Wonder Boy (Wonder Boy, Olivier Rousteing, né sous X)

NETFLIX UVÁDÍ

Když už mluvíš o dětech,

- včera se mi zdál sen. - Fakt?

O čem byl?

Musíš si to nechat pro sebe.

- Neboj, nechám. - Tak já ti to teda řeknu.

V tom snu…

jsem viděl

své biologické rodiče.

- Viděls jejich tváře? - Nevzpomínám si.

- Co si teda pamatuješ? - Jen ten sen jako takový, tváře ne.

Vlastně mě to trápí už delší dobu.

Nedá mi to spát.

- Chceš vědět, co jsou zač? - Jo.

Přemýšlím o tom při každém rozhovoru.

Není to zvláštní?

Myslíš, že se na ně máma dívá?

Když se objevím v televizi,

myslíš, že se kouká a ví, že jsem její syn?

Umíš si to představit?

Je mi 30.

Dejme tomu, že se dožiju osmdesátky, devadesátky.

V lepším případě stovky.

Takže třeba dalších šedesát let nebudu vědět…

kde jsem se tu vzal.

Tak se mi to líbí.

V roce 2011 se 24letý Olivier stal kreativním ředitelem značky Balmain.

Je tak nejmladším kreativním ředitelem od dob Yvese Saint-Laurenta.

Balmain díky němu v letech 2011–2018 šestkrát zvýšil obrat.

Narodil se ve Francii v roce 1985 neznámé matce…

MÁMA

- Prosím? - Čau, mami. Olivier.

- Ahoj, broučku. - Jak se máš?

- Dobře. Co ty? - Taky dobře.

Zdá se mi, že si jdeš tvrdě za svým a nic tě nezastaví.

- Nepřijde ti? - Ano.

Takže sis vytvořil nějakou fantazii.

A ta se ti zalíbila natolik, že jsi těm lidem přiřadil obličeje.

- Jo. - Jak tvá máma vypadala?

Míšenka? Tmavší, světlejší?

Měla hodně tmavou pleť.

Tmavou. A co otec?

Běloch.

Jo, to nám tehdy taky říkali.

To mi právě nejde do hlavy.

Víš něco dalšího, co já ne?

Ne.

Ne, nic dalšího. Zeptej se táty.

Vím jen tohle.

Vzpomněla jsem si, protože jsi mluvil o tom snu.

Určitě? Já bych totiž hrozně rád…

Oliviere, kdybych něco věděla…

Přísahám ti, že kdybych něco věděla, hned bych ti to řekla.

Po přehlídce asi začnu víc pátrat.

To naprosto chápu.

Po tom všem, co jsem v posledních letech dokázal,

je asi nejvyšší čas.

Čím líp vím, kam to chci dotáhnout, tím víc mě zajímá, odkud pocházím.

Dělají ti krásný pas.

Nemyslíš?

Neskutečný.

Máte obě dvě boty?

I kdyby měli jen jednu…

Dobrá. Jistě.

Radši se ho zeptejte. Některá páry musí být kompletní.

- Ty mají dorazit zítra. - Dobře.

- Užij si víkend. - Zítra přijdu.

Ty jdeš v sobotu do práce?

- To je mi novinka! - Nevím to jistě.

- Že bych tu jednou nebyl sám? - Co třeba na půl třetí?

- Paráda. - Doladíme další modely.

- Oběd zatím odložíme. - Konečně tu v sobotu nebudu sám!

To je možná trochu moc.

Sluší jí to, viď?

V roce 2018 to vyvolává vášnivou debatu…

Řekla:

„Já myslela, že čím jsme starší, tím jsme bělejší, tudíž i krásnější.“

Udělej takhle.

Ne…

Ne, dobrý.

Skvělý!

JARO/LÉTO 2018

Vyfotit.

Miluju to! Konečně předvádím Balmain.

Zastav! Ne!

Ne!

Ne, stůj!

Nádhera.

Takhle je to dobrý.

Naši z toho budou naměkko. Už mě dohnali k slzám.

Jsou na tebe pyšní.

- Přejou ti to. - Jo.

Nejde ani tak o hrdost. Spíš…

je všechno hned vezme.

A tebe pak taky.

U rodičů ani tak ne, ale jak vidím brečet dědu…

to hned bulím taky.

Nebo babičku.

Bojí se o mě.

- Takhle nic neudělám. - Ale uděláš.

Musím připravit velké finále.

Dej mi chvilku.

Tahle písnička mi vždycky zvedne náladu.

Procházíme demonstrací.

Musíme projít na druhou stranu.

Máš tónovaná skla, viď?

- Nikdo tě nevidí. - Fajn.

Klidně se odvaž.

Dívej!

Zdravíčko!

Všichni ustupte.

Dobrý?

Co se děje?

Takhle dobrý. Pásek pryč! Ruce do kapes.

Nech to na mně.

Do hajzlu! Ten pásek nedrží.

Honem. Za chvíli jde na molo.

Kurva!

Musí na molo.

- Běž! - Kurva! Honem.

Nevadí.

Když nějaká nestíhá, ať jde další.

Ne, Natalia ne!

- Dobrý? - Běž.

- Takový zmatky jsem ještě nezažil. - To teda.

- Tvá nejkrásnější kolekce. - Vážně?

Pojď sem.

- Ahoj. Jak se máš? - Dobře. Co ty?

- Tak co? - Bylo to úžasné.

- Promiň. Potím se. - Koukám.

- Skvělá přehlídka. - Myslíš?

- Jsi génius. - Díky.

- Tak co říkáte? - Nádhera!

Opravdu. Ty barvy…

Když mi bylo deset, byl jsem tu s rodiči.

Krása Paříže mi naprosto vyrazila dech.

Pařížská národní opera obzvlášť. Chtěl jsem vzdát hold…

Prohledala jsem celý byt.

Ale nikde nic.

To mě na tom mrzí nejvíc.

Vím, že ho to zajímá, ale bohužel víc nevím.

Chápete?

Nemůžu mu říct, co sama nevím a vědět nebudu.

- A nechci si vymýšlet… - I tak je vám vděčný.

Ale je to…

Udělala jste, co jste mohla. Teď počkáme na tu složku.

Odešel tam.

Vyřiďte mu, že jsem byla v děcáku, odkud jsem ho adoptovala.

Ale nikdo z té doby tam už nepracuje.

A ti, co tam teď pracují, bývalé zaměstnance vůbec neznají.

Vešla jsem tam a bylo mi do breku.

Vracely se mi vzpomínky…

Bylo to vážně těžké.

- Povedlo se. - Zvládli jsme to.

- Slušný. - Slušný.

- Je tu nějak… - Hlučno, co?

Samí turisti.

Poslouchám.

Musím říct, že ta večeře byla moc dobrá.

Jo, to máš pravdu.

- Ale… - Taky mi chutnala.

- A co babička s dědou? - Moc si to užili.

Nepřišla ti máma nějaká nesvá?

Vím, čím to bylo.

Ráno jsme se totiž nějak bavili

o tvojí adopci.

Přijde mi zvláštní,

jak na to teď vždycky reaguje.

Upřímně těm vašim reakcím vůbec nerozumím.

Tys říkal, že doma něco máte, ale máma…

Jo, máme jeden dopis.

Ale dost možná v něm není nic důležitého.

Říkali nám nějaké věci, co se týkají tebe,

ne nás dvou.

A to mi třeba máma vůbec neřekla.

O to mi jde.

Kdysi kvůli tomu šla

za nějakou hypnotizérkou nebo věštkyní

- Ale nevím. - To mi moc nepomůže.

To ona nám pomocí kyvadélka

řekla to, co víme.

Skvělý.

Volali mi ze sociálky.

Prý našli můj spis a něco v něm přece jen je.

Takže tak.

Tak to rád slyším.

Co máš teď dělat?

Zatím mi jen řekli, že ten spis našli.

Měl jsem z té paní zvláštní pocit.

Ptal jsem se, jestli v tom spisu něco je. Říkala, že ano.

Že se prý asi nedozvím zdaleka všechno, ale něco přece jen ano.

- Jsi na to připraven? - Netuším.

Těžko říct.

Nejvíc by mě dostalo, kdyby tam byly fotky.

…vyplněním krátkého dotazníku spokojenosti.

Departement Gironde vám děkuje.

Snažím se najít své biologické rodiče.

A byl jsem informován, že vám má přijít můj spis.

Netušíte náhodou, kdy by to mohlo být?

To vás asi budu muset přepojit.