The Pitt

URGENT

HODINA ČTVRTÁ 10 – 11:00

Co se to tu sakra děje?

-Někdo ukradl auto. -Zase?

Kam si myslíte, že jdete?

Za dvě minutky jsme zpátky.

Antoine nám ukáže motorku.

Skvěle. Dárci orgánů jsou potřeba.

Někdo ti ukrad auto.

Nedíval ses na kamery? Co je s tebou?

Já ho viděl. Myslel jsem, že jede s tebou.

Nechalas tam klíčky?

-To se musí. -To není pravda.

Já jí to taky říkal.

Je to pravda.

A já... Kdo sakra ukradne v deset ráno sanitku?

Feťáci, co si myslí, že čmajzli lékárnu.

Nebo psychouš, co zdrh z blázince.

Já nevím. Jen naskočil a ujel.

-To vypadá na profíka. -Zavři zobák.

Možná to byl jiný řidič.

-Volalas dispečink? -Jasně.

A tys volal policajty?

To můžu, ale zrovna dva snídaj v jídelně.

-Posluž si. -Ahoj.

-Dobrý, díky. -Protokol.

Pojďme.

-Sázím dvacku na psychouše. -Přijímám.

-Prosím tě, máme berle? -Jo, právě doplnili sklad.

Můžeš pak vzít Sherry Davisovou?

Tu s popálenou rukou?

Odešla.

Sakra. Kdy?

Dal jsem dětem dvě snídaně z vozíku a pak asi odešly

do školy.

Říkala, že se sem pak vrátí?

Mně ne.

Sakra.

Potřebuju volné pokoje, tak to tu přehazuju.

Ale proč ho přesouváš na pediatrii?

Chci ho extubovat.

Žádné děti tam nejsou. Rodina může mít trochu soukromí.

Na zdech jsou hezké obrázky. V čem je problém?

Žádný problém není.

Paní Smithová nepotřebuje monitor.

Vanco dostane na chodbě. A máme lůžko na telemetrii.

Dej ho Otisovi, než ho někdo vezme.

Jo.

Rodinu nech v Centrálu 7, než si kluka přebere nukleární medicína.

Nebudem je stěhovat dvakrát.

Rozkaz, kapitáne.

Čau, Robby.

-Budeš extubovat? -Jo.

Dobře, neměls ho intubovat.

Jo, to jsi říkala. Jako by to bylo dnes ráno.

-Mám to udělat? -Ne. Proč?

Adamsonová.

-Ježíši! -Tak jo.

-Něco se tam hýbe! -Madam, buďte v klidu.

Vyndejte to!

Nemůžu vám pomoct. Hýbete hlavou.

Vyndejte to, sakra! Já to cítím!

Členovec ve zvukovodu.

Panebože.

Radši tam jdu.

Jo.

Jak dlouho bude žít bez kyslíku?

To nemohu říct.

Jakmile vytáhneme trubici,

od třiceti minut po několik hodin.

Po extubaci odsajeme zadní část hrdla.

Dáme mu kapky glykopyrolátu,

které sníží slinění.

Dostane morfin na bolest.

A pro větší pohodlí mu do nosu dáme kyslík.

Ježíši.

Myslím, že to nezvládnu.

Vážně se to děje? Jako teď? Dneska?

Rozhodli jsme, že táta umře v pokoji

s obrázky roztomilých zvířatek v lese?

Když to tak vezmeš, je to dokonalé.

Táta celé dětství pracoval

na Sousedství pana Rogerse .

Vážně? To je bezva.

-Na tom televizním pořadu? -Přesně tak.

V Pittsburghu?

Ve WQED na Páté. 33 let.

S režisérem Jackem Guestem.

Všechny ty scény pomáhal malovat a stavět.

Já tohle nezvládnu.

Dobře. Jen aby bylo jasno, váš otec umírá.

A vy jste mu umožnili přirozeně umřít

a nevystavili ho mučivým procedurám,

které by jen oddálily nevyhnutelné.

Myslela jsem, že to bude jiné.

Že budeme mít víc času.

Je vaše rodina věřící?

Bože, ne. Žádný Bůh.

Měl jsem učitele, mentora,

který mi říkal o havajském rituálu zvaném ho'oponopono ,

neboli „čtyři nejdůležitější věci“.

Je to jen pár klíčových věcí,

které můžeme říct, když se loučíme s milovaným,

abychom se s tím vyrovnali.

Jaké to jsou?

Jsou prosté, ale přísahám, že fungují.

Dobrá.

„Miluju tě.“

„Děkuju ti.“

„Odpouštím ti.“

„Prosím, odpusť.“

Nic víc?

Říkal jsem, prosté.

Dobrá.

Pane Spencere, vytáhnu vám tuhle trubici z úst.

Chci, abyste se zhluboka nadechl.

Nádech. A teď výdech.

To je ono.

Tak jo.

Dobře.

Dám vám do nosu kyslík.

A pár kapek pod jazyk.

-V pořádku? -Unavený.

Odpočiňte si.

Klidně zavřete oči.

Máte tu děti.

Tati, jen si odpočiň, ano?

Jsme tady.

Jsem tady.

Přijďte za mnou.

Dobře. Hluboký nádech.

Ježíši, všichni jdou dnes večer na ten koncert.

Snad zbyly ještě nějaký lístky.

Další hluboký nádech.

Panebože, Jenno. Neuvěříš, kdo mi napsal.

Říkala jsem ti, že se to stane.

Jenna je ráda, že jste tu jako opora,

ale možná byste mohla počkat venku.

No dovolte?

Promiňte, já tu vyšetřuju a chci klid.

A já zůstanu s kámoškou, dokud mě bude potřebovat.

-Já ji přivezla. -To je na metál.

-Dobrý. Běž. -Určitě?

Jo.

Díky. Chtěla jsem, aby šla.

Jak vám je?

Nickova tátu jsem nazvala pitomcem...

a řekla mu, ať se zeptá syna.

Proč bych to říkala?

Povězte mi o škole? Co studujete?

-Co? -Třeba... Sportujete?

Máte nějaké koníčky?

Nevím, proč se mě na to ptáte.

Teď se musíte soustředit hlavně na to dobrý v životě.

Jak?

Kluk, moc milý kluk, kterého jsem skoro neznala, je mrtvý.

A já to ještě zhoršila.

Musíte jen...

Jeho otec si myslí, že jsem ho zabila já, a vy se mě ptáte na sporty?

Jenno. Vidím, že jste rozrušená.

Vím, že to hodně bolí.

Já drogy ani neberu.

Učili jsme se. Jak se to stalo?

Musí to být pro vás moc těžké.

Jen chci strašně moc jít domů.

No, životní funkce jsou skvělé.

Rodiče si vás můžou odvézt.

Díky.

Jsme tady, kdyby něco.

No to bylo blbý.

-Pár poznámek? -Prosím.

-Jak silnou máte kůži? -Jako hroch.

Rozptýlení je příšerná strategie.

Když pacient řekne: „Trpím,“ neodpovím: „Co studujete?“

Nechtěla jsem snížit...

Dál, první osoba je lepší než druhá.

„Vidím, jak vás to bolí,“

uznává realitu a vybízí k dalšímu vyšetření.

„Musíte jít dál“ má opačný účinek.

Chápu, ale z vlastní zkušenosti...

Na té tady vůbec nezáleží.

-Nezáleží? -Bezvýznamná a nepodstatná.

Se vší úctou nesouhlasím.

Z vlastní zkušenosti mám jiný pohled...

Jste si vědoma své agresivní energie?

I tenhle rozhovor je konfrontační.

Do práce si bereme vzdělání, ne své břímě.

Chápu. Díky. Provedu.

-Dobrou, nebo špatnou zprávu? -Jaká je ta dobrá?

Zvukovod je necitlivý. Problém vyřešíme fyziologickým roztokem.

A ta špatná?

Máte v uchu mrtvého brouka.

Švába.

PITTSBURSKÁ POLICIE

Byli jsme tu nejvýš 35, 40 minut.

Šla jsem ven a byla pryč. Vážně vám nic nehlásili?

Ještě ne. Klíčky byly uvnitř?

Nechávám je tam, kdyby bylo potřeba přeparkovat.

To bys ale neměla.

-Já to říkal. -Klíče by ti neměl nikdo ukrást.