Spoiled Brats (Pourris gâtés)

NETFLIX UVÁDÍ

Monako, nebo také Hercules Monoecus,

je nezávislý stát.

Díky malému rybářskému přístavu

a svým místním řemeslům

zde Monegaskové zachovávají hodnoty autentičnosti a jednoduchosti.

Ahoj, drahouškové! Den nákupů pokračuje.

Příští zastávka, Gucci!

Jeane-Charlesi, řekla jsem Gucci.

To je lepší.

Monako, ty malebné scenérie,

ten vesnický nádech,

kde se lidé scházejí při prostých denních radovánkách ,

kde existuje pohostinnost…

Kde je?

…a soudružnost.

Mladí lidé zde dbají na místní tradice

a vyvažují zdravý a aktivní životní styl s dobrým ekonomickým myšlením.

Chybí pět euro.

Chybí pět euro… Vy taxikáři…

A pak jste všichni překvapení.

Mladí jsou často vzhůru ještě nad ránem, protože strávili celou noc v práci.

Kde je ta tátova loď?

Loďko?

A ty dveře se otevřou samy?

Dal bych si dlouhé espreso

a čerstvý guavový džus se špetkou zázvoru.

Monako…

malý kouzelný ráj pro ty,

kteří užívají života a nic si neodepřou.

…byl konečně schválen.

V čele s jedním z největších podnikatelů naší krásné oblasti, Francisem Bartekem.

Fotku, prosím. Tady.

- Pane Barteku? - Pane Barteku? Díky.

Jsi nervózní z toho dnešního večera.

- Proč bych byl nervózní z narozenin? - Stella loni málem uškrtila číšníka.

Ano, ale téma bylo v bílé barvě a ten vůl servíroval šampaňské rosé.

No jo, na to jsem zapomněl…

Ferruccio, až sám vychováš děti,

pokecáme si.

To mi naštěstí uniklo.

A je nefér, co říkáš. Stella se za ten rok hodně změnila.

Dospěla.

To není to, co jsem chtěla.

Je to strašné. Jen se na mě podívejte!

Takhle jsem vypadat nechtěla!

Debilní kadeřník!

Juane Carlosi, drahoušku!

Juane Carlosi?

- Zlato, to je hrůza! - Qué pasó, cariño?

Podívej, co mi udělal. Jsem znetvořená.

Znetvořená? Vypadáš nádherně.

Dělá mi to tlusté tváře. Je to ošklivé.

Zrovna medituju.

- Dej mi dvě minutky. - Promiň, zlato.

Promiň.

Do prdele.

Musím to rozdýchat.

Asi zkolabuju.

Ahoj, tati, kmotříčku. Můžu s váma mluvit?

Ale rychle. Máme schůzku.

Bude to rychlé, neboj. Mám nápad století.

Už zase?

Kde má boty?

- Nevím. - Takže.

Co je nejhoršího na kupování nových bot?

- Může ti to zničit život. Tati? - Nevím.

Bolí tě z nich nohy.

Boty za 800 euro tě odírají.

Celý týden je rozcházíš, pokulháváš,

máš puchýře na patách, na palcích…

Prostě hrůza. Ale našel jsem řešení.

Victore, můžeš.

BOTA NA MÍRU

Bota na míru.

Vysvětlím to. Je to trochu abstraktní.

Jak vidíte, nemám boty.

Proč?

Protože je má tady Victor.

Bude je týden nosit a rozcházet mi je.

Na nic jsem nezapomněl. Pronajmeme si hangár s kobercem.

Zaměstnáme lidi,

co v nich budou týden chodit. Malá ukázka. Projdi se.

Vidíš? Už je rozchází. Slyšíš tu kůži?

Zákazník se vrátí: „Máte moje boty?“

„Ne! Už to nejsou boty. Teď jsou z nich pantofle.“

Juchů! Jedeme! Bahamy, mojito, caipirinha…

- To je zajímavé. - Zajímavé? Vzrušující!

Proč zůstat jen u bot? Co takové slipy?

Zpočátku tě odírají na boku.

Tady? Jo, mě taky. To samé. Promyslíme to.

Ti chlapi můžou nosit i vaše slipy…

Mám to! „Slipy na míru.“ Ani jsem nemrkl.

Taky například můžeme otevřít okno,

vzít takhle balík peněz a vyhodit ho ven.

Jak jako?

Aha, nedošlo vám, co se tu snažím navrhnout.

- Tati? - Ty nic neřekneš?

Ale tati, no tak!

Ten trh je nekonečný!

Všichni máme nohy! V každé zemi!

Znáš někoho bez noh? Já ne.

Popřemýšlím o tom.

Ale teď mám pro tebe jiný úkol.

Zavez tyhle dokumenty do Avignonu.

Najdi pana Noaie.

Řekni mu, že jsi můj syn. Bude rád.

Dáš mu to osobně. Zvládneš to?

- Nevím. Ukaž mi to. - Tak dívej.

- Vidíš? - Tak ještě jednou. Pro jistotu.

Sakra, je to složité.

Vy to nechápete.

Místo Zuckerberga bot ze mě děláte kurýra. Tak díky.

Poslouchej, Philippe. Ty tuhle firmu zdědíš.

Musíš se naučit, jak to tu funguje.

- A tyhle úkoly jsou toho součástí. - Dobře.

Doufám, že dnes budeš na sestřiných narozeninách.

Ano, tati.

Pane Philippe, můžu se zout? Bolí mě nohy. Ty boty mi jsou malé.

Přestaň si stěžovat. Nejspíš ani nechodíš správně.

Ukázals jim to blbě, jinak by do toho šli.

- Neříkej, že mu to chceš financovat. - Jistěže ne.

Vzpomeň si, co nás ty jeho nápady už stály?

- Slipy s klimou, elektronický doutník. - Vím, že je rozmazluju. Budu přísnější.

Potřebují čas. Nemají matku.

- Zemřela před 15 lety. - Mám pocit, jako by to bylo včera.

Dokážu být tvrdý. Vem si Alexandra.

Řekl jsem mu, že ho odříznu, jestli ještě jednou zmešká seminář.

Alexi…

- V kolik Virginie končí škola? - Já nevím. Proč?

Mám termín a chtěl jsem vědět, jestli to dodělala.

Takže dcera ti dělá úkoly, zatímco ty pícháš její matku?

Nemůžu být všude.

Za to si zasloužíš nařezat!

Páni, co to je za kraksnu? Bacha, ušpiníš si kalhoty!

- Monako už není, co bývalo. - Máš recht.

A jen tak si vedle mě zaparkuje. Na.

Ať mu to neškrábnem.

A co táta na Botu na míru?

Měls ho vidět? Byl u vytržení! Řekl „páni“.

Jdeme zapařit!

Stello!

Stello!

Často vzpomínám na východy slunce nad Pampami.

S gauchos jsme seděli a celou noc zpívali.

Ale pak se podívám na tu sklenku šampaňského

a říkám si, že jsem toho hodně opustil,

ale naštěstí pár věcí zůstalo.

Nejlepší je, že ses v mém životě objevila ty,

Stello.

- To je krásné. - Promiňte. Přemohly mě emoce.

Jsou tak pomalí. To je neuvěřitelné.

Stello!

Proč jsi tak náhle odešla?

Viděl někdo grepový džus?

- Už na něj čekám deset minut. Kde je? - Omlouvám se, slečno.

Mám vám to napsat? Je to tak složité?

Nic se tu nezměnilo.

- Matthiasi, co tady děláš? - Teta mě požádala o pomoc.

- Ráda tě vidím. - To věřím, když budu obsluhovat já.

Váš grepový džus, slečno.

Děkuji.

Pijte, než to ztratí vitamíny.

Stello!

- Jinak vše nejlepší. - Díky.

Mi amor?

Arrivo. Pardon.

- Znáš ho? Kdo je to? - Jen číšník.

Dobře. Jdeme na šampaňské.

Dvacet čtyři.

Naše Stella má dnes 24. Věřila bys tomu?

Pamatuješ, jak se narodila?

Samozřejmě.

Často přemýšlím, jestli je vychovávám dobře.

Co myslíš?

Odpoví vám někdy? Když já mluvím s nebožtíkem manželem

a říkám mu, že jste mi zvýšil plat, tak se mi zdá, že se začne usmívat.

Strašně mi chybí.

Můžu za ni zaskočit.

- Zaskočit? Jak jako? - Potřebujete novou ženu.

Nejste můj typ, ale radši si vezmu boháče,

než abych pracovala pro někoho v depresi.

Nejsem v depresi.

Dobře, Marguerite, přijel už Philippe?

- Zjistím to. - Prosím vás.

Nejsem v depresi.

Nebo ano?

Šampaňské!

- Do toho, Carlito! - Dobře.

Ukážu vám, jak u nás otevíráme šampaňské.

- Vystřel ten korek! - Mi amor, jsi tak krásná.

- Do toho, borče! - Juane Carlosi!

Prosím tě, nejdůležitější je,

aby ses ani nehnul.

Vale? Ani hnout.

Naprosto nehybný.

- Ani brvou. - Do toho, Juane Carlosi!

- Do toho, Juane! - Ať ten korek vystřelí!

Stello, pšt. Ano?

Promiň.