لومړۍ 200 کرښې.
NETFLIX UVÁDÍ
Děkuji.
Děkuji, že jste přišli. Díky.
Giado.
Moc mě to mrzí.
Já vím.
Bude hrát? Jak jsi ho přesvědčila?
Nijak. Možná se přesvědčil sám.
Giulio nebyl jen profesor astrofyziky.
Giulio byl ztělesněním astrofyziky.
Protože můj táta, můj otec…
nebyl jen člověk, který…
Já nemůžu, promiňte.
Jestli udělám státnice, tak díky němu.
Byl pro mě jako otec.
Přítel,
učitel.
V podstatě všechno.
To jediné, co nedokázal, udělal až teď.
Opustil mě.
Milý bratře Giulio,
vše, co jsme vyslechli, jen potvrzuje…
Promiňte.
Promiňte.
Chtěl bych taky něco říct.
Otcův čas vypršel.
Proto jsme se tu dnes sešli, ne?
Ale víte co? Je to omyl.
Protože čas neexistuje.
Nejvíce mi utkvěla vzpomínka,
jak se mi tuhle absurdnost snažil vysvětlit.
„Čas a prostor jsou pojmy, které ve vesmíru neexistují,
a to, co existuje,
už existovalo,
a to kvůli odlišnému vnímání času ve vztahu k tomu,
kde se nacházíme.“
Já nevím…
Nikdy jsem to nepochopil.
A tak mi řekl,
že za touhle záhadou stojí Bůh.
Zajímalo by mě, jestli jste tu záhadu nakonec vyřešil, pane profesore.
Já jsem však už dříve zjistil,
že čas a prostor ve skutečném životě existují.
A že naše činy zanechají stopu,
profesore Costo.
Občas jsem si na Zemi připadal jako Marťan.
A pokud čas neexistuje, jak říkáte,
nemusím se s vámi loučit.
A pokud neexistuje prostor,
znamená to, že tu nejste.
Jste, byl jste a budete tady. Nebo možná na jiné planetě.
Zatímco já zůstanu tady,
v tomhle čase a prostoru.
Společně s vašimi stopami.
Nevěřím, že to s tebou nehnulo, když jsi ho viděla po 20 letech.
Co tomu říkáš ty?
Přišla ti ta jeho estráda normální?
- A to jeho oblečení? - Co na tom, jak byl oblečený?
Promiň, ale bylo to mnohem lepší než ty formální řeči dědových kolegů.
Giada je hodná, že přišla. Nečekala jsem to.
- Chtěla jsem ji aspoň pozdravit. - Bránila jsem ti snad?
Ne, ale poslalas mě odvést milostpána do auta.
Nevidělas, že už to nezvládal?
- Bože, kam zmizel? - Nevím.
Proboha, Carolino. Kde je?
- Nevím! Přece ho nezamknu. - Sebastiano!
Pochopil jsem, cos předtím říkal.
Vážně?
Fakt?
Ano. Takže se taky cítíš jako Marťan.
Jo.
- V podstatě celý život. - Já taky. Ale ne celý život.
Až když jsem pochopil, jak všechno funguje.
Tak to máme něco společnýho.
Ano.
Ano.
Dneska jsem…
si s sebou vzal tohle.
Nevím proč.
Je to o nás.
Je to…
Možná už jsi to četl. Jestli ne, můžeš si to nechat.
- Je to o nás? - Ano.
Jak to myslíš?
Aha, o nás Marťanech.
Viď?
Ano.
No, není to můj šálek čaje, ale pak si to přečtu.
Poslyš,
ty budeš jeden z otcových studentů, že?
Co jsi zač, budoucí vědec?
Jste tak trochu podivíni, že?
- Ne, já jsem… - Sebastiano.
Pojď, zlato. Půjdeme k autu.
Pojď.
- Teslo. - Ne, počkej, mami. Počkej.
Kdo to je? Co je zač?
Kdo to je?
- Řekneš mi to v autě. - Proč říkal, že jsem podivín?
Pojď do auta.
- Říkal, že jsem podivín. Mimozemšťan. - Spletl se. Řekneš mi to pak.
Ne, spletl se. Pojď.
To jsem se tak změnila, nebo jsi dělal, že mě nepoznáváš?
Vítej zpátky, Niku. Ráda tě vidím.
My dva si nemáme co říct.
Kromě toho je to jenom na pár dní,
mohlas ho pozvat k nám.
Dveře!
A co tvůj bratr?
V kostele málem bylo drama. Neblázni, Carolino.
Jaké drama, Teslo? Sebastiano nemá mor.
Nechci, aby to Nik věděl.
Nechceš, aby to kdokoliv věděl.
Snažím se ho ochránit.
Přijel jen kvůli tomu pohřbu. To musí něco znamenat.
Dobře mě poslouchej.
Tvému strýci je dědeček ukradený. Ty ho neznáš.
Sotva otevřeme závěť a dostane peníze, dá-li Bůh, zmizí jako vždycky.
Třeba tentokrát ne.
Nebo třeba jo.
A doufám, že brzo.
Děkuju.
Opravdu, děkuju.
To ani nestojí za řeč.
Víš, jak to myslím.
Jen se snažím přesvědčit nejlepšího cellistu na konzervatoři,
aby se mnou hrál.
Ano, jistě.
Jenže on teď myslí jen na tu misi na Mars.
A tyhle fixace můžou trvat měsíce.
A k tomu tátova smrt…
Ale no tak.
Tvého bratra jsem si představovala jinak.
Jo, já taky.
Aspoň jsem teda doufala.
Ani ses tam nepodívala, že, Teslo?
Hm? Co prosím?
No tak, Carolino.
- Vidíš? Neposlouchá. - Cos říkala? Prosím.
Že na tom profilu, co jsem ti založila. máš víc sledujících než já.
- Zase? - Seš dobrá.
Nechodím tam.
Hele, jak ti to sluší, Teslo.
Přestaň s tím, prosím.
Ty děláš, jako bych tě dala na stránky s eskortkama.
- A čemu to vadí? - Děláš si srandu?
Nechápeš, že by ji zabilo, kdyby se seznámila s někým novým,
odpočinula si, poznala nové přátele
a na chvíli přestala skákat Sebastianovi za zadkem?
Já na to nejsem.
A teď mě omluvte.
- Ale vy v klidu jezte. - My už jsme dojedly.
My jo.
- Dáš si jointa? - Prosím tě.
Dělám si srandu.
Dobrý den.
- Dobrý den. - Zdravím.
Teslo.
- Ahoj. - Ahoj, Federico.
- Upřímnou soustrast. - Díky.
Vy musíte být Nikola, že?
Federico Valmonte, otcův dobrý přítel.
Ahoj.
Musím říct, že výběr vašich jmen mě vždycky pobaví.
Nikola, Tesla.
Jen génia, jako byl pan profesor, mohlo napadnout
pojmenovat vás po slavném fyziku Nikolovi Teslovi, ale napůl.
Jasně.
Mohli bychom začít?
Jistě.
Přihlásili se další tři.
Islanďani.
Ty je znáš?
Proč neodpovídáš?
Proč neodpovídáš?
„Tímto prohlašuji, že po smrti odkazuji svůj majetek:
Svůj karavan odkazuji Carolině.
Své violoncello totožné hodnoty odkazuji Sebastianovi.
A svůj dům v Římě, adresa San Giovanni Fabri 6,
blok A, číslo 3, odkazuji Tesle Costové,
narozené 17. listopadu 1972 v Římě,
a společně s ní i synovi Nikolovi Costovi, narozenému 25. června 1970 v Římě.
Dům si mohou rozdělit rovným dílem,
jak uznají za vhodné.
Prohlašuji, že nemám žádný jiný movitý ani nemovitý majetek,
registrovaný ani postoupený. Dr. Giulio Costa.“
Ne, počkat.
To není možné. Něco jsi vynechal, zkontroluj to.
Ne, Teslo, to je všechno.
Jak jako všechno? Ne, omlouvám se.
Vždycky říkal, že mi nechá dům, a on dostane peníze. Kde jsou ty peníze?
Evidentně si to před svou smrtí rozmyslel.
Takže co teď?
Nemůžeme ten dům opustit. Federico, nemůžeme. To nejde.
To by…
Řekni prosím, že je jiná možnost.
Proč mi to děláš?
- Já? - Kam bych se dvěma dětma na krku šla?
Jak to mám vědět?
Tak ten dům prodáš a koupíš jiný.
No comments yet. Be the first to leave one.