Judy

Co vidíš za tou zdí?

Představ si to. Máš přece fantazii. Tak mluv!

Já vidím maloměsto na středozápadě.

Tu a tam kostel, pár putyk, aby se farmáři měli kde vespolek opít,

kadeřnictví, kde si jejich ženušky dávají dělat hlavu na svátek.

Jezdím tam.

Tihle lidé nás platí, hradí i tvé honoráře.

Produkuji já, ale snění jim dáváš ty. Platí ti, i když ekonomika jde do kopru.

A ještě něco…

V každém tom městečku najdeš holku, která je hezčí než ty.

Možná má tenčí kořen nosu,

lepší zuby,

je vyšší či štíhlejší…

Jenže ty máš něco, co ty krasotinky nikdy mít nebudou.

Víš, co to je?

Ne.

Hlas.

Ten tě může zavést až do země Oz. Někam, kam se ony nikdy nedostanou.

A přesto jsi prý nešťastná.

To ne!

Jen bych ráda víc volného času.

A na co?

Nevím. Snad abych mohla taky občas zajít do kina, jako ony.

Jo, ale ony skončí u pokladny, u plotny, jako učitelky na základce.

Oddělají si pleť prací v domácnosti.

To chceš, Judy? Být jen domácí putička? Matka, nic víc?

V jejich světě bys svůj hlas neuplatnila. Jako by nebyl.

Ale tady, s naší rodinou, ti vydělá miliony, než ti bude 20.

Ano, i těmto průměrným děckám se dostává lásky, svým způsobem.

Chápu, že tě tento umrněný život občas láká. Bezrizikový, nerušený…

Je to jejich svět.

Možná si přijdeš jako jedna z nich, ale nejsi. Ty žiješ v jiném světě.

Podobají se ti jen zvnějšku.

Ale chceš se k nim přidat? Budiž!

Můžeš jít, nikdo tě tady nedrží.

Tam venku najdeš Ameriku, která tě schramstne a ani pes po tobě neštěkne.

Jako po kapce, spadnuvší do Pacifiku. Koho zajímá? Kdo si jí vůbec všimne?

Ovšemže tady chci zůstat, pane Mayere. Pro roli Dorotky by každá zabíjela.

Promiňte, pokud jsem…

Ale já si nikdy nikomu nestěžovala.

Mám tě ze všech nejradši, Judy.

- Koho jsme ještě angažovali? - Shirley Temple, dnes ráno.

Každý miluje Shirley!

Zdalipak se jí Judy vyrovná?

- Joey, zase jsi vyrostl? - Jo.

Nešlo by to vždy naráz? Přes víkend? Ať nekupuju nové gatě co chvíli.

- Podle táty se roste po vitamínech. - Tak to je vysadíme.

Ne, jen vtipkuju.

Je fajn mít za syna obra, který odnese mámu do auta.

- A co ty, Lorno? Ukaž se? - Čím začínáme?

Jako obvykle. Nevadí?

- Ne. - Sluší ti to. - Nesu honorář!

Publikum vás láskou sní.

Sto pade. Jste zvyklá na víc…

- Ne, to je dobrý. - Tak jo. - Vážně.

- Můžeme už? - Ovšem. - Tak jdeme na věc! - Šup!

- Nuže… - Předvedeme totéž, co v New Yorku.

- …tak se těšte! - Jde se!

- Jak je, Altadeno? - Přichází legenda! Judy Garlandová!

Dnes mám pro vás něco mimořádného! Vzala jsem s sebou i děti…

To byla štreka.

Promiňte ten pozdní příchod.

- Jak se máte, Georgie? - Fajn. A vy, paní Garlandová?

Sotva lezu. Mám nějaké vzkazy?

- Ne. - Fajn. Dáte mi můj klíč?

Jen si něco ověřím u pana Horowitze.

- Objednáme službu? Nevečeřela jsem. - Jistě, broučku, dej si, co chceš.

- Paní Garlandová… - Judy.

- Máte chvilku? - Nepočká to? Jsme ospalí.

- Pověz Peterovi, co chceš, zařídí to. - Prosím burger a hranolky.

A já bych si dala polévku. Plus něco k pití, vodku s ledem.

Anebo ne, polévku vynechte, únavou ani neudržím lžíci.

Vaše apartmá není k dispozici.

Není k dispozici?

Odpadlo od budovy? A kam se podělo?

- Jste bohužel pozadu s placením. - Ne, tím to rozhodně nebude.

- Není k dispozici. - Tak ho k ní dejte, musíme tam spát.

- Je vše v pořádku? - Ne! Sprostě nás nechali ve štychu!

- Nenechají nás ani převléct ponožky! - Věci máte ve skladišti.

Každý hotel ve městě mě uvítá, ale já zvolila tento.

Naposled! Nepošlu sem ani svého nejhoršího nepřítele!

Radši půjdeme.

Neslýchanost!

Pojď, zlatíčko.

- Neusínej ještě. - Neboj, ty nejsou na spaní.

- Kam jedeme? - Do hotelu Roosevelt.

- Tam jsme bydleli už loni, ne? - Ano. Ale mají nás tam rádi.

Mami…

Jeďte radši do Brentwoodu, prosím.

Joe, miláčku, zazvonil bys?

- Takže tady chceš zůstat? - Ne. Jen děti. A jen na jednu noc.

- Zítra musejí do školy. - Já vím. Spaly v autě, zvládnou to.

To taxi mě asi stálo víc než případný hotel.

- A zítra? - Co jako? - Nevykrucuj se.

- Už mě štveš. Zeptej se přímo. - Fajn, kde budou mé děti spát zítra?

Tam, kde jim řeknu.

- Copak, broučku? - Ahoj.

- Nemůžu usnout. - Chceš trochu mléka?

- Pojď sem. - Ne, do postele.

Doneseme ti ho.

- Kde máš hrnky? - Přendal jsem je.

Tam, co bývaly skleničky.

To jsou nápady!

- Tak vezmi nějakou roli, ne? - Jsem nesolidní.

A taky nepojistitelná.

Tohle mi říkají. Mí zbožňovatelé! Takže pěkně děkuju.

Mě vynech.

Prý… nech to na mně, Judy,

a zase budeš na výsluní… A jak to dopadlo?

Kde je, Side? Marodí? Přijde? Kde máš tu hvězdu?

- Zažalujeme vás oba. - Nezačínej! - Proč ji tak hájíš?

- Co se děje? - Mlč! - Zjevíš se v jednu ráno…

Jo, mají už spát. Spaly by, být na mě někdo zvědavý po poledni, za honorář.

- Makat musím, ledacos potřebují. - Hlavně vzdělání a 10 hodin spánku.

- A dost! Zavolej mi taxi. - Chci opatrovnictví. Přes školní rok.

- Jen přes mou mrtvolu! - Ta by nikoho nepřekvapila, věř mi.

Dej sem to mléko! Pusť mě k tomu!

Není už na tohle všechno dost pozdě?

Co se takhle sebrat a zmizet?

Na tuhle adresu, prosím.

Děkuji.

Bezva barák!

Hele! Tak ona přišla!

Nejdu moc brzy?

- Jsi kočka! - Co teprve ty!

- Kde se tady bereš? - Zastesklo se mi.

- Zdržíš se v L. A.? - Těžko říct, v téhle době.

- Pozítří mám premiéru. - Jo? Fakt? - Jo.

A cítíš se?

Normálka. Písničky znám, do rozsahu se vejdu… moc nad tím nepřemýšlím.

- Nejsi ani trochu nervózní? - A měla bych? - No…

…vlastně ani ne. Ne.

Chtěli jsme jít tančit. Přidáte se?

Ne, běžte beze mě. Přidám se později.

Pardon, to je pro vás.

Nelze největší hvězdu showbyznysu nechat na suchu.

On je tady Sinatra?

Frank je fajn, ale na vás nemá.

A určitě ho to žere.

- À propos, já jsem Mickey. - Judy.

- Žijete v L. A.? - Ne, vedu bar v New Yorku.

Tady jsem obchodně.

U nás nabízíme drinky, které si každý může namíchat sám, podle své inspirace.

Zabírá to. Hosté vypijou víc, každý chce být u vynálezu nového drinku.

- Taky máte ambice, ne? - Bývalo. A doteď z nich mám migrénu.

Chcete vlastní martini? Má vizitka!

- Mickey Deans… - Správně.

Máte děti, Mickey?

- Ne. - Dobře děláte.

Je to jako žít s mimotělním srdcem.

Lepší je mít nějaké hobby, třeba kanastu či pozorování ptactva.

- To mám. Klavír. - Ano? - Taky hrajete, nebo jen zpíváte?

Jen?

- Pardon, vyznělo to tak hrozně? - V dětství jsem spala 5 hodin denně.

Div, že jsem se naučila jíst příborem, natož hrát na housle.

Rozmysleli jsme si to, zajdeme k Andymu. Jdeš taky?

- Nevím, radši bych zůstala tady. - Ale nikoho tady neznáš.

Zato mě tady zjevně zná každý.

Navíc chci někde pobýt déle než pět minut. Jen běž, hezky se bav.

- Mami? - Jen klid, pěkně běž.

Mám tě ráda.

- Fakt jo. - Já tebe taky.

- A je to! - Veledílo…

Co teď?

To snad ne…

Poslechneš si něco?

Jo, jasně.

Stejně nemám kam utéct.

- Kdyžtak po mně něco hoď. Snesu to. - Hodím, neboj.

Připojíš se?

Ani omylem! Jsem publikum.

Hraješ moc hezky.

To byly pěkné chvíle, ne?

Snad ještě neskončily.

Aspoň doufám.

Kdo chce najít řešení, třikrát srazí podpatky, no ne? Tak je to, viď?

Měla bys konečně něco sníst.

Když já nevím…

Bože, to je dobrota!

Jestli to nemám jíst, přivaž mi ruce k židli. A stejně to chňapnu pusou!

- Ty jsou moje! - Schválně, že ten burger sním celý.

Mickey…

Chodíme spolu v tom filmu?

Jen chci vědět, jak se na tebe dívat.

Podle mě jsme jen kámoši. S tím, že se to může vyvinout.

Zeptej se pana Mayera. Možná se pletu.

Nelíbám tě tam, pokud ti jde o toto.

- Tvá škoda. - Já vím. - A stejně… s pusou od cibule?

Ne, díky!

Žádné burgery! Pan Mayer to výslovně zakázal.

Ale já mám fakt hlad.

- Tohle tě povzbudí. - Ale já chci večer usnout.

Tak potom dostaneš i něco na spaní. Šup tam s tím!

Nuže, fotíme!

- Nechte ji aspoň kousnout. - Dorotka nesmí přibrat. Cituju Mayera.

Pane Rooney, ještě si kousněte, s hlavou na stranu!

- Super! - Bezva záběr! Výborně, Judy!

Ovšem, zařídím to.

Spolehněte se.

- To byl Sidův právník. - Co chtěl? - Opatrovnictví přes školní týdny.