Pretend It's a City

PŮVODNÍ DOKUMENTÁRNÍ SERIÁL NETFLIX

Ano?

K lidem na ulici, nevadí vám…

Vadí.

Když se lidé zastaví uprostřed dopravy…

a dívají se do mapy, nebo…

Bohužel, nebudu mít čas odpovědět.

Vadí mi lidi na ulici? Rozhodně ano.

A povím vám proč.

Asi bych měla napsat manifest. Bývala jsem spisovatelka.

Jeho název by byl,

a to je taková rada lidem, o kterých mluvíte,

Předstírejme, že to je v pořádku.

Ano? Předstírejme, že to je v pořádku.

Nemůžu se ani někde zastavit a zapálit si,

aniž by se mě deset lidí ptalo na cestu.

Pokaždé mě to překvapí, protože si říkám: „Vážně?

Připadám vám přívětivá?“

V New Yorku je na zemi spousta věcí.

Je tu spousta přechodů. Ne, že by je někdo kromě mě poslouchal.

Vždycky řvu na auta. „Jsi na přechodu!“

Jako by jim na tom záleželo.

Na zemi jsou i graffiti. Jsou tam reklamy.

Ale v New Yorku je spousta míst,

kde jsou do země položeny plakety.

A to se mi vážně líbí,

protože to znamená, že doufají, že se na to někdo podívá.

Určitě si neříkali: „Bude to jen Fran.

Ostatní budou zírat do mobilu.

Bude to jen Fran, ale ta za to stojí.

Dáme tam ty plakety pro ni.“

MAJETEK HESS ESTATE, KTERÝ NEBYL NIKDY PŘEDURČEN PRO VEŘEJNOST

U knihovny jsou různé plakety pro spisovatele.

A KNIHOVNY NEW YORKU.

A pak jsou tu citáty spisovatelů.

Myslím, že je optimistické představit si, že lidi budou číst citáty.

PUBLIC SPEAKING - FRAN LEBOWITZOVÁ OSOBNĚ!

Jo? Vy tam vzadu.

Zdravím, Fran. Nikdy jsem o vás neslyšel.

To je výborný začátek.

- Ano? - Jak byste popsala svůj životní styl?

Jak bych popsala svůj životní styl?

Rozhodně bych neřekla „životní styl“.

Bravo.

Asi tak bych ho popsala.

Co vás drží v New Yorku?

Často se mě ptají: „Proč jsi ještě tu?

Jasně, a co byste mi navrhli?

Dobře, jde o tohle.

Kdyby mě napadlo jiné místo, kam jít, šla bych tam.

- Dobře. Co myslíš? To je ono. - To nic.

Dobře. Jdeme na to.

- To je ono. - Panebože. Promiňte.

Pamatuješ? Říkal jsem ti: Nenech nikoho, aby ti natáčel v autě, nebo bytě.

Řekl jsi mi to, až když zničili mé auto. Když jsem si na to stěžovala.

Změní stěžování si něco?

- Jestli to pomáhá? - Jo.

Jestli když si budu stěžovat na to, na co si stěžuju, změní se to?

Jo.

Zatím ne. Samozřejmě, jsem mladá žena.

Jednou jsem potkala na párty psychiatra…

a povídám mu:

„Nenapadá mě nudnější práce než psychiatr.“

A on povídá: „Nemáte tušení,

jaké to je chodit 14 let do školy

a pak každý den poslouchat lidi, jak si stěžují na hluk.“

Takže takové to je být psychiatr v New Yorku.

Všude jinde v zemi lidé mluví o svých matkách, o manželovi.

Ne, v New Yorku hluk.

Vejdou tam. Stojí to tak 500 dolarů.

Posadí se a stěžují si na hluk.

New York nikdy není nudný.

Jinými slovy, když někde sedím a na něco čekám,

jako třeba na metro,

nebo když sedím v metru a čekám, až třeba to metro odjede,

většina lidí je na mobilu.

Pár lidí si čte, ale to já nikdy nedělala.

Jen tam sedím a dívám se na své bližní.

A to je většinou velmi zajímavé. Až příliš zajímavé.

Tohle vidíte v New Yorku.

Nejen lidi, co chodí a textují,

nebo stojí uprostřed chodníku, když se snažím projít.

Ale vidíte i lidi, co dělají věci, které by mě určitě nikdy nenapadly.

Prostě nemám mobil, takže jsem nikdy netextovala,

ale pevně věřím, že kdybych mobil měla a textovala,

nenapadlo by mě to dělat za chůze.

Před pár měsíci… Neviděla jsem to mnohokrát,

ale tuhle kombinaci věcí jsem si zapamatovala.

Viděl jsem kluka jet na kole po Sedmé avenue.

A jednou rukou textoval,

druhou jedl kus pizzy

a své kolo řídil lokty.

Měl na něm lokty.

A samozřejmě mě málem přejel. Ne, že by si toho všiml.

Tak jsem si ho všimla.

A říkala jsem si: „Jsem člověk, kdo věří, že každý den

je velká šance, že mě někdo na ulici zabije.

Tohle je člověk, co věří, že se mu nikdy nic nestane.“

Kdyby netextoval a neměl tu pizzu, pořád bych…

A jak řídil těmi lokty.

I kdybych měla kolo, prázdné ruce a držela řidítka,

stejně bych po Sedmé avenue nejela. Umím jezdit na kole.

Takže bych to neudělala.

Všechny ty věci

a mě udivuje, že každý den neumírají desítky tisíc lidí

na ulicích New Yorku. Nevím, proč se to děje.

Je to úžasné, protože jsou tu miliony lidí.

Jediný, kdo se dívá, kam jde, jsem já.

Jsem jediný člověk v celém městě, který se dívá, kam jde.

Jedna z nejhorších věcí, víte…

Je spousta hrozných věcí,

ale jedna z nejhorších věcí je, že Newyorčané zapomněli jak chodit.

Jedna z nejlepších věcí na New Yorku bývala,

že ano, na ulici byla miliarda hrozných lidí,

ale každý člověk na ulici

věděl, že když k vám někdo jde,

trochu uhnete, oni trochu uhnou.

Dobře? Proto všichni zůstali naživu.

Teď to lidi nedělají.

Tak jo, co teď dělám já…

Nedělají to, protože jsou buď na mobilech,

nebo protože je nikdo jiný nezajímá.

A párkrát jsem do někoho narazila, protože nedával pozor,

a říkala jsem si: „Nechám ho, aby do mě narazil.“

Otráveně se na mě podívali

a já povídám: „Další lidi v hotelové lobby. Není to úžasné?“

Víte, co…

A tak předstírejme, že to je v pořádku,

že tu jsou i jiní lidé.

Předstírejte, že je v pořádku, že lidé nepřijeli na prohlídku města.

Víte? Že musí někam jít.

Na své schůzky, aby mohli zaplatit za ty krámy, kvůli kterým jste tu.

Times Square je nejhorší čtvrť na světě.

Ale na Times Square často nemusíte.

Takže když tam jdete, obvykle proto, že jdete do divadla,

a říkáte si: „Musím do divadla a je to na Times Square,

takže se pokusím do divadla dostat,

aniž bych se pohádala se 75 lidmi, protože…“

Někdy si vymyslím,

že když musím do divadla na Times Square, jak se tam dostat

a jít přes Times Square co nejmíň?

Udělám to, i když musím jít oklikou.

Říkám si: „Co kdybych šla po 125. ulici a pak až dolů?

Pak se tomu můžu vyhnout. Je to dlouhé, ale stojí to za to.“

Premiéra Fantoma opery byla velká benefice na boj s AIDS.

A já byla v nějakém výboru, ale nepamatuju si, co to bylo.

Takže jsem měla lístky na premiéru, tak jsem pozvala svou matku.

A tak jsme měli fantastická místa.

Aspoň podle lidí. Uprostřed na přízemí.

Pro mě je fantastické místo vzadu, u uličky,

takže kdyžtak můžete utéct.

Takže jak jsem přišla do divadla, přemýšlela jsem, jak ven.

A musela jsem být jediný člověk v New Yorku,

který o tom nečetl, protože to byla velká událost.

Takže když ze stropu spadl lustr,

myslela jsem, že ten lustr padá na nás a křičela jsem.

Vytvořila jsem… Kdyby tehdy byl internet, ještě by to na něm bylo.

- Fran, viděla jsi i filmy? - Neviděla.

A já myslela… Proletí to přímo nad vámi.

Ale moje matka to samozřejmě věděla, protože…

Má matka řekla: „To dítě mělo odjakživa problém. Pořád ho má.“

A já panikařila. Protože to přiletělo takhle.

Myslela jsem, že padá.

Takže si z Fantoma opery pamatuji hlavně to

a taky, že to bylo neuvěřitelně příšerné.

Víte: „To je neuvěřitelně příšerné.“

Je to přesně to, co nesnáším. Víte, jako Evita.

Robert Stigwood pořádal jednu akci.

Byl to producent Evity .

A pozval pár lidí, asi 25 lidí,

do hotelu Hotel Plaza, který byl v té době Hotel Plaza,

ne jako teď, a bylo tam malé divadlo.

Tak jsem tam šla, viděla to,

a pak se mě Stigwood ptal, co si myslím, a já řekla:

„Zbláznil ses? Muzikál o Evě Perónové?

New York se ti vysměje!

Nedělej to!“ Říkám.

Proto bych si v divadle nikdy moc nevydělala.

Ale z toho pohledu, že muzikál o Evě Perónové,

to jsem měla pravdu.

A pak jsem se na to šla podívat se dvěma Argentinci

a oni se smáli tak moc, že nás skoro vyhodili z divadla.

Myslím, že Evita už se nehraje. Ale hráli ji dlouho.

A potom pokaždé, když jsem viděla Stigwooda, řekla jsem:

„I tak mám pravdu.“

Vydělávalo to milion dolarů za minutu.

Máte sklon se na lidi dívat spatra?

Jestli se na ně dívám spatra? Jestli jsem snob?

Jsou jisté druhy snobství, které jsou podle mě špatné.

Jistě, že to nejsou ty druhy, které dělám já. Ano?

Můj typ snobství není nic jako:

„Kdo je tvůj otec? Kam jsi chodil do školy? Kde jsi vyrůstal?“

Jde o to: „Souhlasíš se mnou?“

S tím to souvisí. Nebo „Myslíš? Ne.“

I když znám lidi, kteří jsou velmi často…

Ne podráždění. To je moc málo. Které rozzuřím.

Trochu mě to překvapuje, protože co?

Jako kdo jsem? Rozhoduju se za vás?

Ničemu nevelím.

Chápu, že vás naštve, když řeknu: „Lidi by měli dělat tohle,“