Journey to the Beginning of Time (Cesta do pravěku)

Deník, deník naší cesty.

Já a moji kamarádi jsme prožili nejkrásnější prázdniny.

Podnikli jsme velikou výpravu. Až do pravěku.

Zrovna tak, jako když si kluci hrají na indiány nebo na piráty.

Byli jsme čtyři.

Tady s tím deníkem, to jsem já.

Uprostřed je Jirka, nejmladší člen naší výpravy.

Vedle něho stojí Jenda.

Toník tam není, ten nás fotografoval,

ale v rohu je vidět jeho stín.

Byl fotografem výpravy.

A tady u jeskyně, co je ten křížek, našel Jirka tohle.

A tím to vlastně začalo.

To není jen tak obyčejný kámen, je to zkamenělina trilobita.

Jirka tenkrát ještě nevěděl, že trilobiti dávno vyhynuli,

a chtěl také najít nějakého živého.

Nevěděl, že dříve tady bylo mořské dno a trilobitů plné moře.

Víme jen podle zkamenělin, jak vypadali.

Aby si to aspoň trochu představil, ukázali jsme mu na téhle tabulce,

že mezi námi a trilobitem leží asi pět set milionů let.

Takže kdyby ho chtěl vidět, musel by za ním sestoupit zpátky do minulosti,

jako po velikánských schodech.

Musel by přes dobu ledovou,

přes třetihory,

přes druhohory

až do prvohor, až k silurskému moři, k trilobitům.

Aby tomu líp rozuměl, zavedli jsme ho do muzea.

Tady viděl jiné zkameněliny, mnohem vzácnější a větší.

Toník ho tam vyfotil s mamutem.

Jirka na něj koukal jak na zjevení,

litoval, že ho nikdy nemůže vidět živého.

Kdyby takový mamut běhal po lese, to by bylo něco pro Jirku.

Ale ten život v těch kostrách a obrazech scházel.

Co by Jirka za to dal, kdyby ty obludy ještě žily.

A když četl v jedné verneovce, jak se lidi dostali do středu Země

a viděli tu předpotopní nestvůry živé,

věřil, že my můžeme taky udělat takovou výpravu.

A protože se plnilo skoro všechno, co bylo v těch verneovkách,

rozhodli jsme se, že pojedeme.

Že poplujeme po řece do naší jeskyně.

Ano, jeskyně,

to bylo to kouzelné místo, tady začala naše výprava.

To je led.

- Vážně kluci, led je tady. - Nevadí, veslujte dál.

Přeci to jde, ne?

Prozatím jo, ale mně se zdá, že to bude pořád horší a horší.

- Páni, to je ledu. - Vypadá to

opravdu jako doba ledová.

Jo, ale přes ty kry se nedostaneme. Tudy by neprojel ani ledoborec.

Musíme se přes to dostat. Ale nejdřív se pořádně oblečeme.

Jirko, na.

Pořádně přes ty uši, nebo ti namrznou.

Podej mi tu lampu.

A jedem!

- Pozor! - Dej pozor, Jirko!

Neboj se, to nás udrží všechny.

Kluci, vylezte a potáhneme loď po ledu, jako sáně.

- To je nápad! - Pojďte, kluci. - Jdeme do toho.

- Tak jedem. - Hop!

Ještě kousek.

Vesla do člunu.

- Tak, chlapci, a můžeme jet. - Máme všechno?

- Ale bude to dřina. - To nevadí, hlavně, že jedem.

Vemte si, kluci, jsou s povidlama.

- Děkuju, jsou príma. - Chceš ještě?

Na to musíme dát zvlášť pozor, Jirko. To je přece deník naší výpravy.

Tak tam hned něco napíšeme.

Tak byla napsána první stránka deníku

o našem táboření v době ledové.

Ledová doba to byla určitě, až moc ledová.

Mrzly nám nosy a prsty, ale to nevadilo.

Měli jsme radost, že jsme dorazili až sem.

Nejvíc byl rád Jirka, dočkal se.

Měl, co si tolik přál.

Dobrodružnou výpravu do neznáma.

A druhý den jsme už byli zase na cestě,

na volné řece.

Ledu bylo pořád míň a míň.

Čím dál jsme byli od ledovce, tím víc všude rostly keře a stromy,

zrovna jako naše.

A netrvalo dlouho a led zmizel úplně.

Kluci, podívejte se! Tamhle u těch smrčků!

- To je mamut! - Vážně? - Pojďte, pojedeme blíž!

Mamut! Opravdový mamut, kluci!

Ten je! Takový kolos!

- Rychle, já se chci podívat! - Já taky!

- Dělej! - Počkej!

- No tak mi to ukaž přece! - Klid, kluci!

Dyť si nás stejně nevšímá.

Haló!

Haló! Haló!

Haló!

Pane mamut, jsme tady dobře v pravěku?

- - Haló!

Sedni si! Nebo nás převrhneš.

Když jsme se utábořili, mluvilo se jen o mamutovi, hlavně Jirka.

To bylo něco jiného než kostra v muzeu.

To bylo živé, skutečné zvíře.

První, které jsme v pravěku uviděli.

Brzy ráno jsme putovali dál.

Ledovce byly ještě na obzoru, ale krajina se úplně změnila.

Všecko se zelenalo a příroda byla skoro jako u nás doma.

Jen voda z ledovců se hnala do řeky a nestačili jsme veslovat proti proudu.

Jendo, koukni, vidíš tu cestu?

- Tady! - Tadyhle.

- Kluci, co to tam máte? - Pojď se podívat.

Počkej, já tě přitáhnu.

Nespadni, pomalu. A chyť se.

Pojďte, tady je nějaká stezka.

- Tu jistě vyšlapali mamuti. - Ale stopa tu není žádná.

- Třeba sem chodí pít zvířata. - Koukneme se dál, kluci, aspoň kousek.

- To je nápad, pojďte. - Pojďte, jdeme.

Pozor, nelez dovnitř. Nevíš, co tam je.

Podívejte se, vyhaslé ohniště.

Možná, že tu bydlí člověk.

- Pravěký lovec. - A co když je vevnitř?

Já myslím, že není. Je to tu celé zarostlé travou.

- Počkejte, já vám posvítím. - Tak běž napřed.

Nikdo tu není.

Byl tu člověk a měl tady oheň. A lovec to byl, podívejte.

To je kus.

A má váhu.

To je tíha, co to je?

Co říkáš, Petře?

- To budou asi parohy z jelena. - Jé, toho bych chtěl vidět. Ten byl.

Byl to silák, musel nosit na hlavě aspoň metrák.

A co tamhle, kluci? Vidíte to?

Pánové, s tím ani nehnu.

- A co tenhle kousek? - Ukaž?

Panečku, to je kost. Jistě bude z mamuta.

Ano, a to je sotva jedna třetina z celého klu. Uvažte, hoši.

- To bych si chtěl vzít domů. - To víš, my se s tím budeme tahat.

Zase jeden objev, Petře.

- To je kamenná zbraň pračlověka. - A s tímhle si troufal na mamuta?

- Ten se asi uměl rvát. - To musel být hrozný divoch.

Dobře, že tu není.

Kluci, a co kdyby se vrátil?

Stejně, já nevím, ale tamhle je nějaká chodba.

Tak si ji prohlídneme. Pro jistotu.

Dej pozor, Jendo.

Petře.

Kresby zvířat.

Bizon.

To bylo největší překvapení v téhle jeskyni, ty kresby zvířat.

Ten lovec dokázal své dojmy a myšlenky vyrýt do skály.

Lovil jeleny a bizony, ale dovedl je už taky malovat.

A jak dobře.

U řeky jsme viděli mamuta,

a nikdo z nás by to tak krásně nenakreslil jako on.

Pračlověk, to už nebyl pro nás jen surový zabíječ zvěře.

Přestali jsme se bát.

Byl to docela jistě člověk jako my.

Petře, než odejdeme, opravdu si nemůžeme nic vzít?

Vážně ne, Jirko, jak bys to chtěl s sebou vláčet? Toník má pravdu.

- To je škoda. - Už šel ven, pojďte, musíme dál.

Tak jdeme.

Toníku, kam jdeš?

Neboj se, já vás doženu!

- Přijď za námi, jdeme pomalu k řece. - Udělám si tu ještě pár obrázků.

Toníku!

Toníku!

Volali jsme nadarmo.

Toníka zlákala stezka, kudy chodil pravěký lovec.

Chtěl ho vidět a chtěl ho vyfotit.

Byl by to první obrázek pračlověka na světě.

Představoval si, jaká by to byla senzace.

Proto se odvážil do lesa.

Do hlubokého a neznámého lesa.

- Tak co, vidíš ho? - Nevidím.

- Podívej se pořádně! - Nikde ho není vidět.

Tak slez dolů, půjdeme ho hledat.

Musíme hned. Možná, že se mu něco stalo.