The Wasteland (El páramo)

NETFLIX UVÁDÍ

ŠPANĚLSKO, 19. STOLETÍ.

ŘADA VÁLEK ZANECHALA ZEMI ZPUSTOŠENOU.

NĚKTEŘÍ LIDÉ SE ROZHODLI ODŘÍZNOUT,

A NÁSILÍ A ŠÍLENSTVÍ TAK UNIKNOUT.

ODŘÍZNOUT

Mami?

- Copak? - Rozbil se mi nočníček.

Nevadí, tak pak vyrobíme jiný.

Chceš na velký záchod?

Salvadore?

Jasně.

Tak pojď.

Vylez!

Dělej!

Vylez už!

Pojď už, Diego.

Zlato?

Copak je? Nemůžeš spát?

Tak pojď, pojď sem.

Máš studené nohy.

Ty taky.

Ty víc.

Ne, ty víc.

Stejně jako já.

Tak šup, Diego. Prašť ho.

Prašť ho.

Prašť ho. Pořádně.

Tak se neboj.

Tak dělej! No tak, Diego!

Ne!

Ne!

Diego!

- Nemusíš to dělat, když nechceš, zlato. - Musí se naučit, jak být chlap.

Jo, ale nemusí to být dneska.

Jo, to teda musí. Diego, pojď sem.

Pojď se mnou, zlato. Pomůžeš mi oškrabat brambory.

Tak jdeme.

- Brambůrky. - Tak jo.

Hele, podívej. Tyhle ty lístky…

jsou v pořádku.

No tak, dávej pozor. Dívej se. Vidíš?

Ale tady vevnitř jsou mšice. Vidíš?

- Mami? - Copak?

Co se stane králíkovi, co běžel za hranici?

Proč táta postavil ty strašáky?

Připomínají nám, že za nimi je jen válka.

Takže ho nečeká nic dobrého.

A co lidem?

Umřou stejně jako králíci a kozy z ohrádky?

Jak to myslíš?

Jestli když odejdou, je to navždy.

Ano.

Už je pak nikdy neuvidíme?

Když zavřeš oči, můžeš je vidět kdykoli.

Doběhneme nakrmit králíčky? Tak pojď.

Jdeme na to.

Ahoj.

Jak jste se vyspali?

Dobře? Tak tady máte snídani.

Počkej. Vydrž!

Podrž to!

Bože můj. Vydržel jsi to celou věčnost.

- Jak dlouho? - Dvacet tři. Začínají ti růst žábry.

Jak se k tobě chovají, Lvíčku? Tak já jim to řeknu, Lvíčku.

Protože jsi ještě maličký.

Takhle, takhle a pak takhle.

Takhle, takhle a pak takhle.

- Dáme si závod? - Tak jo.

Diego!

Co mě tak špehuješ? Pojď sem.

Na co máš ty šaty?

Dostala jsem je od tatínka. Ušil je, než jsme se nastěhovali sem.

A proč je nikdy nenosíš?

Přej si něco.

Tak ukažte.

Neumím s ní.

To je snadné. Dívej.

Touhle páčkou se otevírá.

Tudy se nabíjí.

Sem se dá druhý náboj.

Zavřeš ji.

Držíš ji pevně, zamíříš.

A vystřelíš.

Chápeš?

- Ano, tati. - Tak to zkusíme.

Dostaneš ji, až budeš starší.

- Je dost starý. - Ne, to není.

Diego, vstaň a pojď se mnou.

Diego. Podíváš se na můj dárek?

Dál už jít nemůžu!

Dej si to k uchu.

Dobře.

Vidím…

Musíš mi odpovědět.

- Vidím… - Co vidíš?

Něco malého.

Jakou to má barvu?

Je to…

Ještě téže noci je vyplašilo zaklepání na dveře.

„Marie…

vrať mi ty vnitřnosti, co jsi mi vzala.“

A on řekl: „Maminko, co to bylo?“

„Ticho, synku. On zase odejde.“

„Nikam nejdu,

protože už lezu nahoru po schodech.“

A potom…

začal někdo škrábat na okno.

A od noh postele se ozývalo těžké oddychování.

„Marie, vrať mi ty vnitřnosti, co jsi mi vzala.“

Vyděsila jsem tě, viď?

Vyprávěj mi ještě něco.

Tak jo. A co?

- Tu o pasáčkovi a zlobrovi? - Ne.

Tak tu o tříhlavém ďáblu?

Legenda praví…

- že existuje ďábelská stvůra. - Tuhle prosím ne.

Je jedna ďábelská stvůra, co se toulá světem

a hledá ty nejslabší.

Salvadore…

Nepřerušuj mě zase.

Je vysoký,

lícní kosti má duté…

a v důlcích mu chybí oči.

I tak se na tebe ale dívá.

Když si stvůra vybere oběť,

sleduje ji, pomalu, ale jistě.

Čím víc se ho bojíš, tím blíž se k tobě dostane.

Rozumíš?

Živí se tvým strachem.

Lidé tvrdí, že jsou to povídačky,

ale já vím, že nejsou.

- Má sestra… - Salvadore, prosím, to už stačí.

Ona ho viděla, tati?

Řekla jsem, že to stačí. Pojď, už je čas jít spinkat.

Jdeme. Je pozdě.

Tati!

Tati!

Běž dovnitř.

Jdi dovnitř, Diego!

Co to děláš?

Došly mu náboje.

- Odveď ho! - Co chceš dělat?

Ošetřím ho.

Salvadore, prosím tě…

Co když byl na útěku?

Tak pojď, jdeme.

- Vrátí se domů? - Jistě že ne.

To mu někdo udělal.

Ano.

Víš proč?

Protože tam venku jsou jen zlí lidé, co si navzájem ubližují.

Zazpíváme si?

Mambrú vyjel do války,

koukněte, pohleďte, jaká škoda.

Tak zpívej se mnou.

Mambrú vyjel do války,

koukněte, pohleďte, jaká škoda.

Mambrú vyjel do války,

kdypak se asi vrátí?

Koukněte, pohleďte, jaká škoda.

Kdypak se asi vrátí?

Rozčesal jsi mi je?

- Ano, ale ne pořádně. - Tak pokračuj.

- Mambrú odjel o Velikonocích… - Do války.

Mambrú odjel o Velikonocích,

koukněte, pohleďte, jaká škoda.

Mambrú odjel o Velikonocích,

kdypak se asi vrátí? Koukněte…

Ukaž mi to.

Koukněte, pohleďte, jaká škoda.

Kdypak se asi vrátí?

Mambrú odjel…

Mám je zacuchané.

Mami.

Co uděláš s tělem? Co? Pohřbíš ho?

Vrať ho na tu loď a pusť ho po proudu. To bys měl udělat.

Já tady tu zrůdu nechci.

To je jeho rodina?

- Určitě hledají… - Diego, běž do pokoje!

Nesahej na to.

Co se stalo tvojí sestře?

Tví prarodiče…

se k sestře vždycky chovali… dost ošklivě.

Dost ošklivě.

V noci jsme si se sestrou vyprávěli strašidelné příběhy,

abychom si připadali statečnější.

Jednou v noci mi řekla: „Salvadore,

já občas vídám takovou stvůru.“

„Když jsem ji viděla poprvé, byla v dálce,

ale každý den se o kousek přiblíží.

Teď je tady dole,“ říkala.

Šel jsem k oknu, ale dole nic nebylo.

Tak jsem se vrátil do postele.

Ale Juana řekla: „Salvadore,

i když tu stvůru nevidíš,

tak tam je.“

O pár dní později

ke mně přiběhla do postele s hrozným pláčem.

Řekla mi: „Salvadore, ta stvůra akorát vešla do našeho pokoje.