Jack Whitehall: Christmas with my Father

PŮVODNÍ KOMEDIÁLNÍ SPECIÁL NETFLIX

FILADELFIE USA

Ahoj, tati.

Proč mi voláš zrovna teď? Chystal jsem se do postele.

- Mám velké překvapení. - Jasně.

Znáš pořad Queer tým?

Kdo je sakra Kvírtým?

Ten pořad, kde ti změní vizáž i životní styl.

Ale ne, už vím, co to je. Ano.

Queer tým. To je ten pořad, co u něj vždycky brečíš.

To je... Já...

Měl jsem něco v oku.

- Zdravíme, Michaeli. - Rádi vás poznáváme.

Vy máte ale krásné pyžamo.

No, děkuji. Nechystal jsem se do postele.

Paní Whitehallová, Hilary, si dala pár skleniček Prosseca.

Je tak trochu, však víte...

Panebože!

Jack bude mít bratříčka nebo sestřičku. Fajn.

O TÝDEN POZDĚJI

WEST END LONDÝN

Dámy a pánové, přivítejte, prosím, pana Jacka Whitehalla!

Zdravím a vítejte u S tátou na Vánoce.

Ano, v podstatě půjde o Vánoce s rodinou.

Dojde na hádky, nevítaného hosta

a v jednu chvíli usne postarší muž

uprostřed nějaké rasistické věty.

Každý rok se tátu snažíme uvést do vánoční nálady.

Prášky na srdce mu dáváme do adventního kalendáře.

Loni jsme mu to ještě ozvláštnili tím,

že jsme do jednoho okénka přilepili Viagru.

Jo. To byl divný Štědrý večer.

Nikdy jsem neviděl koledníky utíkat tak rychle.

Pokud neznáte mého otce,

tak má velice... specifický smysl pro humor.

Proto si domů nevodím dívky.

Kdykoli jsem to totiž udělal, byla to katastrofa.

Pořád vzpomínám na jedny Vánoce.

Přivedl jsem si dívku, abych ji s ním seznámil,

takže jsem ji vzal k nám.

A můj otec řekl: „Chtěla bys provést po našem domě?“

A já si říkal: „Proboha, to snad ne.

Jen žádné provázení po domě.“

Řekl bych, že náš vztah byl v troskách

už ve chvíli, kdy vešli do kuchyně.

Protože v kuchyni mého otce

byl v podlaze postavený vinný sklípek.

Vinný sklípek.

S malými padacími dveřmi, které do něj vedly, a s visacím zámkem.

A můj otec považoval za vhodné

přes něj přejít a zašeptat jí do ucha:

„Tady držím svoji tajnou rodinu.“

A to není to nejhorší.

To nejhorší se stalo před pár Vánocemi.

Moje sestra, kterou tou dobou pustil ze sklepa, tak...

Přivedla si na Vánoce přítele.

A tenhle přítel byl v té době trochu...

No, podsaditý. Podsaditý gentleman.

Dobře stavěný.

Veselý.

Morbidně veselý. A...

Velký, velký kluk. Nicméně.

Zvoní na zvonek.

Já jsem se sestrou v kuchyni. Je to jako zpomalený záběr.

Oba se snažíme dostat ke dveřím dřív než otec.

Nestihli jsme to.

Přišli jsme právě ve chvíli, kdy otec otevřel dveře

a ani toho kluka nepozdravil,

jen ho sjel pohledem a zařval na mámu do kuchyně:

„Hilary, budeme potřebovat víc krocana!“

Mimochodem, mámu z tohohle taky nevynechám.

Moje máma je taky šílená. Je to psí máma.

Moje máma je psí máma. Byla to moje máma.

Pak jsem ale odešel z domova a jsem pro ni mrtvý.

Má teď jediné dítě. Svého psa, Philomenu.

Ano, vidím, že Philomena tu má fanoušky.

Dostalo se to ale do fáze posedlosti.

Je to posedlost Philomenou.

Můj pokoj u nás doma musel být vyklizen

a změnil se ve Philomeninu svatyni.

Jsou tam fotky Philomeny, jsou tam portréty Philomeny.

Jsou tam modely Philomeny.

Je tam pasivně agresivní výšivka na ozdobných polštářích

roztroušených po místnosti.

„Potřebovala jsem pomocnou ruku a našla jsem tlapku.“

O Vánocích máma zuřivě nakupuje dárky.

A nejde jen o to, že nakupuje dárky pro psa.

Taky kupuje dárky sobě,

pak je zabalí a předstírá, že jí je daroval ten pes.

Ne! Nepodporujte tohle chování!

O Vánocích tam musíme sedět,

sledovat, jak rozbaluje dárky, co koupila

a zabalila sama sobě a předstírá, že jsou od psa,

a sedět tam a předstírat, že jde o chování racionálního člověka

a ne někoho, kdo potřebuje pomoc od psychiatra.

„Co asi Philomena mamince koupila?“

Doufejme, že svěrací kazajku.

Pak přijde další část.

Další část jsou dárky, které koupila ona Philomeně.

Dárky pro mě jsou teď k smíchu.

Od matky dostávám jen pasivně agresivní dárky.

Třeba deodorant.

Loni to byly dětské dupačky. Říkám: „Já ale nemám dítě.“

„To já dobře vím.“

Philomena je neskutečně rozmazlená.

Philomena loni dostala k Vánocům ručně vyrobené sušenky.

Ano, ručně vyrobené sušenky.

Ve čtyřech příchutích.

Sedím tam, zatímco máma krmí Philomenu ze sušenkového švédského stolu.

„Kterou příchuť máš nejradši?

Vanilku s kardamomem nebo vanilku se skořicí?“

„Jak vybrané patro podle tebe Philomena má, mami?

Když jsem ji před chvílí venčil, netvářila se moc vybíravě,

když olizovala řiť jiného psa!“

„Neposlouchej ho.

Neposlouchej ho, Philli.“

„Panebože, teď ti ten pes olizuje pusu.“

Co to má být?

Moje matka, což je neskutečný germofob,

který si vlhčeným ubrouskem otře bankomat, než ho použije,

najednou v podstatě líže zadek sousedovic shih-tzu.

Nicméně...

jsem trochu krutý. Mám úžasné rodiče.

Jsou to úžasní, úžasní lidé

a vždycky mi byli ohromnou podporou.

Už když jsem byl malý.

Býval jsem totiž trochu problémové dítě.

Problémy se mnou spočívaly v tom, že jsem chtěl být na jevišti,

i když jsem byl malý kluk

a nikdy mě nevybrali do žádného školního představení,

protože jsem vypadal trochu zkroušeně

a měl jsem vadu řeči.

Což není to vtipné.

Ano: „Aha.“ Fakt díky!

Vy, co se tamhle smějete: Nasrat!

Dobře?

„Tak se zasmějeme klukovi s vadou řeči.“

To není to, co... Taky se zdá, že se mi to vrací. Co to...

Nahodilas mi to, mrcho.

Každopádně mám...

Měl jsem vadu řeči. A...

A co by... Tak dost! Ne!

Dělal jsem konkurz na všechna představení a nedostal se do žádného.

Takže se stalo to, že si rodiče stěžovali ve škole

a učitelka z dramaťáku si musela vymýšlet role ve hrách...

abych sklapl.

Bylo to neskutečně trapné pro všechny zúčastněné,

protože já stál na jevišti a snažil se,

rodiče seděli v hledišti s nasazeným statečným výrazem,

ale hluboko uvnitř všichni věděli,

že v Betlémě žádný emu nebyl.

Ještě někdo se zúčastnil vánočních představení,

do kterých brali úplně každého?

Jo, je to výsměch.

Stál jsem tam jako emu hned vedle humra a Ježka Sonica.

Máma se mě snažila rozveselit.

Říkala: „Jacku, to přece nevíš. Třeba byl u jesliček i emu.“

A já: „Mami, probereme si fakta.

Zaprvé, emu žijí v Austrálii.

Navíc neumí létat.

Takže pokud tenhle emu není superplavec,

nebo nespí s jedním z těch králů, je to blbost.“

Ano, věděl jsem, že emu jsou z Austrálie.

O emu jsem věděl všechno. Proč? Protože jsem skutečný herec.

Studoval jsem svoji roli.

Jo.

Roli, kterou jsem tak zoufale chtěl v té hře sehrát.

Jo, postavil jsem se té učitelce z dramaťáku

kvůli tomu debilnímu scénáři.

Šlo v podstatě o egomasturbaci Patricka Windlera,

který hrál osla.

„No není ten oslík úžasný?

Odvezl Marii a Josefa z Nazaretu do Betléma.“

Víte, jak dlouho mu to trvalo? Těch 150 kiláků z Nazareta do Betléma?

Tomu oslovi to trvalo čtyři dny.

Čtyři dny!

Slyšel jsi někdy o navigaci Waze, kámo? Tohle je ubohost.

Není divu, že když jste dorazili, nebylo v hostinci místo.

Ta jedna hvězda na nebi nebyla směrovka od Boha.

To bylo jeho Uber hodnocení.

Jo.

A co jste čekali?

Co jste čekali...

když jste si vybrali pitomé zvíře

pohybující se průměrnou rychlostí 15 km za hodinu?

Zvlášť, když ve stejné scéně z Betléma

máte i druhého nejrychlejšího ptáka na světě,

který dosahuje rychlosti 50 kilometrů za hodinu.

Co to slyším za otázku?

„Za jak dlouho by tu cestu zvládl emu?“

Dvě hodiny a padesát čtyři minuty.

Přesně tak.

Ano.

Jo.

Marie mohla rodit ve střešním apartmá,

kdyby jela na emu,

a ne v posraným chlívu vedle krávy, ovce

a zatraceného SpongeBoba v kalhotách.

A nejde jen o rychlost, dámy a pánové.

Emu jsou i pohodlní.