Climbing Paradise (Tenkrát v ráji)

Tak jsme tady.

Je to zvláštní, vracet se domů po tolika letech.

Já vím.

Je to, jako bychom odešli včera. Táta umřel hned po válce.

A ostatní tví kamarádi? Co se s nima stalo?

Nevím.

Věřím, že nic.

Napsal jsem pár dopisů, ale...

nikdo mi neodpověděl.

Tak,

tenkrát mi bylo 21 let.

Moc se toho tady nezměnilo.

Všechno je stejný jako tenkrát.

Jako bych viděl Josku.

Někdy se člověk v životě nemůže odhodlat k jedinému kroku.

V mém případě to trvalo téměř...

70 let.

70 let, než jsem se odhodlal k napsání příběhu,

který mne tolik poznamenal.

Jsi blázen, takhle se táhnout s batohem.

A karabiny jsem podle tebe měl strčit kam?

Tak to tady schovej, vezmeme to po cestě zpět.

Taháš to zbytečně, tyhle krámy tady vůbec nebudeme potřebovat.

Nic o horách nevíš. Horolezec lano potřebuje.

K aeroplánu žádný lano nepotřebuješ.

Letíš si jen tak, hory máš pod sebou!

-Letíme! -Neblbni, rozbijeme si držku!

Dobrý přistání!

-Seš celej? -Jo.

Ukaž se!

No tak, ukaž se!

Horolezkyně.

-Nádhera. - Vydrž.

-No tak? -Nehýbej se, prosím tě.

-Je mi zima. -Sluší ti to.

Kolik jí tak mohlo bejt?

Pětadvacet?

Člověče, já mám pocit, že ji odněkud znám.

Leda tak ze sna. Jsou všechny stejný.

-Velký prsa, zadek... -Ne, fakt! Někde jsem ji viděl.

Dyť je to jedno.

-Jednoho nápadníka už má. -Třeba to byl její fotr.

-Nebo strýček. -No.

-Strýček Příhoda. -A proč ne, ty pitomče?

Hledá se Příhoda! Strýček Příhoda!

Co tady řveš?

Dobrý den.

Jdeme nahoru. Na vrchol.

Jo, na vrchol, jo?

Ale odsud je to hezkej pohled, co?

Pojď už, čekají nás.

Chtěl jsem se zeptat, vy jste spisovatelka, že jo?

Četl jsem o vás.

Kde jste lezli?

Na Gerlach. Ale to vy dneska nestihnete.

Pojď.

-Kde jsi přišel na tu spisovatelku? -Četl jsem o ní reportáž.

Člověče, to je jediná ženská, která tady v Tatrách leze po skalách.

-Jak dlouho půjdem? -Na Gerlach to jsou čtyři hodiny.

Ale jenom pro opravdový horolezce.

Když se tam vyškrábala ona, tak tam vylezem taky.

Ty opravdovej horolezče.

-Dobrý den. - Nazdar. -Dobrý den. -Nazdar.

Jak víš, že jdeme dobře?

Říkal jsem ti, že to je jenom pro opravdový horolezce.

-Já myslel, že to tady znáš. -To jsem si taky myslel.

Teď už chápu to lano.

Zaber!

-Ach! -Och!

Au!

Budeme tady muset udělat večírek.

Salám je dole v batohu, můžeš si pro něj skočit.

Tak jo, ale zůstaneš tady sám.

Co máš s nohou?

Haló!

Pomoc!

Tady jsme! Tady nahoře!

Neřvi, ty blbče.

Třeba je tam ta spisovatelka. Co si o nás pomyslí?

Ať si myslí, co chce. Sami se odsud nedostanem.

Haló!

Pomozte!

Haló!

Hej, kluci!

Kde jste?

Haló! Tady dole, na římse.

- Pozor, hážu lano! - Ten hlas.

Není to strýček Příhoda?

Dávej pozor.

To mě podrž, jestli tohle není...

Radši jsme měli sletět dolů.

- Pozor! Jsem u nich! - Jo! Jak jsou na tom?

Jsou schopni vylézt sami nahoru?

Budeme je muset stáhnout dolů!

Jo! Rozumím!

Říkala jsem vám, že to nestihnete.

Tos nemusel, došel bych se opláchnout sám.

Já vím, že běháš jako srnec.

Kolomazník tě včera viděl ve Skaláku. Ptal se, jestli máš ještě prázdniny.

Jestli to někdo řekne ve škole, vylejou tě natotata.

Pak můžeš dělat celej život u krumpáče na dráze, jako já.

-Ale táto... -Nebudu tě živit věčně.

Copak takhle můžu chodit do školy?

Parchant mizernej.

Oběd máš na plotně.

Děkuju.

Nedělej, že spíš, Heinrichu.

Co Joska, přežil to vůbec?

-Takovej šikovnej kluk, a riskuje s tebou. -Má zlomenou ruku.

To jsem si mohl myslet.

Hraješ si na horského vůdce, a v Tatrách jsi byl dvakrát.

Tomu nemůžeš rozumět. Nikdy v životě jsi nevylezl ani na Vyhlídku.

V pátek jedu služebně i s maminkou do Drážďan a chtěl bych...

Přál bych si, abys jel s námi.

Představím tě panu řediteli.

Ale pan doktor říkal, že nemám vůbec chodit.

No, jak chceš.

Ale horolezectví tě živit nebude.

-Aspoň, že je Joska naživu. -Budu se učit.

Na jak dlouho ti otec to fáro půjčil?

Nepůjčil.

Než se vrátí s matkou z Drážďan, musí být zpátky v garáži.

Aha. Kam si dneska vyjedeme?

- Brzdi, ty blbče! Dělej! -Se snažím.

Sakra!

-Už ti někdo řekl, že jsi dobrej řidič? -Ne. Ty seš ten první.

Tak kam?

V žurnálu je fotka.

Bydlí v Mánesově ulici.

-Tak jedem, ne? -Hm.

Tak, a jede se do Prahy.

Doufám, že bude doma.

Zkusím s ní domluvit, ať přijde dolů.

Ahoj, miláčku!

Hned jsem u tebe.

-Joska! Je nahoře. -Kde nahoře?

Před vašima dveřma.

Dobrý den, paní Vlasto.

-Co tady děláš? -Já jsem přišel...

-Jestli tě tu Ota chytí... -Já bych se kvůli vám nechal i zabít.

Ale já kvůli tobě ne. Tamhle je hromosvod.

-Snad budeš úspěšnější než v Tatrách. -Tak na shledanou.

Co blbneš?

- Co tady děláš, pacholku? - Dělej!

Táto, pojď sem, jsou tady zloději!

Co tady děláš? Co tady děláš?! Ty, ty...!

Určitě něco ukradli!

-Dobrý? -Jo, dobrý.

Radši odsud zmizíme, ne?

Tak, a teď tam dej nohu. No, no. A pojď, pojď...

Kousek vejš.

Přehoď si ruce.

Jednou tam spolu vylezeme, až tě to tady dole naučím.

Radši přestaň žvanit a pojď si to taky zkusit. Jé!

-Dobrý? -Jo, dobrý.

Neboj se, jednou budeš stejně dobrej jako Oťák.

Budu lepší.

Joska měl talent od Pánaboha.

Za pár měsíců zvládal to, co jsme se my ostatní ve skalách učili roky.

Co blbneš? Bez lana se zabiješ!

Haló, kamaráde! Lano!

Vydrž!

Myslím si, že dneska už se na vrchol nedostaneš.

Jak to můžeš vědět?

Jako kancelářská krysa se ve šplhání trošku vyznám.

-Krysa se přece vždycky všude udrží. -Budeme padat.

Scheisse.

-Žiješ? -Jo.

To je pro nás?

Od časů, kdy Horst Gerke zachránil Joskovi život,

jsme dál lezli společně.

Já, Joska

a Horst, tehdy nejlepší německý lezec v republice.

- -

Děkujeme, pane Nedbale.

-Poklona, pane Brázda. -Dobrej, pane Nedbale, dobrej.

-Co tady dělá? - Jezdí sem z Prahy malovat.

-Vypadá jako Babinskej. -Co proti němu máte?

-Je to krásnej mužskej. -Dědek je to.

Jen mu závidíte, náhodou je hezkej.

Promiňte. Omlouvám se, paní spisovatelko.

-Nechtěl jsem do vás nabourat. -Já příště zatroubím.

Jo. To bude bezpečnější. Omlouvám se.

To je v pořádku.

No jo, na pěknou květinku si sedne každá včelička. Viď?

Myslíte pořád jenom na to jedno. Je na vás stará.

-Ale prosím tě. -No je!