to jednoduché. Když se vaši rozvádějí, je to těžké.

Máma chodila po bytě a ze všech fotek odstříhávala tátovi hlavu.

- Ne. - Zubama.

Hele, přes to všechno se přeneseme.

Budeme studovat na dálku, vezmi si knihy do Indiany. Zvládneme to.

Bar-micva je událost, která nás definuje.

Židovský Super Bowl.

Jak můžu v Indianě uspořádat nějakou párty?

Vždyť tam nikoho neznám.

Zdravím, rabi.

Jessico.

- Evan říkal, že se ti daří. - To jo.

Sice na dně, ale ujde to.

- Dělám si legraci. - Nedělá.

Nedělám si srandu.

Hele, až tam dorazíš, tak pokecáme, jo? Plácneme si.

Čeká nás dlouhá cesta.

Babička je šíleně natěšená, že přijedeme.

Co pět minut je na FaceTimu.

Aspoň myslím, že je to ona. Je vidět jen krk.

To jsem já, Evan Goldman.

A bydlím v srdci New Yorku, na západní 92. ulici číslo 224.

Za chvíli mi bude 13 a chystám se na bar-micvu.

Měla to být velká párty s pozváním celé třídy.

Všechno se vyvíjelo dobře. Byli jsme šťastná rodina.

Až když si táta začal s jinou, rozešli se.

Představte si mě. Jen další bezva dítě.

V New Yorku v blízkosti parku a muzea umění

jsem měl svůj tým, všechno bylo v poho.

A ani by mě nenapadlo, že se to může zvrtnout.

Koho by napadlo, že to táta všechno pokazí?

Máma je v depresi a její právníci jsou zlí.

Mám z toho nervy, život je fakt průšvih.

Úplně z toho napětí vyšiluju, snad se zblázním.

Za chvíli se to změní, budu starší, takže se to otočí.

Třináct!

Všechno se mění.

- Třináct! - Všechno se obrací!

- Třináct! - Nakonec to bude sranda.

- Třináct! - Schovejte se někam.

Třináct!

Přežiju to?

- Třináct! - Život se přes noc změní.

- Třináct! - Jak to dělám?

- Třináct! - Nic se nedaří.

Nejlepší a nejhorší. Nejvíc a nejmíň.

Šílenství a děs, balancuju na hraně!

Ahoj, Evane.

Tady máš věci ode mě.

Je ti něco, hochu?

Chci tady zůstat, chodit do stejné školy, udržet si kamarády.

To už nejsme rodina?

Jistěže jsme.

Na všem pracujeme.

Bude to dobrý.

Dobrý.

Víte, co by bylo dobrý?

Kdybyste mi celej život nepodělali!

Evane!

Všechno, co bylo 12 let dobré a funkční,

se najednou začíná drolit.

Tlak sílí, kdysi by to byl vtip.

Nyní se to opravdu počítá. A není cesty zpět.

- Život se nedaří. - Najednou na tebe řvou,

že máš dlouhé vlasy, nebo nemáš uklizený pokoj.

- Jeď dál! - Každá konverzace je jen ztracený případ.

Nebo výčet mých chyb. Brzy budu starší.

Za chvíli budu starší. Už mi bude 13!

- Co to dělám? - Třináct!

- Co ze mě bude? - Třináct!

- Poslouchejte mě. - Třináct!

Povídejte si se mnou.

Proč je můj život naprostá katastrofa? Jak se to mohlo najednou vymknout z rukou?

Jak můžu nejet do Indiany? Jak získám svou rodinu zpět?

Chci létat, běhat, řídit, zbohatnout, chci se naštvat.

Chci ven, chci si sundat rovnátka a nechat si propíchnout nos.

Chci mít dlouhé vlasy, ale pořád jen slyším:

Nejsi připravený! Ještě nenastal čas!

Ne, teď ne! Počkej, až budeš starší!

Nejsi připravený! Ještě nenastal čas!

Ne, teď ne! Počkej, až budeš starší!

Nejsi připravený! Ještě nenastal čas!

Ne, teď ne! Počkej, až budeš starší!

Domácí úkoly! Praní prádla! Nádobí! Kurzy!

Hlavně se uklidni a počkej si.

Kdo si myslíš, že jsi?

Vyděsil jsi mě. Nemůžeš jen tak zmizet.

Není to spíš tvůj styl?

Ne! To je něco jiného.

- Evane. Zlato. - Já vím, mami.

„To přežiješ. Bude to v pohodě. Najdeš si nové kamarády.“

Jen mě zajímá, jestli sis před odjezdem skočil na záchod.

Mně se nechce.

Fajn, ale nezapomínej ani na ostatní věci.

Mami, je mi z toho na nic.

A taky že si táta našel jinou.

No jo. Mě to taky štve.

Přes to se přeneseme.

Právě se to obrací.

Všechno se mění a mně už za chvíli bude 13!

Něco se blíží. Třináctý narozky!

- Něco vyletí do vzduchu. - Třináctka.

- Něco tu šumí. - Třináctka!

- Tady někdo dospívá. - Třináct!

Třináct!

Třináct!

Třináct!

Nejlepší a nejhorší. Nejvíc a nejmíň.

Šílenství a děs, bude nám třináct let!

WALKERTON, INDIANA 2 244, 2 245, 2 246

ČERVEN

Podívej se na ten nádherný západ.

Žádné budovy, smog ani stres.

Bez lidí. Doslova ani živáčka.

Konečně. Už jsem si dělala starosti.

Jaká byla cesta?

Vypadáš hrozně.

Co je? Tak obejmi už matku.

Nic mi není, mami.

Ale je. To matka pozná.

Evan. Evane!

Ahoj, babi.

Co ti je?

Jsem v pohodě.

Nejsi. Babička to pozná. Tak pojď.

Tady to pořád vypadá úplně stejně.

Překvapuje mě, že si to pamatuješ.

Naposled jsi tu byl v pěti letech,

ale jestli k tvému návratu byl potřeba rozvod, k něčemu to bylo.

- Mami! - Co je? Ber to z té lepší stránky.

- Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. - Fajn.

Vezmu ti tu tašku.

Ježíši, to je tíha. Co tam máš? Kamení?

NEJLEPŠÍ POVÍDKA – JESSICA WEISS

Tvůj pokoj.

Tohle býval pokoj mámy?

Ano, ale používám ho na jógu,

asi to tady cítíš. Promiň.

Evane.

Vím, že se ti bude stýskat po kamarádech, škole i po bagetách.

Ale aspoň to zkus.

Když mě sem tvůj dědeček přivedl, nemyslela jsem, že si tady někdy zvyknu.

No a o 50 let později je mrtvý

a já si stále kupuju podprsenky, vajíčka i pneumatiky v jednom obchodě.

Mám tě moc ráda.

A nejen proto, že babička musí.

TÁTA

Celý rok jsou to jen právníci, terapeuti a diety.

A všechny mámy z Upper West Side se ptají: „Jak se máš?“

Musela jsem vypadnout.

Tak jsi vypadla.

Můžeš začít znova. Dělej, co uznáš za vhodné.

Zase bys mohla začít psát, ne?

Mami. Nech mě chvíli se rozkoukat, ano?

Vem si tolik času, kolik potřebuješ. Co já s tím?

Ale hodiny tikají.

Jen to říkám.

Jak můžete v tomhle tichu usnout?

Dobré ráno, zlato. Odlož tu videohru.

Víš, Evane.

Myslela jsem na tvůj bar-micva.

Jen ze zvědavosti.

Kolik Židů žije ve Walkertonu?

Jako včetně nás?

Jen my.

Je tu chrám?

Jo, je. Ale říká se mu kostel.

Takže oslava bude na zahradě.

Jo, a mám kazeťák. Můžeš mi udělat kompilaci.

Co je kompilace?

Jsem tady nový.

Jestli se oslava nevydaří, nepřežiju to.

Vím, že je to důležité.

Se vším si poradíme, to slibuju.

Jenže to nestačí.

Dobře. Něco ti řeknu. Naplánuju to.

- Naplánuješ to? - Jo.

- Ty? - Ano.

- Vážně? - Ano, vážně.

Aby to bylo tak, jak chci já.

- Fajn. - Tak dobře.

- Dobrá. - Dobře.

Vidíte? Od toho je rodina.

Paní Ruth!

- Neruším? - Ne!

Dobrý den.

Patrice. Perfektní.

Tohle je má dcera Jessica.

Vím, že už je to nějaký čas, ale s Evanem si na sebe pamatujete, ne?

- Ne. - Ani moc ne.

- Jdu vrátit knížku. - Díky.

Pod skleněným zvonem.