Scandal in Sorrento (Pane, amore e...)

Caramello, kde je maršál?

Šel se rozloučit s tou porodní bábou.

Jako by mu nestačilo, že ta poslední měla manžela a dítě.

Teď dokonce i tahle nestoudná, proradná…

- Zapomeň na to. Dej mi tu tašku. - Díky.

Muset se stěhovat v mém věku…

Možná si konečně najdeš manžela.

Kdybych chtěla, mohla jsem mít chlapů hromadu.

- Ty odcházíš? - Je to tak.

Kdy tě zase uvidím?

Až dá Bůh. Modli se k Panně Marii, aby to bylo brzo.

Svatý Rochu, cestuj s námi.

Braň nás, dohlížej na nás a ochraňuj nás.

Chraň nás před nebezpečím, neštěstím a pohromami.

- Dobré ráno. - Dobré ráno.

- Dovolte, otče. - A co maršál?

Šel se rozloučit s tou proradnou porodní bábou.

Hrozná ženská! Úplně ho zničila!

Uklidněte se. To se o tom pořád chceš hádat?

To jsi ještě nezpůsobila dost pozdvižení?

Já bych tu mrchu zabila. Úplně mého ubohého maršála zničila!

- Má pravdu! Zničila ho! - Ticho! Dost!

Ne, otče. Už toho mám plné zuby.

Kdyby nebylo té kokety, můj maršál by neodešel do důchodu.

Tamhle je.

- Prosím vás, nejsem žádný politik. - Vůbec ho v civilu nepoznávám.

- Vypadá jako pitomec. Jako ty. - Díky! Díky za všechno.

- Jdete do důchodu? - Odcházím na dobu neurčitou.

Karabiniér nikdy neodchází do důchodu,

ale po 30 letech služby už mám nárok na odpočinek.

- Můj drahý otče Emidio! - S dovolením.

Jen běž, Caramello.

Byl jste mi víc než jen přítelem, nikdy na vás nezapomenu.

Jste moc laskavý.

- Ale dejte si pozor. - Na co?

Aby to v Sorrentu nedopadlo jako předtím. Už žádné romantické eskapády, tečka.

Já? Možná tak za mých mladých let.

Jistě… „za vašich mladých let“? Spíš rok co rok.

- Šťastnou cestu. - Děkuju.

Děkuju vám za všechno.

Rozloučím se s vámi několika skromnými verši.

Jen do toho.

Sbohem, moje krásná Saglieno.

Mám v srdci mnoho krásných vzpomínek.

Drahé hory, teď mířím k moři zas.

Nikdy nezapomenu ani na jediného z vás.

Bravo!

Bravo. Jste úplný básník.

Co by to bylo za život bez trochy poezie?

Ať na vás dohlíží Panna Marie, teď a napořád.

Děkuju a sbohem. Mějte se.

- S pánem Bohem! - Děkuju. Sbohem.

Děkuju.

- Kolik to stojí? - Sto lir.

Ilustrované noviny!

Když se budeš toužebně dívat

na každého karabiniéra, rozstonáš se z toho.

Byla to moje rodina, celý můj život.

- Tak si vybuduj nový. - V mém věku?

Trochu odvahy, jsi ještě mladý.

Jak říkají tam u vás: „Odvaha, ale ovčí srdce.“

Sedneme si, Caramello.

Jsem sobec, Caramello. Neměl jsem tě brát s sebou.

- Ticho. Na to vůbec nemysli. - Lístky, prosím.

MINISTERSTVO VÁLKY LÍSTEK DO NEAPOLE PŘES FORMII

Už ho není.

No tak, maršále.

Udělej pro mě něco a přestaň mi tak říkat.

Dobře, přestanu. Ale vzchop se, ano?

Mysli na to, že se vracíš domů,

Sorrento ti našlo dobré místo

a ty teď budeš náčelníkem městské policie.

Už jsem tě prosil, abys tomu neříkala „městská policie“.

- Je to metropolitní policie. - Metropolní!

Metropolitní.

Není to to samé?

Městskou policii bych nikdy nevedl. Metropolitní ano.

Metropolní.

- Metropo… - Metropo…

- …litní! - …litní!

Jsi pěkně otravnej.

Soustřeď se na něco jiného. Hele na to krásné moře.

Jo, krása.

Podívej se na Vesuv. Dřív plával jako karabiniér.

I on už ale odešel do důchodu.

Drž hlavu vzhůru. Podívej, v jakém ráji jsem se narodil.

Citrony na jedné straně, pomeranče na druhé!

- Citron! - Teď ne.

Soustřeď se na něco jiného. No tak. Podívej.

- Tamhle je Capri. - Kdo?

Ostrov snů, země lásky.

Panenko skákavá.

Excuse me, sir.

- To je Ischia? - Ne. To je Procida.

- Ischia je hned za ní. - Díky.

- Není zač. Jedete do Sorrenta? - Ja. Sorrento.

Německy? Deutsch?

- Ne, švédsky. - Ale, švédsky? Tak to jsme rodina.

To nechápu.

Mon papa měl přezdívku „pan Gennarin zvaný Švéd“.

- Váš otec byl Švéd? - Přezdívka! Mon papa byl legrační pán.

Měl rád krásné švédské turistky, co navštěvovaly Sorrento. Chápete?

- Moc ne. - Tím lépe.

Jsme tu.

- Tak tedy na shledanou. - Sir Antonio Carotenuto. Au revoir.

Au revoir.

- Au revoir, madame. - Oui, camembert.

- Ještě jednou au revoir. - Bye.

Vstávej, Caramello. Vzal jsem tě do ráje!

Kdo ví, co tu budeš vyvádět.

Vítejte v Sorrentu!

- No tak, Caramello. Pojď. - Ano, už jdu. Nespěchej tolik.

- Vítejte, pane. - Děkuju. Rád vás vidím.

- Vy jste mě poznal? - Samozřejmě.

- Nashlevoir. - Bye.

- Vy jste mě poznal? - Jsme ze stejného města.

- Podejte mi ta zavazadla. - Dobře.

Tonino!

Madam, tu kytaru.

- Matteo! - Tonino!

Drahý bratře!

- Vypadáš skvěle. - Ty taky.

- Zestárl jsem. - Vůbec ne! Carotenutové nestárnou.

Navždy budeš věčný mladík.

- Cicillo, jeho zavazadla! - Hned, otče Matteo.

- Cicillo! - Caramello, tohle je otec Matteo.

Můj bratr. Je pro mě skoro jako otec.

- Vážně? - Matteo, to je Caramella.

- Zdravím. - Je pro mě jako matka.

- Nejde ani popsat, jak moc… - Ale to nestojí za řeč.

Je to fešák! Vypadá jako otec Bosco.

Cicillo, vezmi mu zavazadla.

- Je trochu nevrlá. - Co tím myslíš?

- Nedokázal jsem ji tam ale nechat. - Nech toho, nebo se vrátím!

Vážně?

- Hotovo, náčelníku. - Mnohokrát díky.

- Takže už můžeme jít. - Jo, pojďme.

Sorrento je tak krásné.

Promiňte, jste opravdu pan Antonio Carotenuto?

Jsem. Ke tvým službám.

- Děkuju. Zdravím, pane. - Roztomilé!

Proč chtěl vědět, jestli jsem to opravdu já?

- Někdo ho sem poslal. - Kdo?

- Paní Sofia, ta koketa. - Kdo to je? A proč?

- Chce dál bydlet u tebe doma. - Ta nájemnice?

- Ta, o které jsi mi psal. - Přesně.

Moje tvrdohlavá nájemnice.

Ne, já ten dům potřebuju, bude to muset přijmout.

- Čekáme na vaše rozkazy, pane. - Cicillo, jedeme.

Jdeme, Cicillo.

Čerstvé ryby! Máme ty nejčerstvější!

Nikdo nemá čerstvější!

Parmice! Živé parmice!

Máme parmice!

Jezte čerstvé ryby, žádné smradlavé!

Máme ty nejčerstvější ryby. Nikdo nemá čerstvější!

- Hej! - Hej!

Ani nevidíte ryby, ale už cítíte ten smrad!

U nás vám to navážíme štědře. Čerstvé ryby! Živé ryby!

Co živé? Balzamované! Co čerstvé? Přímo vzkříšené!

Carmelo, já tě taky vzkřísím a pak tě pošlu do nebe!

- Co chceš? - Nevšímej si jí, Sofio.

Nech mě!

Jo, přesně tak! Jen aby se naše Veselá vdova do něčeho náhodou nezapletla.

Hej! Carmelo.

Já jsem možná vdova s mrtvým manželem, ale ty jsi vdova se živým.

- Přesně tak! - Styď se! Ty hnusná couro!

To mluvíš se mnou? Jak se opovažuješ? Ty máš ale drzost!

- Co si to dovoluješ? - Necháš už toho? Uklidni se!

- Chováš se jako blázen! Nech toho! - Jen račte, máme čerstvé ryby!

Nikdo nemá čerstvější.

- Ublížili ti? - To nic.

- Příště se do toho nepleť. - Zabiju je.

- Sofio! - Co?

Sofio!

Co je?

- Už přijelo to velké zvíře. - Jo? Tumáš.

No tak, nechte toho. Pojď sem, Nicolino, promluvíme si.

- Nechci si promluvit. - Buď rozumný.

- Víš, jaké ženské jsou. - Proč se do toho musel plést?

Titino, je to na tobě.

Spolehni se. Čerstvé, živé ryby!

Parmice, živé parmice!

- Tamhle je. - Kdo?

Paní Sofia, ta koketa. Tvoje drahá nájemnice.

Opatrně, ta by oklamala i samotného Pána.

Zastavte.

Má úcta, otče Matteo.

- Pane Antonio, promiňte, že vás otravuju… - Probereme to zítra.

Kdykoliv.

Dejte si čerstvou rybu, chytila jsem ji na oslavu vašeho příjezdu.

- Děkuju, ale to nemůžu přijmout. - Vy byste mě takhle urazil?

- Promluvíme si zítra, milá dámo. - Co že to?

Nechtěl jsem vás urazit.

Přijdu za vámi se srdcem na dlani a vy takhle?

To stačí, paní Sofio. My věci neřešíme tlacháním.

Tlacháním? Jen jsem přišla pozdravit pana Antonia.

Jste tak milý.

Pokud si vážně myslíte, že je můj bratr milý…

Určitě je. Navzdory tomu chladnému přijetí.