Travis Barker: Louder Than Fear

Bubeník je podle mého názoru...

„BUBENÍK, THE ROOTS“

středem vesmíru.

Nikdo nepaří na vokály nebo na kytaru.

BUBENÍK, MÖTLEY CRÜE

Jako bubeník hýbete s lidmi.

Bicí se snadno vnímají, a když cítíte hudbu,

je to nezapomenutelné.

Všechny ostatní extrapolace, melodie, jsou jen výzdobou základu

toho, o čem je hudba...

„BUBENÍK, POLICE“

tedy motivovat pánevní oblast a přimět lidi pomocí bicích

nedobrovolně tančit namlouvací tanec na veřejnosti.

Zasraný kytaristi! Kdo je potřebuje?

Lidi tančí na rytmus.

Travis má jedinečný styl, okamžitě se pozná.

BUBENÍK, METALLICA

Ta fyzická stránka je ohromující.

Každý má svůj vlastní styl. Některé kapely mají bubeníky,

kteří je ženou...

„BUBENÍK, FOO FIGHTERS“

neustále je drtí.

Když vidím Travise bubnovat, vypadá to, jako by někoho mlátil.

Agrese, bolest, hněv, tím vším si prošel.

Věci, které prožil a přežil,

většina lidí by se asi schoulila do klubíčka.

Ale myslím, že ve hře je vyšší síla.

ALKALINE TRIO

Pád z nebe jako ten Ikarův vám nejspíš s hlavou udělá něco šílenýho.

HUDEBNÍK

S každým úderem

sděluje světu svůj příběh.

A ten příběh je šílenej.

Kurva šílenej příběh.

HUDEBNÍK

Svědek nám řekl, že včera v noci byl 100 metrů odsud a viděl

na dálnici ohnivou kouli.

Pak řekl, že viděl dva muže, kteří stáli na silnici v plamenech,

mlátili se a snažili se oheň uhasit.

STRÁŽNÍK: „Leží tu dva popálení na zemi.“

„Zavolejte sanitku.“

NÁSLEDUJÍCÍ DOKUMENT SE NATÁČEL DEVĚT LET,

OD ROKU 2017 DO ROKU 2026

NĚKDE V SEVERNÍM ATLANTIKU

Od té havárie jsem nikdy nebyl v letadle.

Nedokážu si to představit, a když si to pustím do hlavy,

nechám svou mysl o tom jen přemýšlet,

vrací se mi ty nejhorší vzpomínky a prostě to nedokážu.

Chci se držet co nejdál od smrti nebo čehokoli,

co by mi ji mohlo přivodit.

Do Evropy cestuju na Queen Mary.

Je to devítidenní plavba přímo přes Atlantik.

Jinak cestovat nemůžu.

Nechceme, aby Travis dělal něco nebezpečného,

ale turné to moc nepřispívá.

Jeho spoluhráči tomu rozumí. Všichni to chápou.

MANAŽER BLINK-182 A TRAVISE

Zná trasu tak dobře, že přesně ví, kdy budou u Titaniku.

Když jsou vysoké vlny...

občas nosí záchrannou vestu.

Má strach, že neví dne ani hodiny,

kdy přestane existovat.

Po traumatu se vaše fyziologie se změní, pravděpodobně z evolučního hlediska.

Vaše vzpomínky se zkonsolidují...

„TRAUMATOLOG“

což znamená, že se vám silně a živě vryjí do paměti.

Je-li trauma dostatečně silné,

může se nám zdát, že jsme zpátky, prožíváme ho znovu.

Na Queen Mary jsem plul už asi šestkrát.

Zvykl jsem si na to a našel si svůj rytmus.

Soustředím se na trénink a na bicí hraju denně.

Když jsem byl poprvé na lodi, vzal jsem si bicí soupravu a sestavil ji

v místnosti, kterou mi poskytli.

Občas jsem tam zašel.

A hrál jsem, zavřel jsem oči, prostě jsem cvičil to samé,

a pak jsem je otevřel a asi pět starších lidí stálo takhle

blízko mě, dívali se, pili kávu a mysleli si,

že jsem na lodi atrakce.

Přišlo mi to jako nejlepší způsob, jak mít soukromí a neotravovat sousedy.

Rád bych se snažil znít jako se sestavou se dvěma kopáky a milionem činelů.

Vždycky jsem se rád díval na bubeníky, co mají malé sestavy a dávají jim za uši.

Můj nejoblíbenější jazzový bubeník je a vždycky bude Buddy Rich.

Měl šílený rytmus a byl to showman.

Proslavil se sólem vzhůru nohama.

Lidi si pamatují, jak byl rychlý a jaká byla zábava ho sledovat.

A to jsou moje dvě nejoblíbenější věci na bubenících.

Travisovu sadu bych popsal jako sestavu Buddyho Riche.

Jeden přechod vpředu, dva na straně,

horizontální činely, které jsou rovné, ne nakloněné.

Nejmenší bicí mají největší sílu.

Jsou chlapi s obří sestavou a ti, kterým stačí ta menší.

Když jsem naposledy účastnil battle s Travem, ani na okamžik se nevzdal.

Říkal jsem si: „Ať nevidí, že se vzdáváš. Předveď tříúderové víření.“

A já: „Přestaneš už? Kurva.“

Je to umělec a muzikant,

ale jeho hraní je sportovní výkon.

Jediné, co se podobá tomu, jak hraje na bicí,

jsem viděl u boxerů, zápasníků UFC.

Chodí na všechna vystoupení, jako by šel do ringu.

Pokaždé,

když praští do bubnu, vychází z něj kousek vzteku.

Travis je plný bolesti.

Dává do toho všechno, co může, ale nikdy to není mimo rytmus.

Můžu to popsat jen jako divokou přesnost.

Když jsem ho viděla hrát poprvé, hajtku měl tak vysoko!

Chcete se dostat k lidem, tak máte dojem...

„BUBENICE, PRINCE“

že musíte být ohromní.

Vykloubí si loket, rotátor.

Myslím na všechno, co mu později ublíží.

Moje zápěstí

dělá spoustu zvuků, praská a křupe,

mám spoustu puchýřů a řezných ran.

Jednou jsme byli v půlce koncertu a Travis se zastavil.

Podíval jsem se blíž a jeho ruka...

„RANCID, TRANSPLANTS“

se otevřela.

Až na kost.

Má na to dermabond, který se používá...

„TRAVISŮV TECHNIK“

u žen, co rodí císařem.

Dá si na to dermabond.

Posadí se...

„Jsem v pohodě.“

Dokončil koncert, jako by se nic nestalo,

takový on je.

Obvykle se díváte na celou kapelu, ale já se díval jen na něj.

Ten chlap je zvíře.

Válka bubeníků!

Zvíře!

Když jsem byl malý, první, kdo mě přivedl k bicím,

byl Zvíře z Mupetů.

Byl divoký a vždycky vypadal, že se za bicími skvěle baví.

Ostatní mě nezajímali.

Zvíře mě přitahovalo.

- Kdo je teď Zvíře? - Jo?

Šel do kuchyně, vytáhl hrnce a pánve ze skříně...

„TRAVISŮV OTEC“

mlátil do nich a moje žena řekla:

„Asi z něj zkusím udělat bubeníka.“

Ve čtyřech jsem dostal první bicí sadu Mupetů.

V jednom kuse do toho třískal.

Jako kluka mě zkoušení nebavilo.

V tom věku nechcete nic dělat, jen si hrát s kamarády.

Takže jsem měl štěstí, že jsem měl disciplinovaný tréninkový rozvrh.

Máma s ním seděla v pokoji, když zkoušel.

Nahrávala mu hodiny na bicí, přesně věděla, jak má znít...

„TRAVISOVA SESTRA“

a co má dělat.

Máma se se mnou učila hrát podle not.

Uměla hrát to, co já, a věděla, jestli zkouším, nebo ne.

A říkala: „Ne, to není správně.“

Trvala na tom, že ze mě něco bude.

Byl jsem její výtvor, který zformovala.

S mámou si byli blízcí.

Bez mámy by podle mě netrénoval a nedělal všechny ty věci,

aby se dostal tam, kde je.

TRAVISOVA SESTRA

Když jsem vyrůstal,

byl jsem mámin mazánek a táta ji ve všem podporoval.

Já jsem byl podporovatel, ona domácí učitelka.

Byl to skromný život.

Táta náš dům postavil vlastníma rukama.

Byl to veterán z Vietnamu a dělník z ocelárny,

který denně jezdil na Harleyi.

Pracoval 60 hodin týdně, aby nás uživil,

takže jsem s ním moc času netrávil.

Táta se nikdy neusmíval. Byl velmi vážný.

Většina našich přátel se ho bála, když k nám přišli,

ale neznám nikoho, kdo by nemiloval naši mámu.

Byla to skvělá žena.

Velmi oddaná našim dětem.

A pak jí najednou otekly tváře.

Čtyři měsíce ji léčili na příušnice.

Zpočátku nevěděli, co to je.

Mámě diagnostikovali Sjögrenův syndrom,

který napadá lymfatické uzly.

Řekli nám, že musí okamžitě na chemoterapii.

Druhý den jsem šel do práce a když jsem večer přišel domů,

dcera řekla: „S mámou se něco děje.“

Jo.

Za třicet dní zesnula.

Byl jsem zmatený, naštvaný.

Pochyboval jsem o Bohu, o náboženství a o všem,

v čem jsem vyrůstal.

Říkala jsem si: „Ty jo, proč by Bůh dělal něco tak posranýho?“

MILOVANÁ ŽENA A MATKA

Můj táta nemohl na nic odpovědět, protože taky truchlil.

My jsme o tom s dětmi... S dětmi jsme o tom

moc nemluvili.

Brali jsme to, jak to přišlo.

Než máma zemřela,

zjistili jsme, že táta má vztah s jinou ženou.

Tím to bylo ještě těžší.

Trávil s ní hodně času a pak se vracel, když jsme ho potřebovali.

Ze zřejmých důvodů jsem ho nesnášel.

Neměl jsem stabilní základ, kam bych mohl jít a říct,

„Hele, je to pro mě těžký.“

Všechnu bolest jsem v sobě dusil a vložil ji do bubnů.

Myslím, že bubny byly moje terapie.