Gump – pes, který naučil lidi žít

Jsem Gump a byl jsem toulavej pes.

On vlastně každej pes je v sobě tak trochu toulavej do tý doby, než najde svý štěstí.

A to štěstí pes najde jedině s člověkem.

Můj příběh je o hledání toho psího štěstí.

A je o cestě k tomu správnýmu člověku.

Je o síle a nezlomnosti, která se ukrývá v každým psovi.

Chtěl bych, aby vám tenhle příběh taky otevřel oči,

protože co člověk v psím srdci zničí, to může jenom člověk uzdravit.

Tu noc, když nás vzali od maminky, jsem cejtil něco zlýho.

Protože ještě předtím než pes otevře oči,

tak otevře čumák.

Ta věc kolem nás byla plná tmy.

Musel jsem se z ní dostat a nadechnout se.

Brácha se už dlouho nepohnul. Ležel pode mnou úplně tuhej.

Udusil se.

Udusili jsme ho.

Jeho chlupy byly jako koberec, chladný a neživý.

Ségra se vedle mě třásla a už jenom slabě pískala.

Proč jsme vlastně byli v tašce v popelnici?

Proč?

Pochopil jsem, že „proč“ je lidský slovo

a jen lidi znají odpovědi.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, že tenhle člověk změní celej můj život,

že se tím mým životem stane.

Ten první pohled, ten první pach

si každej pes pamatuje do konce svýho života.

Psi mluví s lidma očima.

A tenhle člověk z těch mých pochopil,

že takhle tady bráchu nechat nemůžeme.

Ten chlap měl dobrý srdce, ale o štěňatech toho moc nevěděl.

Protože tyhle hnědý tyčinky, kterým říkáte párky,

ve mně moc dlouho nevydržely.

Přišla ženská a s ní silná vůně.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Bylo to jako kýbl ovadlejch kytek s vodou, která se už začíná kalit.

Fuj, ten smrdí. Není nějakej nemocnej?

No, trošku se pokakal.

No jo.

Vy lidi ve svým světě žijete neustálým vyměňováním.

Každej den vyměňujete papírky za jídlo, papírky za věci, za všechno.

A někdy mám pocit, že je vyměňujete i sami za sebe.

No jo, chlapče, smrdíš.

Čím to je, řekni mi.

Mě když potká štěstí, tak musí být malý

a posraný.

Tak. Och!

My psi nežijeme totiž život vyměňováním.

My když si vybereme, tak už nevyměníme.

Z tý pohody mě najednou cizí ženská hodila rovnou do vody.

Myslel jsem, že je to můj konec.

Smrděl jsem najednou jako puget konvalinek.

To teda ten předchozí smrad byl trochu lepší.

Takhle jsem žil s mojí novou rodinou spoustu dní,

kdy je světlo a po něm na mrknutí okna tma.

Přišlo mi, že přes noc mi pokaždý vyrostlo tělo

a ráno jsem se probudil silnější.

Kam celé noci běháš, člověče?

Ta ženská, která s náma žila, se jmenovala Veronika.

Nechceš se taky jednou umejt? Mám v bojleru teplou vodu.

A její pes Konvalinka.

Napřed si zajdu na galerii.

Její ruce mi voněly po rybích karbanátkách,

a tak jsem jí začal říkat Veronika Rybička.

A tenhle Bedřich smrděl tak trochu jako kozí bobky,

a tak jsem si ho pojmenoval Bedřich Kozí bobek.

Hopla!

Štětka, abych se mohl drhnout.

Nese se káva.

Od tý doby, co tě mám, je na mě nějaká hodná.

Škoda, že jsem tě nepotkal dřív.

Prosím?

- Ale myslím tady kluka. - Aha.

Jednou večer jsem tak nějak cejtil,

že tohle odstavný parkoviště s autama bez kol je můj domov.

Že sem patřím, že mě baví to nebe nad hlavou.

No.

No, pojď.

Tak pojď, no. Tak jo.

Hlava, to je pro nás takový magický místo.

Když už člověka necháme sáhnout na hlavu,

tak je to začátek cesty k našemu srdci.

Jedno je třeba na konci ocasu u zadku.

To místo je nějak zvláštně propojený s očima,

protože když mě tam někdo drbe, hned se mi ty oči zavírají.

Ale ani břicho není špatný.

Když ukážeme břicho a lehneme si na záda,

je člověk už v tom našem srdci buď úplně, nebo už hodně blízko.

Hm, bum, bum.

Na červenou

sedíš. Tak.

A na zelenou

ležíš.

Ležíš, tak. A na červenou

sedíš.

Smáli jsme se spolu každej den a já si přál, aby to bylo napořád.

Vidíš, kamaráde, to je ten svět. To je obraz, co?

Já vždycky říkám, že sem chodím jako do galerie.

Nejradši sem chodím ráno, to tady není ani živáčka,

všechno se probouzí, probouzí se ptáci, probouzí se vůně.

Někdy se tak zamyslím, tak se do toho ponořím,

že úplně zapomenu, proč jsem sem přišel.

A to je krása.

Podívej se, Béďo, jak se ty dvě krásný psí duše,

kterých se chtěli lidi zbavit, daly dohromady.

Není to krásný?

- By mě zajímalo, o čem si povídají. -

Tys mi vlastně nikdy nevyprávěla, jak ses k tý svý holce dostala.

Jo, den blbec.

Dokonce mi ujel i autobus, takže jsem šla pěšky přes park.

Najednou jsem něco zaslechla.

Jako když pískne dětská hračka, bylo to takový strašně tichounký.

A uviděla jsem

malou vystrašenou hromádku na konci v křoví.

V tu chvíli mi došlo, že to, že mi ujel autobus, mělo důvod.

Béďo, já věřím, že si mě tahle psí chudinka přitáhla do života.

Zjišťovala jsi, komu patřila?

Já jsem si aspoň jistý, že ten můj kluk nikomu neutekl.

- Protože pes se sám do tašky nezavře. - Já jsem to nezjišťovala.

Bála jsem se, že by mi ji třeba mohli vzít.

Ale určitě se neměla dobře.

Jenže to se nikdy nedozvíme, čím si ta chudinka musela projít.

Psi na lidi lidem nic neřeknou, ale sami sobě si to poví.

Pokaždý když měla Konvalinka v tomhle tmavým světě z něčeho radost,

tak se z toho za chvíli stala bolest.

Počkej na mě! Stůj! Pojď sem zpátky! Stůj.

Věděla, že teď musí běžet a běžet.

Vrať se!

I kdyby proti ní byla zeď.

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak je tahle malá psí babička statečná.

A nejvíc mě zarazilo, že po tom všem, co Konvalinka zažila,

má lidi pořád ráda.

Pojď.

To jsem zvědavej, co ti na toho novýho čokla řekne Dáša.

Co by říkala? Bude ho mít prostě ráda.

Když uvidí, jak ho mám rád já, tak ho bude mít ráda taky.

To asi každej mluvíme o jiný Dáše.

- Ti říkám, že ho bude mít ráda! - Jo.

Co meleš pořád? Se podívej, jak je skvělej, roztomilej.

Myslíš, že Dáša bude nadšená, že sis pořídil psa?

Co pořád všichni máte? Ještě tady není.

Až tady bude, tak to budu řešit.

Hlavně to nebudu řešit ale s váma.

Ahoj.

Ahoj.

- Co tady šmejdíš? - Ale…

Dáša se má dneska vrátit.

Dáša. No těbůh.

- Ahoj. - Ahoj.

Prosím tě, nemohla bys dneska kluka nechat u sebe?

Ona se Dáša vrátí z nemocnice, víš.

Že půjdeš k tetě?

Béďo, ta ženská tě jednou semele.

Prostě jí řekni, že máš prcka rád, a basta.

Ale já to nemůžu na ni takhle nahrnout.

Buď tak hodná.

- Ukaž. - No, tak, no.

Já jí to musím naservírovat po kouskách, strategicky, víš.

Aha. A jak jí chceš po kouskách říkat, že máš psa?

No tak, znáš Dášu, ne?

To znám.

Je to srab.

No jo.

No, pojď, loudo.

Uá!

Tak pojď sem.

Jé.

Ach.

Když začalo pršet, připomnělo mi to ten den,

kdy jsme skončili v popelnici.

Je to ve mně někde uložený, sám nevím kde.

Nejraději bych tu vzpomínku našel a rozkousal, nechci ji mít v hlavě.

Co to tam děláte?

Najednou se přiblížil k nám velkej černej chlap.

Čím víc se blížil, tím víc jsem cejtil,

že jsem to já, kdo se musí o Rybičku s Konvalinkou postarat.

Béďo, já se omlouvám.

On ho přestal mlátit, až když se nehejbal.

Já jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem křičela. Ale to je blázen.

Miláčku, odpusť mi to. Prosím.

No, půjdeme do nemocnice.