A Life of Speed: The Juan Manuel Fangio Story

Víte, kolik lidí na světě jezdí autem?

ZAVŘENO

Miliony.

OTEVŘENO

Kolik lidí má závodní licenci?

Tisíce.

Ale jen pár stovek opravdu soutěží.

Z těch dvou nebo tří set

je pár set dost dobrých závodníků.

Potom přijdete na velkou cenu.

A tam je 21 jezdců.

Z těch 21 je jen šest vážně dobrých.

A z těch šesti jsou jen tři výjimeční.

A jen jediný bývá génius.

ŽIVOT V PLNÉ RYCHLOSTI: PŘÍBĚH JUANA MANUELA FANGIA

Fangio byl podle mě nejlepší jezdec všech dob.

Lewis Hamilton nazval Fangia kmotrem formule 1.

Byl to nejlepší jezdec své doby.

Byl to bůh!

Nikdo nebyl lepší.

Každé dítě potřebuje někoho, kdo ho inspiruje, nějaký vzor.

A Fangio inspiroval miliony lidí.

Miliony nadšenců díky němu chtěly závodit.

Když jsem začínal, Fangio byl jednička.

Byl to pan jezdec.

Dívat se na něj bylo úžasné.

Jako sledovat zpomalené záběry.

Měl neskutečnou úroveň.

Byl hodně chytrý a soustředěný.

Nechyboval.

Pane Senno, koho ze soupeřů nejvíc obdivujete?

Jednoho z nejlepších závodníků všech dob...

Fangia.

Abych byl upřímný,

můj život lze rozdělit do několika fází.

Odmalička jsem chtěl být nejlepší.

Otec chtěl, abych s ním pracoval.

Ale já mu řekl, že se chci věnovat autům.

A…

to vás tehdy neměl kdo naučit.

Museli jste se učit sami, odkoukat to od ostatních.

Proto jsem na prvním závodě byl jen spolujezdec.

Myslím, že mi bylo 18.

Rodiče mi svolení nedali.

Šel jsem na závod.

Přišlo mi, že auta mají svůj vlastní život.

Vášeň pro auta

ho postupně pohltila.

A ve 40. letech

se začalo jezdit Turismo Carretera.

Při závodu jsme na silnici neměli žádné pomocníky

a poblíž nebyly skoro žádné servisy.

Takže jsme všechny náhradní díly,

cokoli, co se mohlo rozbít, museli vozit v autě.

K tomu jsme měli 260 litrů…

paliva v nádrži,

takže auta vážila okolo dvou tun.

Museli jsme je vyztužit, aby se za jízdy nerozpadla.

Představte si, že těch závodů se účastnilo kolem 150 aut.

Do cíle však dojelo asi 20.

Vyhrál mistrovství 1940 a 1941.

A proslavil ho zejména závod z Buenos Aires do Limy.

Byl to velmi dlouhý závod. Trval několik dní.

Ale to bylo tehdy pro závody typické.

V té době, za druhé světové války,

jsem bral každou práci.

Začal jsem skupovat auta kvůli pneumatikám,

bylo jich málo. Auta jsem si nechával a pneumatiky prodával.

Víte?

Jezdíval jsem až na jih Argentiny, do Patagonie.

Kupoval jsem auta, ale jen kvůli pneumatikám.

Po válce

jsem ta místa zase objel a auta jim prodal zpátky.

V roce 1947 jsem se vrátil k závodění.

A…

v té sezóně se jely v Argentině čtyři závody.

A za naše výkony

nás autoklub za odměnu poslal do Evropy.

Galvéze, Puopola a mě.

GALLIATE, ITÁLIE

Když jsem přišel do Evropy,

bydlel jsem v městečku Galliate.

Bylo v provincii Novara, 80 kilometrů od Milána.

Pan Varzi mě zadarmo ubytoval u sebe doma.

Varzi byl v letech 1947 a 1948 v Argentině

a pozval celý tým do svého města

k sobě domů.

Snažil se

pro tým vybudovat logistickou základnu.

Pak ale Varzi musel cestovat.

Jel do Švýcarska, do Bernu,

kde se měla konat Velká cena Bernu.

Ve čtvrtek odpoledne

měl Varzi na okruhu při tréninku

nehodu a zahynul.

Když zemřel, byl jsem v Bernu. Šel jsem mu na pohřeb.

Potom jsem jeho mechanika vzal do svého týmu.

Pan Benotti Varzi, jeho otec,

mě nechal bydlet ve svém domě,

a tak jsem svůj argentinský tým pojmenoval na jeho počest

„Achile Varzi“.

Byl tam celý argentinský tým.

U Varziho pobývalo mnoho argentinských jezdců.

Varzi je tam nechal bydlet.

Chodili ven, do baru.

Po večerech tam potkávali mého manžela

a další lidi.

Myslím, že nikdo z nich už nežije.

Zůstala jsem jediná, ostatní zemřeli.

Jezdil sem každý rok v květnu.

Jezdil do Galliate za přáteli.

Abych byl upřímný, mám spoustu vzpomínek.

Dobré i špatné.

Ale ty dobré rozhodně převažují.

Až na tu nehodu, kterou jsem měl.

Vůbec první nehoda se mi přihodila v Peru.

Můj parťák a kamarád zemřel.

VELKÁ CENA JIŽNÍ AMERIKY 1948 TURISMO CARRETERA

V sídle argentinského autoklubu

začíná losování Velké ceny Jižní Ameriky.

Veterán Ernesto Blanco má míček číslo jedna,

Fangio pojede z vytoužené pozice.

Druhý vyrazí Domingo Marimón.

Z Buenos Aires do Caracasu

se pojede různorodým terénem.

Jde o nejtěžší závod světa.

Jedno pravidlo nám dělalo potíže.

Podle něj se pořadí na startu etapy

odvíjelo od celkového pořadí.

Při první etapě…

se mi opotřebovala převodovka.

To mě dost zdrželo. V Saltě jsem byl mezi posledními.

Další etapa vedla ze Salty do La Quiacy na hranici s Bolivií.

Tam jsem dojel třetí. Cestou jsem předjel 60 aut.

Celkově jsem ale byl padesátý.

A tak jsem startoval zase zezadu.

Musel jsem pořád předjíždět a auto dostávalo zabrat.

Každý den se něco rozbilo.

A tak jsem dojel až do Limy.

Jak jsme usnuli, zazvonil telefon.

Ještě tu noc jsme museli odjet,

protože došlo k nějakému povstání.

Báli se, že se něco stane, a tak nás přiměli odjet.

Neznali jsme cestu a nespali jsme.

V Limě jsem byl konečně vpředu.

Jednu zatáčku jsem vzal moc ostře.

Auto se roztočilo, ale já neomdlel.

Myslel jsem, že to je konec.

Že jsme se zřítili z útesu.

Spolujezdce to vyhodilo z auta i s dveřmi.

Myslel jsem, že už nebudu moct závodit.

Byla to totiž moje první nehoda.

Urrutia zemřel… Byla to moje vina.

Fangio, lidé mluví o vašem zdravotním stavu.

Aby se fanoušci závodů mohli cítit lépe,

povíte nám, jak vám je?

Ano, jsem naprosto v pořádku.

Chci zase jezdit proti silným soupeřům.

Ať vyhraju nebo prohraju, budu se snažit pro přítele Urrutia,

mého bratra v dobrém i ve zlém.

Jménem nás všech díky, Fangio.

Říká se, že s věkem přichází moudrost.

Šel jsem jezdit do Evropy,

když mi bylo skoro 37 a závodil jsem až do 47.

Už jsem byl dospělý.

MONTE CARLO, MONAKO

Nevím, jestli by dnes někdo ve 47 letech

mohl soutěžit ve formuli 1.

Dneska je to jiné.

Hrozně moc jde o rychlost reakcí a přesnost.

Myslím, že tehdy

hrály roli i další faktory…

ohromně důležité byly zkušenosti.

Přirozený talent, péče o auto.

Tohle všechno. Od té doby se předpoklady…

změnily a dnes musíte být mladí,

abyste rychle reagovali.

Je trochu škoda, že je tak těžké to srovnávat.

Jaké měl schopnosti?

Byl by ve stejném voze lepší než Schumacher?

To už se nikdo nedozví, což je škoda.

Ale víme, že byl jeden z těch vůbec nejlepších.

Možná nejlepší ze všech.

UNIVERZITA V SHEFFIELDU, ANGLIE

STUDIE O TOM, KDO JE NEJLEPŠÍ ZÁVODNÍK VŠECH DOB

Použil jsem takzvaný víceúrovňový model.

Podobné modely se používají

k rozlišení různých zdrojů variability.

V tomto případě model analyzuje,

co vede ve formuli 1 k vítězství v závodě.

Sledujeme, kdo byl jezdec, v jakém jel týmu

a kdy závod probíhal.

Cílem bylo zjistit, kolik z toho,

co se od roku 1950 děje v závodech F1,

bylo dílem jezdce a kolik toho jde za týmem.

Když variabilitu vyhodnotíme,

můžeme zjistit, který tým je nejlepší

a kdo je nejlepší jezdec.

Také jsme sledovali, jak se variabilita měnila

v různých podmínkách, jak se měnila v čase,