Brush Up Life (ブラッシュアップライフ)

zatím jsme viděli

Aby se mohla reinkarnovat jako člověk,

Kondo Asami prožívá svůj život podruhé.

A protože pracuje v lékárně...

Můžeš je prozatím přestat brát?

zachránila život svému dědovi

a setkala se s bývalou spolužačkou Renou...

Je ženatý.

Jsi ženatej, k čertu.

a zvládla její známost ukončit.

Až jednoho dne...

Nedávala jsem pozor.

Pak se dozvěděla o dalším životě.

Makrela dvouřadá v Indickém a Tichém oceánu.

- Nemůžu začít zas znova? - Můžete.

Tak začalo neuvěřitelné třetí kolo jejího života.

Začala pracovat v televizi jako seriálová produkční

a dál bojuje za body z dobrých skutků.

Ty jo, dobře tak.

Uplynulo pět let, co jsem nastoupila do televizní stanice.

Začátek pracovní doby nemáme pevně stanovený,

ale obvykle přicházíme před polednem.

Moje šéfka chodí zpravidla na dvanáctou,

a já přicházívám kolem jedenácté.

Jen tak na okraj...

- Ránko. - Dobré ráno.

před šéfkou dělám, jako bych tu byla od deseti.

Tohle můj výraz značky trčím tu už od desíti.

- Konečná verze scénáře. - Dík.

- Kontrolovala jsi to? - Ano.

Haló. Jsi tady?

Dobře, už jdu.

Po příchodu do práce a dokončení pár úkolů

mají všichni kolem jedné přestávku na oběd.

ZOPAKOVAT SI ŽIVOT 5

AriAsiaN

český překlad SONMI 2. 9. 2023

V nabídce jsou těstoviny, hovězí jazyk, asijská kuchyně, indické karí,

pestrost odpovídající Tokiu.

Dnes je to asijská kuchyně s Gončan.

Není tu kde se jinde najíst?

- Máme přece jídelnu. - Já vím.

- Když je sledovanost dobrá, je zadarmo. - To je super.

- Chodím tam jen občas. - Proč?

Asi by nebylo dobře stěžovat si na práci ve firemní jídelně, co?

Máš pravdu.

Neviděla ses s někým ze střední?

Petan je asi jediná.

Aha, Petan. Jak se má?

- Pracuje v IKEA v Šinmisatu. - Ano? Občas tam zajdu.

Když říkáš Petan, myslíš...

Kanappe, Kanappe!

spolužačku z nižší střední, Šimamoto Kanako.

Nejdřív jsme jí říkaly Kanappe,

Ahoj, Pekano.

z toho se stalo Pekana,

pak už zůstalo jen Pe,

a toho se stalo Petan.

Gončan a Petan jsou přezdívky,

co se nejvíc lišily od původní podoby jména.

Právě jsme uprostřed příprav

na červencový seriál Ie Uru Onna.

Ie Uru Onna (2016) v hl. roli Kitagawa Keiko

- Kdy bude dnes zkouška kostýmů? - Ve tři.

- Víš, vždycky mě to znova napadne. - A co?

Víš, jak to vždycky na té zkoušce vypadá?

Kolem herců se pokaždé nahrne celý štáb

a všichni se popořadě představují.

- Nechápu, jaký to má smysl. - Viď.

- Že? - To je něco, co je mi pořád záhadou.

Nikdo si nedokáže ta jména pamatovat, když se představují jak na běžícím pásu.

Pak už nemáš možnost, jak se představit.

- Je to tak. - Na druhou stranu,

je jedno, jak velké hvězdy to jsou,

- tohle je jediná věc, na kterou si nestěžují. - Já vím.

Je to divný zvyk.

Takový rozhovor bychom ve firemní jídelně nevedly.

Když jsme u toho...

Měly bychom taky říkat: vítejte doma?

když jsem pracovala na úřadě, nikdy jsem v jejich jídelně neobědvala.

Dovolte, abych se vám představil.

V hlavní roli vedoucího Jašira jsem já, Nakamura Tóru.

- Těšíme se na spolupráci! - I já se těším.

Dovolte mi představit štáb.

Hlavní producent.

Jsem Itó.

- Režisér. - Já jsem Inomata.

Producentka.

Jmenuji se Oda.

- Postupně odleva. - Jsem Kondo, asistentka produkce.

To je kostymérka, o které jsme už mluvili.

Jsem Haruki, asistentka režie.

Jsem dokumentaristka Šiokawa.

Pokaždé, když tohle vidím...

Jsem Marujama, maskérka a kadeřnice.

Jsem Arigači, její asistentka.

Teď, když jste se představili,

začneme touto osobou.

Povězte nám jeho jméno a zařazení, prosím.

Je to zvukař pan Jošida.

Pan Jošida, zvukař. Tak si to zkontrolujeme.

Škoda.

Správná odpověď je... Osvětlovač pan Kanamori.

Byl to jeden z osvětlovačů, pan Kanamori.

Myslím, že lepší je tahle barva.

- Co tahle? - Vypadá to dobře.

...napadá mě jedna věc.

Protože začínáme pozdě dopoledne,

pracujeme dlouho do noci.

Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.

Na pleť to nebude nic moc.

Co je?

Už jsem doma.

Sama.

Teď? Skládám prádlo. Ale jo.

Tak zítra odpoledne.

Cože, okno?

Co, cože, co? Ty mě děsíš.

Co se děje?

Co?

Ačin!

- Proč? - Tady jsme.

Pane jo.

My víme.

Je to jak blesk z čistýho nebe.

- Překvapily jsme tě. - To se vsaď, že překvapily.

Byly jsme po čase na společné večeři

a protože zítra máme obě volno,

tak jsme si řekly, proč se trochu nepobavit v Tokiu?

A pak Nači řekla: Co takhle zajít

k Ačin? A tak jsme hned vyrazily.

- Je to dálka, co? - Ne, vzaly jsme to po dálnici

- a netrvalo to ani dvě hodiny, viď? - Ne, bylo to nečekaně rychlé.

Kdybyste se ozvaly, mohla jsem něco připravit.

- Chtěly jsme tě překvapit. - Jo?

Jsem ráda, že jste tu,

- ale nemám tu nic na přespání navíc. - To nevadí.

- Někde si něco najdeme. - Ano.

- Vážně? Víte to jistě? - Jsme v pohodě.

- Můžeme spát všechny tři na podlaze. - Jo.

Já spím v posteli.

Spi s námi na podlaze.

Proč? Mám tu postel, tak spím v posteli.

- Změnila ses, co jsi v Tokiu. - Je z tebe pěkná dusivka.

To nemá nic společného s Tokiem ani s dusivkou.

Aha, tak dáme kámen, nůžky, papír.

- Střihneme si? - Ne, že bych nemohla

spát na zemi. Já nechápu,

proč by jedna z nás nemohla spát v posteli, když ji tu mám.

Myslíš to tak, že vítěz dostane postel?

Už to chápu. Co ty na to?

Podle mě to není tak, že chceme spát v posteli.

- Chtěly jsme spát na zemi všechny tři. - Tak jsme to myslely.

Máš vůbec něco, čím se přikrejeme?

- Mám deky a bavlněný přehoz. - Tak to snad bude stačit.

Ačin, jak to máš s jídlem? Vaříš?

Jen ze začátku.

- Teď už skoro vůbec ne. - Všude jsou tu večerky.

Buď to, nebo jím venku.

Dobře, to chápu.

- V okolí je spousta restaurací. - Ano, jsou tu.

Díky.

Není tady někdo z našich spolužáků?

Vlastně to je pravda, víte...

Promiň, Nači. Ještě před tím,

není načase vybalit ten pytlík s občerstvením?

- Co, jo, tenhle? - Ano.

Je to tak, ne? Přinesla jsi to,

- abychom to snědly společně, ne? - Hm.

- Koupila jsem to předtím v sámošce. - To je dobře.

Díky.

- Chceš to sníst hned? - Ne, můžeme si to dát potom.

Ale běžně bys při příchodu řekla,

že jsi přinesla něco k zakousnutí.

Jo, to by normálně udělala.

Ale leží to tu celou dobu, všichni to vidíme,

ale ty jsi neříkala nic, takže mě to štvalo.

Jo, mě taky.

- Myslela jsem na to, proč nic neříká. - Opravdu?

Navíc není moc zdvořilé na to upozornit první, co?

- Nakonec jsi to řekla. - Řekla, už se to nedalo vydržet.

Omlouvám se, zapomněla jsem. Tak tady to máme.

Díky.

Je toho kopec, slané i sladké.

- Jupí. - Nakoupila jsi toho spoustu.

- Jo, nakoupily jsme dost. - Tak to je super.

Hezky. Já věděla, že se trefíš.

Tak to jsem ráda.

- Pusťte se do toho. - Když jsme na to narazily,

Nači měla i v minulosti podobný problém.

- Kdy? - Nepamatuješ se? Bylo to na střední,

byly jsme hrát v Round 1

a narazily jsme na Načinu kamarádku z doučování.

- Kamarádka z doučování? - Přesně.

- No jo, už vím. - A Nači

začala vykládat něco o bouřce

- a ani ji nám nepředstavila. - Co, to se fakt stalo?

- Stalo. - To se stalo.

Navíc ta holka, co jsi nám nepředstavila,

se dívala, jakoby se chtěla omluvit.