Michelle Wolf: Joke Show

PŮVODNÍ KOMEDIÁLNÍ SPECIÁL NETFLIX

Zdá se mi...

Zdá se mi, že za posledních pár let

jsme si vyvinuli úžasnou schopnost

naprosto bez důvodu se na kohokoli naštvat.

Na vlastní oči jsem viděla vydry,

z čehož jsem měla ohromnou radost. Miluju vydry. Fandím jim.

Hodila jsem o nich post na Instagram,

tím totiž dokazujete, že skutečně žijete.

A odpověděla mi nějaká ženská.

Psala: „Víš, taky jsem měla ráda vydry...

ale pak mi manžel řekl, že vydry znásilňují tuleňátka.

Jen jsem si říkala, že bys to měla vědět.

Polepši se.“

Aha.

Tak pár věcí.

Co je to s tvým manželstvím?

Jak jste se dostali k tomuhle rozhovoru?

Chtěl ti znechutit vydry. Tohle si musel vyhledat.

Mimochodem, je to pravda.

Ale musel si to vyhledat.

Tohle není něco, co by prozradili v Planetě Zemi.

Musel se na to hledání fakt vrhnout.

Asi jako vydra na toho tuleně.

Ne, nezačínejte mi tu sténat!

Ona mi to řekla i proto, že si myslela, že mě zná.

Něco jako: „Jsem tvá fanynka a ty jsi komička,

takže jsi určitě i dobrý člověk.

Když ti řeknu, jaké vydry jsou, určitě pak změníš názor na ně.

Přejdeš na správnou stranu.

Určitě to nepoužiješ ve svém vystoupení.

Vydry znásilňují tuleňátka. Říkala jsem si, že bys to měla vědět.“

Ty mě neznáš!

Třeba mám vydry ráda právě proto.

Možná si myslím, že toho tuleňům procházelo až moc.

A ať už děláš cokoli, měla bys přestat říkat „znásilnění“.

Jsou to zvířata.

Žádné zvíře si neříká o souhlas.

Jaký divný, pohádkový zvířecí sex se ti honí hlavou?

Jak myslíš, že vznikl tvůj labradoodle?

Myslíš, že se labrador zamiloval do pudla?

Jeden druhého spatřili přes louku

a pomysleli si: „Uděláme si hypoalergenní štěňátka?“

Nějaký chovatel si řekl: „Jaká šťastná náhoda, láska vyhrála.“

Jsou dva způsoby, jak zařídit labradoodla.

Nějaký chovatel psů vyhonil labradora a pak to sperma nacpal do pudlice...

nebo to bylo psí znásilnění.

Můžeš si vybrat způsob, ze kterého se budeš cítit líp,

ale rozhodně to byl jeden z nich.

Tohle nebyla Lady a Tramp, tohle byli 2 dogs 1 cup.

A pokud jde o vydry,

když chceš mluvit o znásilnění, fajn, jak to víš?

Bavila ses s tím tuleněm?

Vydal nějaké prohlášení?

Co ty víš? Třeba seděl na kameni a říkal:

„Hej, vydro, co vytvořit nové zvíře?

Křížence vydry a tuleně?

Nejroztomilejší zvíře světa?“

Klidně bych toho tuleně přidržela.

Staráte se jen proto, že jsou tuleni roztomilí.

Kdybych řekla, že vydry znásilňují krysy,

řeknete: „Už bylo na čase.“

Nemusíte zaujímat postoj úplně ke všemu.

Některé věci můžete mít prostě rádi. To je v pořádku.

O čemkoli tam venku můžete najít něco špatného.

Můžete si to vyhledat na telefonu,

který vyrobilo dítě.

Můžete najít něco špatného o každé věci tam venku,

ale budete se cítit mizerně.

Jste příliš nabuzení, jděte se trochu prospat.

Nepostovala jsem fotky Kim Čong-una

a nepsala: „Vypadá jako zábavný chlapík.“

Mimochodem, když se podíváte na jeho fotky,

vypadá jako zábavný chlapík.

Nemůžeme se dočkat, až budeme někoho nenávidět.

Nemůžeme se dočkat, až budeme někým pohrdat.

Kvůli tomu se rozčílíme dřív, než se zamyslíme.

To, že mám ráda vydry, se mohlo snadno zvrhnout v:

„Michelle Wolf miluje znásilnění.“

No jasně, mám své fantazie, ale nejsem nadšená, že je mám.

Sociální sítě způsobily, že jsou důležité všechny názory.

Zvlášť, když vyvolají kontroverzi.

Teď jsou to třeba tweety a Instagram,

předtím to byly blogy a ještě předtím to byly manifesty.

Osobně miluju manifesty,

protože víte, že když někdo nějaký napíše,

tak je to totální magor.

A přesně to jsou vaše tweety. Jsou to maličké manifesty.

A víte, co jsou blogy, že?

Blogy jsou konverzace, které s vámi nikdo nechtěl vést.

Už když blog píšete,

říká si váš počítač: „Doufám, že umřu, tohle je děs.“

Máme hrozně silné názory, ale nestačí nám, že to jsou názory,

musíme se hádat, kdo má pravdu a kdo ne.

Hádám se se svými kamarády.

Mám třeba kamarádku,

která se moc bojí, že přijdou imigranti a seberou nám práci.

Tak říkám: „No, ty jsi máma v domácnosti.

V tomhle je míč tak trochu na tvé straně.“

Já se mnohem víc bojím toho, že budou Američané brát práci imigrantům.

Masírovala mě paní ze středozápadu.

Měla jsem pocit, že mi po zádech hodinu chodí kočka.

Nebyla to naštvaná nebo hladová kočka. Prostě spokojená kočka.

Snažila se najít místo, kde si ustele.

O pár týdnů později

mě masíroval muž z Koreje.

Opíral se mi do zad

vším tím tlakem, který cítil, když opouštěl rodinu.

Byla to parádní masáž!

Potřebujete masáž od někoho, kdo si něco vytrpěl.

Nemůžete si užít masáž od ženy jménem Meredith,

když to nejhorší, co se jí stalo, bylo, že jednou měla ofinu.

Navíc nechcete masáž od někoho, kdo vás chce masírovat.

Chcete masáž od někoho, kdo vás musí masírovat.

Jsou to dva velice rozdílní lidé.

Někdo, kdo se chce hodinu dotýkat vašich nahých zad?

To je sériový vrah.

Někdo, kdo vás musí namasírovat?

Někdo, kdo si říká: „Tahle zasraná kráva...

si sem přileze a stěžuje si, že ji bolí krk, protože špatně spala?

Pracuju 70 hodin denně.

Žiju o tři státy dál, do práce jezdím na kole

a tahle zasraná kráva...“

A vy si celou dobu říkáte: „To je ale parádní masáž.“

Tak silné názory.

Stejná kamarádka patří k lidem, kteří nechápou, proč si někdo

nemůže dovolit zdravotní péči. Je bohatá a ne moc hodná.

Je ale pravda, že pro spoustu lidí je těžké si zařídit zdravotní péči.

Obzvlášť těžké je pro ženy si zařídit péči během a po těhotenství.

A myslím, že část problému je v tom, že ženy

mluví příliš roztomile o tom, co se děje s našimi těly.

Musíme přestat s tou roztomilostí.

Třeba když čekáme dítě, říkáme, že je to zázrak.

To musí skončit.

Chlapi slyší „zázrak“ a říkají si:

„Je to zázrak, k čemu potřebuješ zdravotní péči?“

Za prvé, těhotenství není zázrak.

Zázrak je, když jdete spát s jednou nohou a máte dvě, když se vzbudíte.

„To je zázrak.

Musím nakoupit boty.

Sehnat nějaké levé.“

Těhotenství není zázrak, je to přírodní katastrofa.

Musíme to tak popisovat, abychom dostali péči, jakou si zasloužíme.

Když Floridu zasáhne hurikán,

posílají všichni pomoc, protože vidí, jak zlé to je.

Nikdo neříká: „Florida byla políbena větrem Božím.“

Ne, pošlou tam reportéry, ukazují záběry, vysílají výpovědi.

Tohle musíme dělat po porodu.

Sežeňte reportéra!

Oblékněte ho do té divné pláštěnky.

„Jsem tady, v Martině vagíně.

A je to neutěšená situace.

Cesty a mosty jsou mimo provoz.

Nedá se tu přežít.

Všude jsou trosky.

Mám tu Martina manžela, uvidíme, co nám k tomu řekne.“

„No, snažíte se na to připravit a...

no, ztratil jsem domov.“

Konec roztomilosti!

Stejně tak, pokud jde o periody. Moc to zjemňujeme.

„Periody,“ to ani není to správné jméno.

Všechna jména pro periodu jsou na nic.

„Perioda,“ „měsíčky,“ „teta Irma.“ Tohle všechno je na nic.

Víte, jak bychom měly říkat periodě?

Perioda by se měla jmenovat: „krvavá tkáň padající z díry“.

Kdybyste šly do práce...

a řekly: „Hele, z díry mi padá krvavá tkáň,“

reakce by byla: „No jasně. Vezmi si týden volna.“

Vím, o periodách toho namluvím hodně

a vím, chlapi, že jsou hnusné.

Ženské vědí, že jsou hnusné.

Chápeme to.

Ještě nikdy se nestalo, že bychom se vzbudily:

„Páni, to je paráda, že můžu uklízet místo činu.“

Nutí to ale k zamyšlení.

Je víc žen vražedkyň?

Jsme hrozně dobré ve zbavování se krve.

Učíme se to už od 11 let.

Jako: „Tohle nesmí zjistit.“

Jo, jednou za měsíc si uklízím vagínu,

myslím, že dvakrát do roka zvládnu uklidit i tělo.

Periody jsou odporné.

Vím, že jsou odporné,

ale hodně o nich mluvím, protože chci, aby si muži zvykli.

Pak si ale říkám,

jak by ženy... jak bychom se chovaly, kdyby měli periodu muži?

A víte, co? Myslím, že bychom nebyly moc milé.

Myslím, že jakmile by muž dostal periodu,

spustily bychom: „Táhni do chatrče, Kevine! Táhni, Kevine.

Ne, kape to z tebe!

Když budeš v domě, tak jen na linoleu.

Opovaž se jít do obýváku!

Tohle je nový potah a z tebe to kape.

Jsi jako tvůj otec.“

A samozřejmě, ženy, myslím,

že bychom se v mužských periodách musely víc zapojovat.

Víte?

Víte, ženy, myslím, že bychom jim připomínaly, aby si vyměnili tampon.

Dělaly bychom to.

Bylo by to takhle: „Kdy naposledy...