Black Butterflies (Les Papillons noirs)

NETFLIX UVÁDÍ

ASTRÁLNÍ POHROMA VERZE 5B, AUTOR: MODY

Je to má první noc na konci světa

a můj přelétavý mozek je neposedný.

Haló?

Adrien Winckler?

VELKÉ TICHO MODY

Ano.

Dobrý den, jmenuji se Albert Desiderio.

Dostal jsem vaše telefonní číslo

a chci se s vámi sejít.

Adrien?

- Dobrý den. - Dobrý den, pane.

Albert.

Pojďte dál, prosím.

Mám to tu na dožití.

Mimochodem pokud máte zájem, nemám dědice, takže…

Jestli jsem to v telefonu dobře pochopil…

Mimochodem se vším souhlasím.

Nachystal jsem v obálce první 2 000.

Druhá polovina bude, až skončíme, ano?

Přesně tak.

Samozřejmě jsem přidal příplatek za cestu,

silniční mýto, palivo…

Je to kus cesty, že ano?

V Arrasu jste nikoho nesehnal?

Tohle člověk dělá jen jednou za život,

tak jsem chtěl toho nejlepšího.

Takže…

Tušíte, jak dlouho to bude trvat?

Myslím to celé.

Záleží, co máte na srdci,

jak často se uvidíme a jestli se vám mé psaní líbit.

Sazba a tisk chvíli trvají…

záleží na nákladu.

- Máte nějaké závazky nebo termín? - Žádné závazky.

Měli bychom sebou ale hodit,

jinak budeme mít začátek a prostředek, ale bude chybět konec.

Ledviny jsou nevyzpytatelné.

Na literaturu neberou ohled.

Když řeknou dost, bude po všem.

Albertův konec.

- Sladíte? - Ne, díky.

To je mé nejnovější náhlé rozhodnutí.

Povím vám o něm.

Můžeme?

Promiňte, cítím se trochu nesvůj.

Ještě jsem o tom nemluvil…

a zavázali jsme se o tom mlčet.

Bylo to dávno

a sliby možná neplatí věčně.

Co myslíte?

Takže…

Ten den byla nemocná.

Ne, díky.

A její matka obšťastňovala.

V negližé.

Chápete, co tím myslím?

Strávili jsme odpoledne v kůlně

a slibovali si věci na věky věků.

A takhle to vypadá po 60 letech.

- Kdo je ta ona, o které mluvíte? - Solange.

Kdo jiný?

Solange.

Tak by se to i mohlo jmenovat, co myslíte?

Možná. Na to je asi ještě čas.

Ano.

Promiňte.

Odborník jste vy.

Asi bychom měli začít od začátku.

Chronologie se může zdát nudná, má ale význam.

Povíte mi o své rodině, odkud pocházíte, o svém dětství?

Do toho vám nic není.

Ale proto jsem tady.

Jen žertuju.

Moje dětství a rodinu můžeme přeskočit.

Monchel-sur-Canche je odtud kousek.

Byla 50. léta…

byl tam katolický sirotčinec.

Můžete to dohledat.

Hledejte otce Germaina.

Moc rozumu nepobral, takže skončil ve vězení.

Jsou o tom články.

Z toho pochopíte, jací byli ti ostatní.

Ne, na začátku všeho byla Solange.

Před Solange nebylo nic.

Byla to dcera skopčáka.

Skopčáka a skopčácké děvky.

Neumíte si představit, jaké to po válce bylo.

Ženským veřejně stříhali hlavy dohola.

Jak řekl jednou jeden dobrý přítel…

„Rodiče jedli trpké hrozny

a dětem trnou zuby.“

Pravda, Solange to se mnou měla těžké…

ale předtím to bylo horší.

Kněží mě museli zase přeřadit do jiné školy.

Pokaždé to bylo o trochu dál…

a vždycky to bylo stejné.

- Zavšivenče! - Zavšivenče!

Dobrý den vespolek. Tohle je Albert.

Jak to jde, zavšivenče?

Všude stejní malí dacani…

a rozmazlení synáčci.

- Parchante! - Skopčácká děvko!

Že se nestydíš!

- Couro! - Zasraná děvko!

- Parchante! - Je mi z tebe zle!

- Padej! - Skopčácká děvko!

- Zmiz! - Padej, parchante!

Couro.

- Co chceš, blbe? - Chceš taky?

Ahoj, jsem Albert.

Ahoj.

Vyspala ses dobře?

Ahoj Solange.

Nevadí, když ti budu říkat Solange?

Ty jsou pro tebe.

V noci se mi zdálo, že jsem na hostině.

Bylo to dobré.

A zdálo se mi i o tobě.

Jestli to byla láska, to jsem netušil.

Lásku jsem neznal.

Jen jsem s ní chtěl být. Čekal jsem na jiskru.

Proč dneska nemluvíš?

Ne!

Ne!

Parchanti…

válečné děti, vyděděnci.

Nepřátelství světa naši lásku jen posilovalo.

Byli jsme jen já a Solange.

Stala se pro mě vším.

Láska s věkem nevyprchá.

Důkazem je 25 let vášně.

Vše ale skončilo, když Solange zemřela.

Takže?

Kdy se uvidíme příště?

Pozítří?

Vážně?

Nevíte, kolik je hodin?

- Už je skoro pět. - Tak jo.

- Musím jít. - Děje se něco?

Ne, moje žena… to nic…

- Nic zvláštního. - Dobře.

Těším se na příští setkání.

Já taky.

- Nashle. - Šťastnou cestu.

Díky.

Je to dlouhý a zajímavý proces.

Studium těch podivných organismů Nobelovu cenu vždy nepřinese,

ale v dlouhodobém horizontu můžete přispět k léčbě rakoviny.

Doufáme, že získáte Nobelovu cenu za lékařství, paní Reskiová.

Díky celému týmu…

PROŠVIHL JSEM TO. MILUJU TĚ.

VŠECHNO UŽ ZNÁŠ. AHOJ VEČER.

NOVÝ DOKUMENT

Promiňte, cítím se trochu nesvůj.

Ještě jsem o tom nemluvil…

PŘÍBĚH ALBERTA A SOLANGE

…a my se zavázali o tom mlčet.

Do hajzlu!

Kurva.

Víš, Noro, není to sranda.

Milovat se a snažit se o dítě, to není erotika.

Ten rozpor vyvíjí přílišný tlak na výsledek.

Říkej si, co chceš, Adriene,

ale v tom není jádro problému.

Jako obvykle si pleteš příčinu s následkem.

Problém je mnohem hlubší. Je to podvědomé.

No jasně. Ty víš všechno, viď?

Vědkyně Nora.

Odbornice na geneticky podvědomé příčiny.

Tak v čem je problém?

Skutečný problém, Adriene, je tvůj otec.

Cože?

Něco takového bys řekla, ne?

Ale řekls to ty.

- Myslela jsem, že to svedeš na knihu. - Jo?

Něco jako: „Vůbec to nejde, jsem k ničemu. Nedám to.“

- Fajn. - Víš, co myslím?

Moc ne.

Promiň, to ta moje otravná vědecká povaha.

No tak…

Bude to dobrý.

- Co jako? - Všechno.

Zvládneme to. Zvládneš to.

Miluju tě.

Jo.

Nemůžu hrát.

Vážně?

A je to!

Jako dítě jsem s mámou vždy vyhrál.

To mámy dělají. Umí skvěle předstírat prohru.

Stejně je to o štěstí, ne?

To nevím.

Každopádně doufám, že psaní vám jde líp.

Že ano?

Já vím, že jo.

Četl jsem vaši knihu.

Jste možná nejslibnější francouzský spisovatel.

Až z toho jde strach.