Outlander

Viděli jste…

Miluju tě, Jocasto MacKenzieová.

Náš svět se může změnit…

ale tohle se nezmění.

Musím dát vědět Murtaghovi.

Pokud ho někdo varuje, možná své muže odradí.

Zpravím Murtagha.

Nemůžete vyhrát. Nevyhrajete. Historie už je napsaná.

Pak budu bojovat.

Takže patříš k milici?

Přišel jsem vás varovat.

Takže jsi zrádce.

Zprostil jsem tě přísahy.

Tvou matku bych nezradil.

Ať mě žádá kdokoli.

Murtaghu?

Rogere?

Bree.

OXFORDSKÁ UNIVERZITA

Nebojte se. Nejde o život.

Je to jen červená tužka.

Nebo ano…

pane Jonesi?

Cože, pane?

Jde o život?

Nemyslím si, pane.

Ale říkal jsem si…

co to znamená,

když napíšete: „Ten a ten byl konečně schopen zakopat válečnou sekyru?“

Všichni víme, že to znamená usmířit se.

Ale můžete mi říct, proč by někdo šel opravdu jednu zakopat?

Možná byste měl jít.

Máte nějaká poslední slova, než půjdete?

Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem.

Ne přesně to, co jsem hledal, pane Morgane.

A to nebyla Césarova poslední slova.

Přestože ho potkal nešťastný konec. Zůstaňte.

Chtěl jsem vidět, jestli se mnou souhlasíte.

Protože já věřím, že je to otázka života a smrti.

Vaše eseje o slavných posledních slovech byly zapomenutelné.

Chtěl jsem, abyste přemýšleli o tom, proč lidé říkají to, co říkají.

A možná i o tom, jaká by byla vaše poslední slova.

Proč na tom záleží?

Tohle je…

dějepis.

Ne tvůrčí psaní.

Protože lidé žijí a umírají pro svá slova.

Slova ovlivňují naše myšlenky a činy.

Často nás definují.

Jako kulky, jež opustily hlaveň.

Nelze je vzít zpět.

Mají nevratný efekt.

Volte je proto opatrně.

Přemýšlejte o nich.

Dejte svému životu váhu.

Zvláště naše poslední slova jsou důležitá. Přežijí nás.

A jaká budou ta vaše?

„Mým posledním přáním, Pane, je…

aby mí studenti sepsali kvalitní pojednání…

podpořené fakty,

čitelným rukopisem. Amen.“

Ne, vážně, pane.

Řekl bych…

„Ať historie zapomene mé jméno…

pokud má slova…

a mé činy…

nezapomenou ti, jež miluji.“

To je vše.

Uvidíme se za týden.

Jsi tu brzy.

Chtěla jsem tě vidět v akci.

Musíme běžet na Velkou železniční loupež.

Opravdu ti nevadí maraton němých filmů?

Neděláš to jen kvůli mně?

Dělám.

Ale tys pro mě přetrpěl přednášku o lanových mostech.

Takže je to fér.

Byla by to tvá poslední slova?

SLAVNÁ POSLEDNÍ SLOVA

„ODŘÍZNĚTE HO.“

„JEŠTĚ DÝCHÁ!“

„MUSÍM MU OTEVŘÍT DÝCHACÍ CESTY.“

„ROGERE, SLYŠÍŠ MĚ? TADY BRIANNA.“

„JSI NAŽIVU A CELÝ. VŠECHNO BUDE DOBRÉ.“

O TŘI MĚSÍCE POZDĚJI

Všechno vypadá dobře.

Hrdlo se dobře hojí.

Jizva zmizela.

Jak se cítíš?

Měl by ses pokusit mluvit, Rogere.

Zprvu to bude znít zastřeně, ale to je normální.

Možná můžeš zkusit šeptat.

Dobře…

jen chci, abys věděl…

že Jema budu učit slova s americkou výslovností

místo anglické výslovnosti.

Sedmdesát procent komunikace je neverbální.

Kdo vlastně potřebuje slova?

Můžeme předstírat, že jsme v jednom z němých filmů, na které jsme chodívali.

Lord John přivezl spoustu knížek a věcí.

Chceš se jít podívat?

Dobře, tak…

já s tebou půjdu.

Je to prostě zbabělec.

„PLUKOVNÍKU, JEDNOHO JSEM VÁM CHYTIL.“

„DEJTE HO K OSTATNÍM ZAJATCŮM.“

„CO S NIMI UDĚLÁME, VAŠE EXCELENCE?“

„VYBERTE TŘI A POVĚSTE JE JAKO VAROVÁNÍ.“

„NECHŤ SE BŮH SMILUJE NAD VAŠIMI DUŠEMI.“

Moje spolubydlící z MIT…

Gayle.

Měla přítele, který byl ve Vietnamu.

Neznala jsem ho moc dobře, ale…

párkrát jsem s ní za ním byla, když se vrátil zpátky.

Když jsem šla poprvé, byl zpátky už rok.

Nevím, co jsem čekala, ale…

byl jako duch.

Oči měl vyhaslé, bez života.

Gayle tomu říkala „prázdný pohled“.

Zasáhl ho šrapnel, ale nebyl vážně zraněn.

My tomu říkáme…

válečná neuróza.

Válečný šok.

Už je to několik měsíců.

Říkala jsi, že je fyzicky v pořádku.

Možná to je válečná neuróza.

Musí to být psychické.

Psychologické.

Jako by se utápěl v němotě.

A má ten stejný prázdný pohled.

Bojím se, že je ztracený.

Ať je sebevíc ztracený…

nesmíš ztrácet víru…

že ho najdeš.

Konec je našich radostí,

nebudem se líbat ni smát.

Odejdi klidně a věčně spi,

nech nás tu tiše štkát.

Nech nás tu naříkat, úpět

na širých zelených lukách,

každičký zářivý květ

tu zvadne a zchřadne v mukách.

Říkala jsem si, že bych mu mohla nechat udělat pomník.

Vím, že mi to nepřísluší.

Nebyli jsme s Murtaghem svoji.

My jsme taky nebyli otec a syn, ale…

to nijak nemírní bolest.

Ani ztrátu.

Byl tvrdohlavý jako tvůj otec.

Kéž by zůstal po tvém boku.

Zůstal.

Dodržel svůj slib.

Který dal matce.

Byl nadevše loajální.

To mu nemůžeme vyčítat.

Čeká na vás kočár, paní.

Poděkuješ za mě ještě jednou Claire?

Ano.

No…

sbohem, teto.

Jak opatrní bychom byli, kdybychom věděli, s kým se vidíme naposled.

„Přijměte moji omluvu za újmu utrpěnou vaším zetěm.

Šlo o nešťastný omyl.“

Guvernér Tryon daroval Rogerovi dva tisíce hektarů půdy.

Cože? Proč?

Kompenzace.

Asi si chce koupit vaše odpuštění.

A co budeme dělat s 2000 hektary?

To, co se stalo, to nezmění.

Ale je to cenný kus půdy.

Ať si ji Tryon nechá.

Co s půdou? Potřebuju zpátky manžela.

„ZA TVOU ZLOČINNOU ZRADU…“

„BUDEŠ POPRAVEN OBĚŠENÍM.“

Něco jsem přivezl.

Něco, díky čemu jsem vždy měl pocit, jako bych měl moudrost nebes na dlani.

Astroláb je, v mnoha ohledech, modelem vesmíru.

Nástroj, kterým lze najít pozici

na souši i na moři.

Dá se jím zjistit i čas.

Najít své místo na světě.

Možná začněme něčím menším.

Co třeba časem?

Takže…

kdyby slunce bylo támhle…

znamenalo by to…

Pět třicet.

Pět třicet pět.

No, zřejmě nemáme všechny odpovědi.

Ne.

Občas musíme být trpěliví.

Díky, Johne.

Jsem ráda, žes našel rozptýlení.

Bylo to těžkých pár měsíců.

Existuje v tvé době lék na žal?

Nějaké malé…

neviditelné potvory, které by ho sežraly?

Bohužel ne.

Nemyslím, že takový lék někdy bude.

Kromě času.