Jim Henson Idea Man

Jsem vlastně takový člověk s nápady.

Spoustu času strávím přemýšlením.

Myšlenky jsou zvláštní.

Dokážou vést k nápadům.

Právě se jeden zrodil.

Když dostanete nápad,

musíte se na něj podívat ze všech úhlů.

Pomoc.

A pak se zrodí další, zcela nový nápad.

Ten zrodí další nápady...

a ty zase další.

A nakonec z toho vykrystalizuje jeden velkolepý, skvělý,

obrovitánský, překrásný nápad.

Jim Henson: TVŮRCE

Nádhera.

Na podlaze je takový malý obdélník.

Stoupněte si na něj.

Podle mě takhle vypadá skvěle. Je to výstižná fotka.

Norman Seeff fotograf

Paráda.

- Úplně se tím neživím. - Máte pohlednou tvář.

Přesně tak.

Jak byste se definoval? Jako loutkář, filmař, nebo...

- Asi jako obojí. - Rozumím.

- Takže jako všechno? - Určitě.

Nezmocňuje se vás strach, jestli je vaše vnímání správné?

Když máte na starost několikasetčlenný tým,

musíte ve všech udržet nadšení.

Nesmíte dávat najevo zásadní pochybnosti o tom,

jestli je ten či onen projekt vlastně dobrý nápad.

Je to práce jako každá jiná?

Spíš je to práce, která nikdy nespí.

Něco jako práce na celý život.

Jima jsem poznal, když mi bylo 17 let.

A trvalo nám dobrých deset let, než jsme se dokázali patřičně sehrát.

Jako hlavní účinkující jsem s Jimem fungoval 35 let.

Frank Oz filmař / účinkující

Jim čerpal z nevinnosti.

Byl nesmírně vzácnou bytostí.

Byl to velice tichý a uzavřený člověk

a jeho fantazie musela být bezbřehá.

Měl nekonečně mnoho nápadů, které chtěl realizovat.

A proto se neustále zabýval myšlenkou času.

Jako Jimova „kreativní asistentka“ jsem s ním byla na každém kroku.

Musíš být aktivnější. Běhat po place.

Jeho nápady vznikaly z nadšení.

Řekl mi, že už v útlém věku

měl pocit, že přišel na svět za jistým účelem.

Což bylo jeho hnacím motorem.

Jako by na tuto planetu přišel s tím, že ho čeká poslání.

„Musím ho naplnit.“

Měl neskutečně nabitý program. New York, Londýn, Toronto, L. A.

Jeho elán byl nadlidský.

My musíme pokračovat a vy můžete domů.

Byl neúnavný.

Neustále něco dělal nebo tvořil. A byl neoblomný.

Rovnou s tím můžeme do střižny.

Odjakživa jsem dělal několik věcí naráz.

A přijde mi to vzrušující.

Žil pod neskutečným vytížením a ročně vyprodukoval až děsivé množství obsahu.

Netuším, proč nikdy nebyl schopen zvolnit.

Bohužel na to neexistuje žádná odpověď.

Mupeti. Naše superhvězdy.

Týdně se s nimi baví 250 milionů lidí.

A kvůli jejich popularitě si možná neuvědomujeme, že práce s nimi je umění.

Vedle mě sedí jejich stvořitel.

Jima lze označit pouze jedním slovem. Je to génius.

Představte si Rasputina jako vyznamenaného skauta.

V křesle vedle něj, a to nezvykle daleko od něj,

sedí Jimův blízký kolega a přítel, člověk hodný svého jména.

Dámy a pánové, Frank Oz a Jim Henson.

Vezměme to od začátku. Jak jste začínal?

Já začínal čerstvě po střední škole,

kdy jsem se doslechl, že jedna televizní stanice hledá loutkáře.

Vyrobil jsem loutky a šel na konkurz. Chtěl jsem pracovat v televizi.

Z dětství si žádné loutkové představení nevybavuju.

Takže jste loutku nikdy neviděl?

Ne. Ani jsem si s žádnými nehrál. Žádnou jsem neměl.

Vyrůstal na venkově v Mississippi, ve městě Leland,

na výzkumné stanici ministerstva zemědělství.

Jeho matka se hlásila ke Křesťanské vědě

a jeho otec s tím byl srozuměný, protože manželku miloval.

Se starším bratrem byli nejlepší kamarádi. Spoustu času spolu trávili venku

neustálým objevováním.

Představte si ten klid...

Skeče Jima Hensona

Měl to štěstí, že prožil pestré a duchaplné dětství.

Když jsem byl malý, pořídili jsme si televizi.

Tehdy byla televize teprve v začátcích

a přišlo mi to neskutečně vzrušující.

Před vámi byla obrazovka, na které jste viděli, co se děje jinde.

Hned, jak uviděl televizi, věděl, že tam chce taky.

Představte si kluka, který vyrůstá v Mississippi.

Televize vám do obýváku dokázala vnést celý svět.

To je přece naprosto ohromující.

Jmenuje se Jim Henson. Nejslavnější loutkář všech dob.

Takže jste se loutkářství ujal čistě proto,

abyste se dostal do televize?

Ano. Chtěl jsem prostě pracovat v tomhle oboru.

MUPETI

život Mupetů očima Jima Hensona

Jane jsem poznal v září roku 1954

Během kariéry jsem sklízel chválu já.

Ale na začátku všeho stála moje žena Jane.

Zpočátku jsme svoji ještě nebyli.

Prvních pět nebo sedm let jsme fungovali jako tvůrčí dvojice.

Máma měla trhlý smysl pro humor. Byla strašně vtipná.

Byla silně umělecky založená, ale zároveň neskutečně jadrná.

Byla to malířka a keramička a umění pro ni bylo obrovsky důležité.

Jim – nástup na univerzitu

Seznámili jsme se na hodině loutkoherectví.

Já měla před státnicemi a on byl prvák.

V mládí ho všechno neskutečně zajímalo

a neustále zkoušel něco nového.

Loutkoherectví ho na univerzitě zaujalo jako první.

Byl to předmět pro poslední ročníky a Jim na něj chodil jako prvák.

Začal psát scénáře, navrhovat loutky a víceméně ten předmět převzal.

Všem nám hned došlo, že je to mladý génius.

Neměl zrovna dokonalou pleť. Chtěl se vypořádat s akné

a jeho máma si nepřála, aby chodil k doktorovi.

Takže jakmile mohl, nechal si narůst plnovous.

Vnímal sám sebe jako beďarovitého, hubeného teenagera

a dlouhou dobu se za něj považoval.

Když se poznali, byla ve srovnání s ním světoběžnicí.

Pocházela z New Yorku, měla za sebou několik vztahů.

Byla společensky obratnější.

Oba uměli sofistikovaným způsobem docenit nesmyslnost a absurditu.

To je nejspíš táhlo k sobě.

Tehdy už pár loutek v televizi měl, protože začal už na střední.

A tenkrát v letním semestru mě požádal, jestli bych mu nešla pomáhat do WRC.

Animace: Jim Henson

zprávy o jedenácté

Jim byl umělec.

Chtěl dělat výpravu, ale fascinovala ho televize.

Akce.

Jedna televize hledala loutkáře.

Namaloval jsem kulisy, vyrobil jsem loutky,

sepsal jsem scénář, šel jsem na konkurz a dostal jsem práci.

A tak to vlastně celé začalo. Dělal jsem pořad Sam and Friends .

Vysílal se půl hodiny před půlnocí, což byl pro loutkovou hru zvláštní čas.

Ale... nikdo z nás tehdy neusiloval o to tvořit věci vyloženě pro děti.

A teď už dva nejúžasnější lidi na světě.

Jim a Jane Hensonovi. A mají s sebou dva kamarády.

Říkají jim Mupeti a jsou to loutkové postavičky, které sami vymysleli.

Z Washingtonu Jim a Jane Hensonovi.

ALŮV A PHILŮV STÁNEK S OVOCEM

Ano! Banány nám došly.

Banány už dneska nemáme.

Většinou to začínalo muzikálovým číslem a jeho vizuální interpretací.

Jim vybral písničku a vytvořil k ní loutky.

A já s ním vystupovala.

...staré dobré rajče.

Občas to byla taková potrhlá pěvecká pantomima.

Jindy to byly bláznivé komediální skeče.

Pravda je venku!

A zrovna ve Washingtonu, D. C. si získali obrovské množství příznivců,

kteří se dívali na zprávy.

Všechno bylo živě. Žádné záznamy.

Všechno šlo přímo do éteru.

My se o žádnou sofistikovanou loutkařinu ani nesnažili.

Televize byla v plenkách a Jim si tam vlastně chodil hrát.

Jim byl tehdy loutkoherectvím zcela pohlcen.

Stará černá magie mě ovládá.

Stará černá magie, dobře ji zvládáš.

Jim se prakticky zbavil jeviště jako takového a přesunul hru do televize.

Jako list unášen přílivem.

Měla bych se krotit, ale co nadělám?

A do toho se ještě zaměřil na záběry zblízka.

Což byl u tehdejších loutkových představení nezvyk.

Uhranuta starou černou magií jménem láska.

Úžasné.

Jime a Jane... Jsem rád, že máte na starost dámu.

Tohle je Kermit.

A tohle je Sam. Naše postavičky snadno mění pohlaví.

Stačí jim k tomu paruka.

Kermit... Ach tak.

Na začátku měl táta svůj vlastní zástup loutek, které sám navrhl.

A značně se od sebe lišily.

A jednou z nich byl Kermit.

Hluboko v srdci.

Táta si postupně hledal styl loutek, který mu bude blízký.

A Kermit byl součástí už úplně prvních experimentů.

Tehdy ještě nebyl žába.

Nechte si triko, králi.

Řekla zelená postavička.

Zpočátku byl jedním z party.

Občas ho ovládala máma.

Občas dostal Kermit paruku.

Zvykla jsem si na tvou tvář.

Jako by s tebou začínal den.

Kde ses narodil, Kermite?

Moje první verze vzešla...

Býval jsem kabát, který patřil Hensonově mámě.

- Z něho jsi vzešel? - Jo.

Byl to matčin kabát a pingpongový míček, který jsem rozpůlil a udělal z něj oči.

Tak trochu držel noční hlídku u svého těžce nemocného dědečka.

Vypráví se, že se Kermitem snažil dědečkovi odlehčit umírání.

Máma měla za to, že s tou loutkou měl jakési duševní spojení.

Bral ji jako prostředek k vyjádření lehkosti a humoru.

Táta humor vždycky vnímal jako protilék, který překoná cokoliv.