Paris is us (Paris est à nous) (Paris est à nous)

NETFLIX UVÁDÍ

Víš, kdo jsem?

Ty si mě nepamatuješ?

- Jsem kamarád Cyrila. - No jasně!

Jak je?

- Dobrý. Co ty? - V pohodě.

Jakže se jmenuješ?

- Co? - Jakže se jmenuješ?

Anna. A ty?

- Greg. - No jasně! Jak je?

Dobrý. Co ty?

- Jsi tu sám? - Jo.

Nemůžu se dovolat kámošům.

Vůbec nevím, kde jsou.

Už jsem dost sjetej. Začíná to působit.

Já taky.

- Není to poznat. - Vážně?

Můžu ti pohladit vlasy?

Máš je jemný...

Je to úplně jiný.

Je to silný.

Co?

Mezi náma?

Tenhle pocit neznám.

Není to jenom sen?

Co když se probudím bez tebe a už tě nikdy neuvidím?

Povídej mi o sobě.

Co nikomu neříkáš.

Jako třeba co?

To nevím.

Vyprávěj mi o dětství.

Jako malá jsem si představovala, že když zavřu oči,

všichni najednou zmizí.

Žili jen díky mému pohledu.

Život jsem brala jako hru a já byla hlavní hrdinka.

Věřila jsem, že až umřu, všechno zmizí.

Že zmizí celý svět.

Byla jsem blázen.

Neboj... A co dál?

Pocházím z venkova.

Byla se mnou nuda.

Když jsme měly zakázanou televizi, chodily jsme se ségrou pozorovat letadla.

Občas jejich dráhy vykreslily kříž.

Bylo to pro mě znamení.

Přišlo mi, že se něco musí stát.

Přála jsem si vidět nějaké neštěstí. Třeba aby ta letadla spadla.

Jedině tak bych si konečně připadala, že...

žiju.

Nekuř pořád tolik.

Přeháníš to s tím. Jsi ještě horší než já.

Díky.

Před rokem jsi kouřila jenom občas.

- Nech toho. - Jsi horší než já.

- Neříkej mi... - Dřív jsi tolik nekouřila.

Proč mi pořád říkáš, co mám dělat?

Nemusel jsi nikam chodit.

Jsem tu jenom kvůli tobě.

Jsem utahanej. V neděli se mi nikam nechce.

- Jdi domů. - Nechci.

- Už jsme se viděli. - Vždyť si to užíváme.

Koukni na ně, jak se honí za nudou. Jako by to byla událost roku.

- Je svátek hudby nebo karneval? - Přestaň.

Jako by tý blbý muziky nebylo dost.

- Musí si přidat vlastní. - Co?

Už takhle je na světě blbý muziky dost. Radši by toho měli nechat.

- Slyšíš tu nádheru? - Srkaj červený víno,

nosí baret, hrajou na trombón a říkají si umělci.

Někdo má představivost a někdo zase ne.

Někdo je idiot a někdo je trochu menší idiot.

A ty jsi kdo?

Trochu menší idiot.

Snad mi tu Barcelonu potvrdí. Je to tam super.

Cože?

To mi říkáš až teď?

Čekal jsem, co mi odpoví.

Nejdřív jsi mě chtěl dostat do kouta, než mi to řekneš!

Na co narážíš?

Já ale do Barcelony nechci!

- Proč ne? - Proč bych tam měla bydlet?

Já nevím. Je tam hezky. Pořád tam svítí sluníčko.

Přece si nekoupíme mrňavou cimru v Paříži,

když si za to můžeme v Barceloně koupit dům u moře.

A co moje sny?

Myslíš pořád jenom na sebe. Máš svou práci, vyděláváš,

máš svůj vlastní byt... A já do těch tvých plánů nezapadám.

Cože? Jak tě to vůbec napadlo?

Ty myslíš, že tam chci?

- Já nevím. Ty nechceš nic. - Já chci spoustu věcí!

- Jako třeba dělat servírku? - Počkej.

Co jsi to řekl?

- Zopakuj mi to. - Ty chceš dělat servírku?

Jo!

- Nechtěla jsi studovat fyzioterapii? - To taky.

- To už jsi říkala před dvěma lety. - Ty mi nevěříš.

Nikdy mě v ničem nepodpoříš. Klidně odjedeš z Paříže beze mě.

- Jen si jdi! Odstěhuj se tam sám. - Proč nechceš jet se mnou?

Co se to děje? Zešílím z tebe.

- Já se mám uklidnit? - Chováš se jako blázen.

- Jenom jsem ti v klidu řekl o své práci. - Povídáš mi o svých plánech.

Pořád mluvíme jenom o tobě.

- Počkej... - Chceš do Barcelony.

Chceš hodně vydělávat.

- A já jsem ti ukradená. - Kdo platí nájem?

Takže jsi lepší než já, když platíš nájem?

Jsem to já, kdo nás živí.

- Vždycky jsou v tom peníze. - Cože?

No jasně, co taky jinýho?

- Třeba... - Co?

- Já nevím, třeba náš vztah... - O co ti jde?

Chceš si začít vydělávat.

- No jasně. To ti vadí? - Pojď sem. Probereme to.

- Co ti vadí nejvíc? - Chci si prostě vydělat.

- Chci se mít dobře. - Ale beze mě.

Moc dobře tě znám. Sama se neuživíš.

Představ si nás pak. Co vidíš?

Nechci to vědět.

Třeba se rozejdeme.

Co se stane pak?

To nevím.

Byla by to škoda.

Dej mi ruku.

Bojíš se toho, co bude?

Nechceš taky začít něco dělat?

Co si místo zbytečnýho pobíhání najít práci?

Jak tím chceš něčeho dosáhnout?

To už jsem mu říkala,

ale on chce, abychom se odstěhovali.

Já vím. Dobře, pak ti zavolám.

V tvém životě...

se skoro nic...

neděje.

Žiješ normálně.

Jak to myslíš, že žiju normálně?

Máš kamarády.

Toužíš po kariéře.

Vycházíš s rodinou.

Takže podle tebe jsem nudný.

Ne, to nejsi.

Líbí se mi to.

Tebe neměl rád nikdo?

To ti nežeru.

Ne! Nech toho!

Přestaň!

Pojď se mnou.

Odjeď se mnou.

Jenom na pár dní.

Nemám na výběr.

Tak pojeď se mnou.

Přece mě tu nenecháš.

Co tě tady drží?

Až si najdu byt,

můžeš za mnou jezdit na návštěvu.

A proč jako?

A když se ti tam nebude líbit, dám výpověď.

- Prospěje nám to. - Jak to?

To nevím.

Mohli bychom začít znovu.

Zdálo se mi o našem seznámení.

Nebyla to náhoda.

- Myslíš? - Náš vztah je jedinečný.

Nesmíme si to zkazit.

Vždycky jsme k sobě byli upřímní. Přece to nemůže takhle skončit.

Přileť tam, prosím.

Miluju tě.

Dámy a pánové, letadlo se chystá vzlétnout.

Zkontrolujte, prosím, zda máte zapnutý bezpečností pás.

Rádi bychom vám připomněli, abyste zůstali sedět

se zapnutými pásy.

V tuto chvíli je používání toalety zakázané. Děkujeme.

Nepřehnal jsem to?

Dívám se na tebe.

Jsi na řadě.

Když byla ségra malá,

hrála The Sims.

A já ji pozorovala.

Vysvětlila mi, že v té počítačové hře žijí lidé.

Přemýšlela jsem, jestli i my nežijeme v počítačové hře.

Aniž bychom to věděli. Nesměj se mi.

Neboj.

Nenapadlo tě někdy, že by Paříž, náš život,

a dokonce celý vesmír

byl součástí počítačové hry?

Jako kdyby realita,

nebo spíš naše vnímání reality,

byla virtuální?

Jako počítačový program.

Co když ten program

pochází z jiného světa,

z jiného času.

A náš život a stejně tak i tohle všechno...

tohle město...

je virtuální svět,

postavený bytostmi vyššími než jsme my sami.

Koukni na ty lidi.

Nemají svůj osud někde předepsaný?

Určitě to ví.

Jako bychom žili v jednom velkém snu.

V nějakém datacentru.

Žijeme nekonečný sen někoho jiného, který se neustále opakuje.

Možné je všechno.