Love Is a Story (Poveste de dragoste)

Zahrajeme si spolu?

Mám hrát první housle?

Jde vám to skvěle.

Kdybys mě hezky poprosila, ušetřil bych tě téhle šaškárny.

Můžu tě poprosit teď?

Na to je trochu pozdě.

Stop!

Co zase máš?

Zase se mě dotkl.

Odpusťte, omlouvám se.

- Zase se tě dotkl? - Ano.

Prokrista! No dobře, tak to změníme.

- Můžeme? - Ano.

Uvidíš ho v zrcadlech, najednou se otočíš...

Vejdeš, vrazíš jí zbraň do břicha,

popadneš ji za hlavu

a pomalu ji skloníš,

aby nebylo jasné, jestli ji chceš zabít...

nebo políbit.

Ano?

Můžu jí sjíždět pistolí mezi ňadry?

Ne. To nemůžeš.

- Bojíš se a máš na krajíčku. - Dobře.

- Začneme znovu. - Dobře.

Pozor!

Akce!

Kdyby ses mě nejdřív zeptala,

- ...ušetřil bych tě... - Stop!

Co je? Zbláznila ses?

Budeš říkat „stop“?

Omluvíš nás, prosím?

- Dobře. - Díky.

Paule, smrdí mu z pusy.

Nechci ho poblíž sebe.

Cože?

Táhne mu z pusy.

Proboha!

- Na chvilku si odskočím. - Ne, zůstaň, prosím.

Uvidíme se večer.

Nikam nejdu.

Dnes večer v osm.

Dnešním speciálním hostem...

Děkuji.

...je jeden z nejtalentovanějších rumunských houslistů,

Sebastian Mihailov.

Jaké máte plány na Vánoce?

- Kdy? - Ne na dnešek, na Štědrý večer.

Na nadcházející dny.

Budu doma, nic zvláštního.

S kým?

Takže ve vašem životě teď není nikdo výjimečný?

Víte, Saint-Exupéry kdysi řekl...

Můžeš to zesílit?

- Jistě. - Díky.

Láska nespočívá v tom, že se díváme jeden na druhého,

ale v tom, že se díváme stejným směrem ven.

Chcete něco popřát posluchačům?

Veselé Vánoce a...

Snad najdou člověka, s nímž se budou do budoucna dívat stejným směrem.

MIMOTĚLNÍ ZÁŽITKY

Ano, Paule?

Nezačínej znovu.

Prosím, nenaléhej.

Přesně tak, jsem tvrdohlavá malá holka, co pořád říká „ne“.

Ano, tohle je zdvořilé „ne“.

Kdybych měla strávit další večer s tebou a tvou matkou...

Dobře, odpusť mi.

Na tom stejně nezáleží.

Ano, přijdu si pro své oblečení.

Moc se omlouvám.

- To nic, dáme ho zpátky. - Promiňte!

Promiňte.

Zapomněl jste hlavu.

Moc se omlouvám.

Netrapte se tím, to se stává.

Dobrý den.

To je vaše.

Jste herečka?

Ano.

Vezměte to, je zoufalý.

Matka vás neučila, že není hezké nechat muže o svátcích samotného?

Poznamená ho to.

A vás neučila, že není slušné odposlouchávat?

Bude divné, když vás pozvu na svůj koncert?

Caprices od Paganiniho.

Jistěže je to divné.

Ztratil byste na svém tajemnu.

Nezvedejte to.

Pojďte se mnou.

Kam s vámi mám jít?

Kamkoli.

Kde máte svého psa? Nechal jste ho na mrazu?

Ano, ale není to můj pes.

Patří tomu houslistovi.

Nezajdeme na čaj?

Možná.

Kam?

Ke mně.

Nesmějte se.

Pozval jsem vás na místo s nejlepším čajem na světě.

Tak počkat.

Slyšel jste mě rozejít se s přítelem, a po pěti minutách

mě zvete k sobě na čaj?

Ano. A myslím, že přijdete.

Ano? Proč?

Protože jestli nepůjdete,

strávíte zbytek života přemýšlením: „Co kdyby?“

Jste výřečný, ale nepřesvědčil jste mě.

Můžu uvařit.

Co?

- Mám docela hlad. - Cokoli.

Jsem Sebastian.

Aprilia.

Aprilia...

Počkáme ještě pět minut.

ZMEŠKANÝ HOVOR

Můžu tě poprosit teď?

Zastav to.

Mihai, musíme zase točit.

Chci vyměnit herečku v hlavní roli.

O ROK POZDĚJI

No tak, Sněhurko.

Probuď se!

Znám sedm trpaslíků, co se po tobě ptají.

No tak.

Sněhurka se probudí, až ji políbí princ.

To se dá zařídit.

Ne!

Sněhurka už spí několik měsíců.

A všichni ji nechávají být.

Trpaslíci, princ a...

všichni.

Jsem utahaná. Chci spát.

Ohřál jsem ti vodu. No tak, vstávej.

Udělám ti čaj, ano?

Máš tři minuty. No tak.

Aprilie, ta voda bude studená.

Slyšelas mě?

Co jsem řekl?

„Aprilie, ta voda bude studená. Slyšelas mě?“

Kdy máš v plánu se probudit?

V dubnu.

Na jaře.

Už žádnou zimu, už jí mám dost!

Ach bože.

Ale co se stalo?

Já vím!

Někdo mi unesl přítelkyni!

A místo ní nastrčil rozmazleného spratka. Podíváme se.

Podíváme se.

Nech toho, je mi zima!

Ne!

Jsou její.

K čemu je tohle?

A...

tohle velké břicho?

K čemu je?

K čemu je?

Počkej!

Počkej!

K čemu je?

Pověz mi to!

Počkej!

Takže mě poznáš,

kdybychom někdy ohluchli, oněměli a oslepli.

A ty oči? Nos? Ústa?

Na seznamování se v páru.

A vlasy?

Abych ti z nich upletla svetr.

- Je za deset celá. - To snad ne!

Co chceš?

Zůstat s tátou.

Mám ti z auta smést sníh?

Aby ses s tím pak nemusela trápit?

Ahoj, už půjdu. Miluju tě.

- Já tebe taky. - Ale jistě.

Nejdřív jsem si myslela, že se mýlím.

Dokonce jsem se manžela ptala: „Je to on?“

Slyšela jsem vás hrát v koncertní síni. Byla to krása.

Jste ten génius s houslemi.

Ano, děkuji.

Když v obýváku otevřu okno, slyším vás hrát.

Nebo když učíte.

- Snad vás neruším. - Vůbec ne.

S manželem hudbě moc nerozumíme,

ale máme kamarády skladatele a producenty.

Pějí na vás samou chválu.

- Vážně? - Ano.

Mohl byste nás pozvat na příští koncert.

- Jistě, ale hned tak to nebude. - Proč?

To je život.

Nechme formalit. Jsem Irina, sousedka.

- Sebastian, soused. - Ano.

Měli byste k nám zítra přijít na večeři.

- Jasně. - Ozveme se.

Tak zatím.

Hotovo?

- V pořádku? - Ano.

Nashle.

Pane!