Leap Year

Dobré ráno, pánové. Nohy.

DRUŽSTEVNÍ BYTY DAVENPORT ŽÁDOST - ANNA BRADYOVÁ

Jsem moc rád, že jste tady.

Třetí otevřený dům a žádní zájemci.

No...

Žádný strach.

Mám všechno pod kontrolou.

Anno, vy jste realitní makléřka?

Jsem kulisák. Zabydluji byty pro makléře.

Proměňuji obyčejné prostory na něco zvláštního.

Většina lidí neví, co chtějí, dokud jim to neukážu,

tolik míst potřebuje pomoci.

Davenport samozřejmě ne.

Je to přesně na hranici mezi elegantním a staromódním.

Řekla bych, že o centimetr výš. Ještě půl centimetru? My to vylepšíme.

To bylo schválně. Nechte toho.

Jistě si uvědomujete,

že byty v Davenportu se nenabízí moc často

a my máme velký přebytek žadatelů. Proč vy?

Celý život žiji v Bostonu a bydlet tady byl vždy můj sen.

A jsem ráda, že jsem našla někoho, kdo ten sen se mnou sdílí

a mohu vás ujistit, že nenajdete dva lidi, kterým by lépe vyhovovaly

vaše výjimečně vysoké standardy a, smím-li to tak říct, váš vkus.

Děkuji.

Páni!

Při troše štěstí dostaneme nějaké nabídky.

No tak, Charlie.

Ty víš, že nejde o štěstí. Jde o přípravu.

Dej tohle do trouby půl hodiny před tím, než otevřeš,

a budeš jich mít do oběda pět.

Nepotřebuješ štěstí.

- Dobře, říkej se mnou. Tři ložnice. - Tři ložnice.

- Recepční. - Recepční.

Vybavená tělocvična a bazén s vyhlídkou na park. To nejde.

Nebuď náfuka!

- Proč, myslíš, že jsme se nelíbili? - Mně ano. Tobě snad ne?

- Jsme v pohodě. Dobře. - Dobře.

Jdeme na to. Můžeme? A...

- Hrůza. - No dovol?

Ne ty, zlato. Pan Sheinbaum, posílá mi e-mail o svém dvojitém bypassu.

- Ještě že jsem nešla na oběd. - Ne, to je dobře,

protože tam nemusím chodit. Můžeme jít na večeři.

- Podkrovní byt, už dvě nabídky. - To je tím, že jsi génius.

- Už máš sbaleno? Letíš v 11.00. - V pohodě, ty se neopozdi.

- Máme rezervaci na 8.00 a místo nedrží. - Copak někdy chodím pozdě?

Když se znenadání objeví tvůj otec a chce vidět svou dceru, to pak jo.

Musím jít, Jerry. Neviděla jsem ho kolik týdnů.

Dobře, nechci, abys byla na naší speciální večeři naštvaná.

- Víš, že nesnáším překvapení. - Tohle se ti bude líbit.

Tak zatím.

- Anno, tohle bude bomba. - Co jsi koupila?

Plno věcí, ale to nemyslím. Musím ti něco říct.

Hádej, koho jsem viděla před DePrisco?

- Koho? - Jeremyho!

- Vážně? Kdy? - Cestou sem.

Taxík uvíznul v zácpě, dívám se kolem a on vyšel z obchodu

- a nesl červenou taštičku. - Taštičku.

Lidé chodí do DePrisco z jediného důvodu.

Dostaneš lepší zásnubní prsten než já, ty příšero.

- Panebože. - Vědělas to?

Ne. Před pár měsíci jsem ho sice dala do seznamu adres

- a doufala, že mu to dojde, ale... - Došlo mu to. Myslím, že mu to došlo.

Musíme zapracovat na překvapeném výrazu.

- Nesmí vědět, že jsem ti to řekla. - Tak se ptej.

Můžem? Vezmeš si mě?

Co? Jsi vyděšená? To byla hrůza, zkus to znovu.

- Dobře. - Zkus to znovu.

Větší oči. A tak trochu: „Kdo, já?“

Dobré je, že máš čas nacvičit to, než tam půjdeš.

Mohl bych si vás vzít?

- Ne, děkuji. - Už vdaná, co?

Mám zásnuby.

- Zásnuby? - Tati.

Moje dcera je zasnoubená?

Číšníku! Šampaňské!

- Dáme si pár piv, banánku. - Platím já.

Tak ty se vdáváš.

Jack Brady. Import-export, reality. Těší mě.

Je s tím chlapem už čtyři roky. Na co myslel?

- Já jsem její matku požádal po týdnu. - Já jsem ji požádal po půl hodině.

Přesně tak!

Kde je ten šťastlivec?

Balí. Má kardiologickou konferenci v Dublinu.

Je dobře, že se Jeremy konečně vyjádřil.

Možná bys za ním o víkendu mohla do Irska zajet.

- Je přestupný rok, vždyť víš. - Tati, nevytahuj zas tu historku.

- Proč ne? - Je to rodinný mýtus.

Je to pravda pravdoucí.

Takhle to udělala babička Jane s dědečkem Tomem.

Už spolu chvíli chodili a on se nemohl rozhoupat,

tak ona nakonec navrhla, že zajedou do staré vlasti.

29. února, Dublin, Irsko, tam to na něj vybalila.

Prsten na prst, podpis, razítko, hotovo.

No, já na něj nebudu muset vytáhnout babičku Jane.

Tak se mi líbíš. Konečně budu mít nějaká vnoučata.

- Tati, musím jít. - Ne, sotva jsem přišel.

Jo, no, ale pozdě. Řekli jsme v 7.00.

Jsem ráda, že chceme oba totéž.

Víš, tys to vždycky zvládla za nás oba.

I když mám tak napilno a...

Víš, že si toho vážím, viď?

Takže...

Takže tohle je pro tebe.

Jeremy.

- Jsou to náušnice. - No jo.

- Mně do uší. - Promiň.

- Proboha. - Dr. Sloane. Ahoj, Bille.

Zdá se, že budeš muset jít dovnitř od páteře.

Pošli mi fotku. Kouknu se. Dobře? Tak jo. Promiň.

- Proč si je nezkusíš? - Promiň. Jistě.

Jejda. To je mi aorta, panečku. Podívej na to.

- Zlato, tady ne. - Mňam.

Takže, já...

Tohle nepůjde.

Je mi to líto, Anno. Bill říká, že to mám říct od aorty.

Koukni, dokonce to napsal. Napsal „od aorty“.

Takže až skončím, vezmu si tašku a pojedu přímo na letiště. Odpustíš mi?

- Samozřejmě. - Dobře.

Je mi to moc líto. Mám tě rád.

- Miluju tě. - Já tebe taky.

Tak dobře.

Už musíš běžet.

Je dobře, že se Jeremy konečně vyjádřil.

Možná bys za ním o víkendu mohla do Irska zajet

a vytáhnout babičku Jane. Je přestupný rok, vždyť víš.

„Žádost o ruku v přestupný rok je stará lidová tradice,

která sahá až do 5. století.“

- Jasně. - V Irsku je tradice,

že v přestupném roce smí žena 29. února požádat o ruku muže.

Jednou za čtyři roky.

- Vezmeš si mě? - Ano.

To je směšné.

Cestujete pracovně nebo za zábavou?

Chci v přestupný den požádat přítele o ruku.

Opravdu? Blahopřeji.

Děkuji.

Jeremy, můj přítel, už tam je, pracovně.

Jsme spolu už čtyři roky. Čtyři roky.

To je dlouhá doba.

Nic tím neuspěchávám.

Koupil mi náušnice. Abyste rozuměl, jsou krásné,

ale náušnice nejsou závazek. Ne, že by mi šlo o nějaké závazky.

Víte, kupujeme si společně byt a je perfektní.

Vím přesně, jak ho upravím. Musíme zbourat jednu zeď.

Chápete? Kuchyň se trochu otevře, bude lépe navazovat na jídelnu.

Bude tam celkově vzdušněji...

Dámy a pánové, mluví k vám kapitán.

Zdá se, že máme před sebou špatné počasí,

takže možná dojde k menším turbulencím.

Já se zasnoubím. Zasnoubím.

Nechci zemřít nezasnoubená.

Opět k vám hovoří kapitán, dámy a pánové.

Nejspíš jsem tu bouřku malinko podcenil,

ale bohužel nás odklonili do Cardiffu ve Walesu,

- protože letiště v Dublinu je zavřené. - Cože?

Jakmile přistaneme, rádi vám zajistíme letecké přípoje,

abyste se dostali ke svému cíli.

Wales? Ne, nemůžeme přistát ve Walesu.

- Alespoň přistaneme. - Ale já mám nabitý program.

Promiňte, musím projít.

Letiště Cardiff, Wales, s lítostí oznamuje,

že kvůli nepřízni počasí jsou všechny dnešní lety zrušeny.

Je mi líto, nic víc pro vás nemohu udělat. Omlouvám se.

- Jo, můžete se posunout? - Do zítřka nic dalšího nepoletí.

- Žádné lety až do zítřka? - Zítra, paní.

- Zítra. - To jsem už říkala, nebo ne, Beryl?

- To jsi řekla. - No, to ne, to mi nevyhovuje.

Podívejte.

Jedu do Dublinu žádat 29. února, v přestupný den, svého přítele o ruku.

Je to stará irská tradice a musím si koupit šaty

a prsten a zamluvit restauraci.

Takže, mezi námi děvčaty, chápete, proč tam musím být ještě dnes.

- Jistě. - Jistě.

Beryl, zavolala bys na mezinárodní letiště v Dublinu

a řekla jim, ať otevřou ranvej speciálně tady pro paní?

Hned to bude.

S politováním oznamujeme, že všechny osobní trajekty do Irska

byly zrušeny. Všichni cestující s rezervací do Ringaskiddy

- se laskavě ohlásí u informací. - Dobrý den.

- Jeden lístek do Corku, prosím. - Trajekt je zrušený.

Co se s touhle zemí děje?

Obvykle obviňuji vládu, ale za tohle může počasí. Bouřka, chápete?

No, to se ještě uvidí. Najdu si loď sama.

Musíme jet do Dingle.

Ale já jsem si zaplatila do Corku!

Dobře. Dingle stačí.

Člověka z ryby vyndáte, ale rybu z vody nevytáhnete.

To bylo dobrý, Dekko.

Dobrý den.

Máte otevřeno?

- Australanka. - Jihoafričanka.

Američanka. Anna, z Bostonu.

Potřebuji někoho, kdo mi řekne, jak se dostanu do Dublinu.

- Že by autobusem, co? - 1987.

- Promiňte? - Tehdy jel poslední autobus do Dublinu.

Ne. V roce 1987 přestal jezdit vlak. Autobus přestal jezdit v roce 1989.

- Bylo to 1987. - No dobře.

Je tady taxi nebo tak?

Perfektní. Děkuji.

- Baterka každou chvíli umře. - Madam.