The Way We Are (Biz Böyleyiz)

Úsměv.

Můžeš jíst.

Co? Volá Yulduz.

Zvedni to.

Haló? Yulduz?

Sprcha? „Menimča?“

„Dapči?“

Spadla?

Vážně? Není jí nic?

Yulduz!

Dobře. Čau.

Je v Turecku už osm let. Co je sakra „menimča“?

Jsi šikula. Hodnej.

Uklidní ho to.

- Volá Yulduz. - Yulduz?

Co se děje, Yulduz?

Cože? Není ti rozumět.

Není babičce nic?

Dobře, hned pojedu. Už nemusíš nic říkat, Yulduz.

Co to děláte?

Promiňte, ale jsou důležitější věci než práce.

Co blázníte? Čeká tady na vás můj pes.

Nahlásím vás panu Leventovi.

Slyšíte?

Už jdu!

Gökçe?

Dobře, uklidni se. Mluvil jsi s Neziş?

S kým jsi mluvil?

Dobře, už jedu. Půjdu pro auto.

Gökçe, řekl jsi to Cvaldě?

Promiňte.

- Dočkám se toho kafe? - Samozřejmě.

Normálně to netrvá 20 minut.

Řešíme teď spoustu objednávek.

Haló? Efsun, jak se máš?

Jak je?

Jasně.

Dobře.

Ne, v pohodě. Jen mi spadl tácek. Mluvila jsi s Neziş?

- Není jí nic? - Jste v pořádku?

Dobře, už jedu. Přespíme tam, ne?

Dobře. Měj se, zlato.

Určitě vám nic není?

Jsem v pohodě.

Ty už ses zas vyzul?

Opři se.

Budu řídit.

Honem!

Jedeme k tetě Nezihe.

Ano. Tetu Nezihe si zamiluješ.

Když jsme byli malí, trávili jsme u ní léto.

Vařila nám a hrála si s námi.

Neziş je zlatá.

Emrahu, dostaneš přes hubu.

Okamžitě vylez.

Neziş na tom není dobře.

Tak si ten počítač vezmi s sebou. Všechno si sbal.

Emrahu! Vylez! Dělej!

Za pět minut jsem tam.

Debil.

ROZVOZ PSÍHO KRMIVA

Myslím, že je tamhle.

Nebo mají zavřeno?

Možná bysme jí měli přinést zákusek.

Počkej chvilku.

To květinářství má být tady.

Píše se to tam, ale...

- Tys to žrádlo nevyložil? - Jak asi? Spěchal jsem.

- Haló? Už jedeme. - Haló?

Už jedeme, ségra.

Dobře. My tam jedeme rovnou.

- Tak pá! - Pá.

Přijede i Emre?

- Já nevím. Nemluvili jsme spolu. - Emre?

Beril, to jsi ty?

Jo. Ahoj, Dolunay.

Jsi zlatá. Ahoj!

Emre tě zná?

- Slyšela jsem... - Čau, ségra.

Co se děje?

- Co by? - Proč jsi to položil?

- Ještě jste neskončily? - Vážně?

Bože.

Emrahu, vzbuď se. Koukej na ceduli.

Koukej na ceduli, ty pako!

Celej den jen chrníš.

EMŘIN KOPEC

Vstávej. Už jsme tady.

Emrahu, vstávej. Už jsme tady!

Vzbuď se, sakra! Už jsme tady!

Jak pařez.

Zvedej se, sakra.

Yulduz!

Neziş!

Neziş!

Yulduz?

Neziş!

Neziş!

- Dostala jsem tě! - Neziş!

Co blázníš? Jak dlouho jsi tady ležela?

Ale ne, neblázním.

Loupala jsem fazole a slyšela jsem, žes přijela.

Jsi neskutečná.

- Šíleně jsme se báli. - Nic mi není, zlatíčko.

Všichni jsme to řešili. Volala nám Yulduz.

- Ne, jen jsem spadla. Nic mi není. - Jak jsi spadla?

Já ti nevím. U vaření jsem ztratila rovnováhu a spadla jsem.

Jsem jako rybička.

Zvládla bych i hodit salto.

Hlavně sebou nehoď o zem.

- Povídej. Co se děje? - Nic. Jen jsem...

Něco se asi děje, ale nevím co.

O nic ale nejde.

Hned v tom mám jasno. Bravo, Neziş.

Zeptej se Yulduz. Ta ti to vysvětlí líp.

Jo, to určitě.

Teto...

Říkám ti teto, aby sis uvědomila,

že to myslím vážně.

Neříkej mi teto. Jen se ptej.

- Co se děje? - Mám špatné srdce.

Omdlela jsem u vaření.

Yulduz zavolala doktora a pak zavolala i vám.

Nestalo se to poprvé.

Kde je Yulduz?

Jela s doktorem do města pro léky.

Nic mi není! Proč mě nikdo neposlouchá?

Tak jo. Show skončila.

Ale všichni brzo přijedou.

- Neboj. Já nám uvařím. - Ty?

Někdo. Možná Yulduz.

Rozhodně ale ne ty.

Ahoj, teto.

- Emrahu! - Pojď dál.

No teda!

Jestli přijel i on, asi jsem na tom dost špatně.

Nechtěl jsem propásnout schůzku se smrtí.

Tak to má být! Mladík, jak se patří.

Už je tady Dolunay s manželem.

Babi!

Beruško!

Vypadáš dobře. To jsem ráda.

Yulduz blázní. Všechny vás obvolala.

Jsem ráda, že to udělala.

Jak se vede?

- Moc ti to sluší. - Jak se máš?

- Ahoj. - Jak je?

- V pohodě. Co ty? - Dobrý. Taky ti volala? Jak to?

„Jak to?“

Jen tě nechci otravovat.

Mě to neotravuje.

Dobře. Gökçe a Beril už jsou na cestě.

- Bezva. Všichni se sejdeme. Super. - Zase spolu! Pojďte dál.

- Chodíš cvičit, Emrahu? Sekne ti to. - Hrozně jsi vyrostl.

- Máme tzatziki. - Už je tady Efsun!

Efsun!

Čau! Hrozně se mi stýskalo!

Mně taky!

- Stýskalo se mi! - Mně taky!

- Jak se máš? - Super. A co ty?

- Fajn. Ještě jsem neviděla miminko. - Pojď.

To je ale krasavec.

- Jsi andílek? - Je to něco, že?

Stvořeníčko. Základní forma života.

Všichni šli dovnitř. Chceš pomoct?

- Vezmi tašky. - Dobře.

Já vezmu mimčo.

Už jsme tady, mimčo.

Kde je Candaş?

Jde dneska na večeři s Meltem. Přijede později.

S jakou Meltem?

S tou herečkou, se kterou pracoval.

- Se svojí ex? - Jasně. Vždyť ji znáš.

Chodili spolu dva roky.

Jo. Jak se má Neziş?

Vypadáš skvěle. Sluší ti to.

- Neziş! - Efsun!

- Jak se máš? - Uvidím miminko!

Koukejte, jak se usmívá. Je to smíšek.

- Je rozkošnej. - K sežrání.

Konečně vidím to vaše krásný miminko.

Promiň, Neziş. Neměli jsme čas na návštěvu.

Já to chápu, zlatíčko. Vím, jaké to je.

Stejně mě to mrzí.

- Neblázni. Jak se jmenuje? - Říkáme mu mimčo.

- Ty to nevíš? - Co nevím?

O nic nejde. Oficiálně se jmenuje Mehmet.

Ale vybere si, až vyroste.

- Co si vybere? - Svoje jméno.

Vy jste ale ztřeštění. Mám vás ráda.

Je kouzelnej.

Ty jsi ale chlapák. Přesně tak.

- To mu neříkáme. - Co?

Nelichotíme jeho pohlaví.

Nemyslíme, že by se měl chválit, jen protože je kluk.

Dobře.

Přijede Candaş?

Candaş jde dneska na večeři s Meltem. Přijede později.

S Meltem?

- Jo, Meltem přece znáš. - Jeho ex?