A Love Song for Latasha

PŮVODNÍ DOKUMENT NETFLIX

JIŽNÍ CENTRÁLNÍ LOS ANGELES, KALIFORNIE

KONEC OSMDESÁTÝCH LET

Bylo léto po šesté třídě.

Byla jsem v bazénu. Neuměla jsem plavat, ale bylo vedro. Snažila jsem se to naučit.

HLAS TY, LATASHINY NEJLEPŠÍ KAMARÁDKY

Zaměřili se na mě místní puberťáci: „Jsme z oblasti 909.“

Nevšímala jsem si jich, na nic jsem nemyslela.

Pořád jsem se snažila plavat podél zdi. Pomysleli si: „Můžeme ji buzerovat.“

Jeden z nich na mě pořád stříkal vodu.

Další přiběhl zezadu a držel mi hlavu pod vodou.

Škrábala jsem ho a snažila se vyprostit, ale držel mě pod vodou.

Najednou slyším jekot jednoho z těch kluků.

I přesto, že mám v uších vodu.

Už jsem na krku necítila tlak. Vytáhla mě z vody.

Měla na sobě oblečení. Sukni.

Když viděla, co dělají, položila tašky na zem a přeskočila plot.

Přiběhla k bazénu. „Koukejte ji nechat být!“ Jeden z nich měl poraněný ret.

Vytáhla mě z vody a povídá:

„Máš kliku, že jsem šla okolo a viděla jsem to.“

Byl s ní její bratr, řekla mu, ať donese ručník a zabalila mě do něj.

Taky ho potřebovala. „Neboj, uschnu.“

Šli jsme si sednout na houpačky, abych popadla dech.

Řekla mi: „ Jsi malá. Někdo tě musí ochraňovat.

Jsme stejně starý. Už jsem tě tady několikrát viděla. Co děláš zítra?“

„Jdu znova ven, ale do bazénu už ne.“ Odpovídá mi: „Neboj, budu s tebou.“

Latashinu matku zastřelili v klubu v roce 1985.

HLAS SHINESE, LATASHINY SESTŘENICE

Moje babička nedovolila, aby spadly do systému.

Její hlavní cíl byl vychovat její děti, a to přesně udělala.

Musela zaskočit a ohánět se, aby všechny vychovala.

Obzvlášť Christinu, Vestera a Latashu.

Byla jsem jedináček. Máma žila v Orange County a oni tady.

To jsem chtěla i já, měli zábavnější život.

Christina, Vester a Latasha byli můj život.

Můj brácha a ségry. Měla jsem jenom je

a jí, a to bylo vše.

Latasha byl zodpovědnější.

Česala Christině vlasy, chodila s Trellem na procházky do parku a nakupovat.

Strašně babičce se svými sourozenci pomáhala.

Museli jsme vstávat brzo ráno, abychom stihli autobus z Manchesteru,

co jel až do Westchesteru. Po cestě ze školy

byly autobusy narvaný, všichni tam mluvili sprostě.

Ale aspoň byla cesta rychlejší.

Vystupovali jsme na ulici Figueroa a chodili jsme na jídlo do Tam's Burger.

Babička nám každý den dávala dva až tři dolary.

Nechávali jsme si je na odpoledne po škole.

Tehdy býval na každém stole malý jukebox,

který přehrával písničky.

Naše oblíbená byla „Stand By Me“.

Stůj při mně.

Tahle písnička.

Každý den jsme si na ni ušetřili čtvrťák. Byl to náš song. Koupili jsme si hranolky

a šli jsme z ulice Figueroa pěšky domů. Každý den.

Ne, nebudu se bát.

Ne, nebudu se bát.

Dokud budeš stát.

Dokud při mně budeš stát.

Chtěla být právnička. Snažila se mít co nejlepší známky,

aby mohla babičce co nejvíc pomoct, až bude úspěšná. Měla samé jedničky.

Jedna jednička za druhou. Před šesti lety jí umřela maminka. Na co asi myslí?

Samozřejmě o ní mluvila, ale podle mě se to snažila mnoha způsoby potlačit.

Neflákala se, soustředila se na školu.

Snažila se o trochu víc. Prostě nechtěla být číslem ve statistice.

O svojí mamince mluvila. Chyběla jí. Opravdu hodně.

Vyprávěla mi: „Pamatuju si, jak mě máma zvedala

a strašně silně objala.

To si na ní pamatuju nejvíc. Jak mě objímala a jak voněla.“

Latasha vždycky říkávala:

„Tohle je náš plán do budoucna.

Přes den budeme právníci a budeme vlastnit podniky.

Kdykoli jdeme do obchodu, tak nás pozorují,

vrhají na nás nevraživé pohledy a neváží si nás.

Copak nechcete mít něco vlastního? Potřebujeme nějaké programy. Něco, kde…

se můžou uplatnit děti z ulic. Kam můžou jít. Můžeme dělat turnaje a hrát basket.“

Ten milovala. Občas jsem chodívala do parku a dívala se, jak hraje.

Byla jediná holka na hřišti,

která s těma gangsterama a drsňákama hrála basket.

Někdy jsme hrávali hry s mladšíma dětma a jen se bavili.

Spousta mladších dětí ji považovala za svou velkou ségru ze sousedství.

Vím, že je moje tělo křehký, že je z hlíny.

Ale pokud musím jít, snad je moje duše věčná.

A ať na mě maminka pořád vzpomíná…

Myslím, že to byla sobota.

Babička poprosila Trella, aby šel koupit pomerančový džus.

Nechtělo se mu, právě vstal.

Byla jsem vzhůru a chtěla jít do kina s Tashou, ale ta už byla pryč.

Babička chtěla, abych šla koupit pomerančový džus. „Na to ti kašlu.

Řekni Trellovi nebo Nookie.“ Kéž bych tam šla já.

Latasha umřela v ranních hodinách, v době snídaně.

Detektivové ale dorazili do babiččina domu až odpoledne.

Pamatuju si, jak dorazili. Byla jsem oblečená. Christina byla doma

a Trell v parku. Babička mi řekla, ať pro něj doběhnu.

Hrál v tělocvičně basketbal. Pamatuju si, jak k němu jdu.

Řekla jsem mu: „Zabili ji.“

Pamatuju si, jak jsem ho tahala: „Pojď! Něco se stalo! Tak dělej!“

Oba jsme běželi domů. A pak začalo drama.

Rozneslo se, že zastřelili mladou černošku

kvůli pomerančovému džusu za dolar a 79 centů.

Všechny to zničilo. Naprosto všechny.

Šla jsem do obchodu. Ten den bylo vedro.

Vzala jsem si pití, kabelku jsem měla na rameni.

Povídám: „Nemusíte mě zastřelit. Jen si to chci koupit a vypadnout.“

Prodavačka se mě ptá: „Tys slyšela, co se stalo té holčičce?“ Odpovídám: „Jo.“

Nevěděla jsem, že šlo o mou kamarádku. Ale moji rodiče to věděli.

Nevěděla jsem, že šlo o ni, protože jsem ji viděla…

nejspíš den předtím. Těšila se, že spolu půjdeme do kina.

Šla jsem do parku. Vidím Trella, jak brečí.

Po obličeji mu stékají slzy, na sobě má Latashinu bundu.

V ruce drží svíčku. Pomyslím si…

„Tu gangsterskou bundu by mu nepůjčila. Co se to děje?“