The Last Hangover (Porta dos Fundos: Se Beber, Não Ceie)

NETFLIX UVÁDÍ

Petře! Pojď, shání tě. Pospěš.

Zkoušeli jste tohle koření?

Schovám si na později. Je zvláštní.

Dávejte pozor, pánové. Tohle je...

syrský chléb. Jí se třeba s hummusem.

Všichni si utrhněte.

Nesedej si, chci vznést přípitek. Vstaňte.

Připijme si, noc je ještě mladá!

Rozjedem to!

Co se sakra stalo?

Mlč, Tomáši. Spi dál.

Jako by mi na hlavu spadly hradby Jericha.

Co to sakra je?

Co je?

Co se sakra děje?

Asi jsme to trochu přehnali s chlastem.

Co požádat Ježíše, aby nás vyléčil z kocoviny?

Kde je Ježíš?

Určitě se někde válí.

Vůbec nic si nepamatuju.

Vzpomínám si na večeři a na chleba...

a na tři prdele vína!

Nemůžu najít Ježíše.

- Není na záchodě? - Nechoď tam, je tam tygr.

- Co? - Jo.

Jidáši.

Hej, Jidáši!

Jidáš je kaput.

Jestli vytuhnul i Jidáš, tak jsme to fakt přesrali.

- Jakube. - Ano?

- Ty ne, ten druhej. - Co je?

- Netušíš, kde je Ježíš? - Říkal,

že ho někdo z nás zradí, nebo tak něco.

Jo, při večeři to zmiňoval.

Nemáš olej? Suchý se to nedá žrát.

- Když zaplatíš... - Je to na něj.

Dones taky máslo.

Můžem začít jíst, co jsme přinesli? Vždyť nám to vystydne.

- A cos přinesl? - Vydrž.

Nejprve chci říct pár slov,

protože je to naše Poslední večeře.

Jeden z vás mě zradí.

- To ne! - Tak co, kluci? O co jsem přišel?

Ticho, Jidáši. Ježíše prý někdo zradí.

Panebože! Řekl kdo?

Ještě ne, vyrušils ho.

Aspoň napověz. Kolik měří?

Ne. Můj zrádce ví, kdo je.

- Ježíši, promiň! - No tak...

Marie Magdaléna slíbila, že ti to neřekne.

- A co? - Stalo se to

před vržením prvního kamene, než jsem tě poznal. Jen jednou!

Nebyl jsem sám. Jen jednou.

To nic, Tomáši.

- Bylo to dávno a jen jednou. - Třikrát.

Třikrát. To je jedno.

- Čtyřikrát. - Tak čtyřikrát.

Sedmatřicetkrát. Odpusť mi.

Umí úžasný věci, třeba římskou svíci.

- Neodolal jsem. - Co je římská svíce?

Nebyl jsem to jenom já. Všechny vás potopím!

- Nechte ho mluvit. - Tys to nebyl, Tomáši. Klid.

Ježíši, jestli jde o tvou matku, byl jsem opilej...

Chlapi, já umřu!

- Panebože! - Vydrž!

Něco mu zaskočilo.

Zasyp nás láskou a požehnáním...

Přestaňte, vy hovada! Počkejte!

- Ožil! Zázrak! - Boží zázrak.

Přestaňte mě líbat. Furt to líbání!

Uklidněte se! Nic mi není.

Chci říct, že brzy přijdu o život.

Já to furt říkám,

že nemáš sahat na žebráky a malomocný!

Vždyť obejmul Lazara!

Doslova hnil, ty vole. Šestidenní mrtvola.

Řekl jsem, ať ho vyléčíš na dálku.

Ale tys ho musel objímat, citově se mu otevřít.

A to věčný líbání nohou a země? Teď se ti to vymstilo!

Klid. V klidu.

Chci říct, abyste šířili mé slovo.

- Který slovo? - To moje.

- Říkáš spoustu slov... - Všechny!

- Můžem něco vynechat? - Nic nevynechejte.

- Mám vám je napsat? - Ne, dík.

- Mohl bys. - Teď se najezme, pak si vzpomenem.

- Na co si vzpomenem? - Na moje slovo.

- Proč? - Protože umřu.

- Kecáš! - Teď jsem to řekl!

Promiň, nevnímal jsem.

Pánové, promiňte, že vás ruším.

- Nemáte sůl? Vedlejší stůl... - Nemůžeme na stole nic mít.

Ani sůl, ani brčka.

- Sorry. - To nic.

Štve tě, že umřeš, co? Upřímnou soustrast.

To nic. A nesahej na mě. Osobní prostor.

Takže.

Abychom na tento okamžik nezapomněli...

Pojď sem. To je kámoš, mistr malíř.

Má talent, namaluje nám super obraz.

Viď, Jaire?

Je to pašák. Ví, co dělá.

Pojďte sem, pánové. Seřaďme se.

Můžu o něco poprosit? Můžu si aspoň jednou sednout sem?

Nehýbat se!

Pardon.

- Je to na dlouho? - Dělám prvního apoštola.

Necukejte se.

Proč to vůbec děláme?

Protože máma chce něco na památku

a začala blábolit něco o rouchu,

o nějakým hnusným propoceným rouchu,

tak jsem radši navrhnul obraz, aby na mě měla vzpomínku.

Ty umřeš?

Kristova noho. Ty snad neposloucháš.

Pak to sepíšeme.

Teď je to rozmazaný! Přestaňte se hýbat.

Bože, jste jak malí.

Jak se vyrovnáte s mou ztrátou?

Budete mlátit hlavou o zeď?

Budu muset ožít, vyřešit to a zase umřít?

Nech to jídlo!

- Nehýbat se! - Ve stejný póze?

Pak přijde karikaturista. Pohodář, bude se vám líbit.

- Zaplatil tomu svinskýmu malíři někdo? - Já.

Koukněte, co namaloval za sračku.

To je ale kretén.

Vždyť jsme mu hodinu pózovali!

Tadeášovi ztuhla čelist, možná už nepromluví.

Tak kdy se to teda zvrtlo?

- Jakube? - Ano?

- Ten druhej. - No?

Měli jsme donést pokrmy. Cos přinesl?

Kuřecí salát.

Rybu.

Já...

Tomáši!

Já...

Vím, co se stalo.

Dáme to na stůl a začneme večeřet?

Jo!

Na něco jsme zapomněli.

Pomodlit se.

Když jsem tady, tak nemusíme.

To tys mě naučil vždycky děkovat.

I když jsi tu, musíme poděkovat Jemu.

Milý drahý Otče...

Vydrž to utrpení...

Tak rychle pomodlit.

- Můžu začít? - Jasně.

Mám trému.

- Díky ti, Bože... - Dobrý, stačí, líbilo se mu to.

Tak to kurva rozjedem!

Co to je?

Koks z Jeruzaléma, haš z Galiley...

Počkat, co to má znamenat?

Já donesl octovou omáčku.

Napumpovals to něčím?

Cibulí a papričkama.

Neměla to být pařba?

Žádal jsem, aby všichni donesli něco k jídlu.

- Ale řekls „večeře“. - Vždyť jo. Večeře.

Ale „večeře“ je přeci přezdívka.

Aby neměli ženáči doma průser. „Jdeme na ‚večeři‘“.

Dělal jsem snad uvozovky? Jakože „Tomáši, přijď na ‚večeři‘“?

Nedělal, to by přece bylo nápadný.

- Řekls: „Přijď na ‚večeři‘“. - Vždyť jo. Večeříme.

Večeře už přece nikdo nedělá, je to děsně staromódní.

- Já jo. - U nás večeříme denně.

Je to rozlučková večeře.

Já slyšel jen „rozlučková“.

- Už jsem objednal holky. - Jaký holky?

Jsme tady správně na „večeři“?

Koukejte na mou sexy divošku.

- Teda... - Tak do toho.

- Co tady děláš, Magdaléno? - Myslela jsem, žes odjel.

Říkal jsem, že až v neděli.

- Proč jsi ji zval? - Protože zná ostatní.

Rozdals všechno chudým a já nemám na svíčky.

Buddhova žena čekala na dědictví celou věčnost,

- až jí z toho hráblo. - Chtěl jsem ti dát schopnosti...

Jsem schopná i bez tebe, brouku.

Jsme rádi, žes přišla,

ale bylo to nedorozumění, tak vezmi kámošky a...

Můžu holky odvést, ale peníze mi nevrátí.

- To neva... - Počkat.

- Když už jsou zaplacený... - Přesně!

Tak co bude s tou „večeří“?

Žádná večeře, Magdičko.

Rozlučková párty!

Klid, Ježíši, ráno si nikdo nebude nic pamatovat.

Tehdy Ježíš začal pít.

- Byl děsně nasranej. - Divíš se mu?

Je mi 42, mohl bych být něčí praprarodič.

„Rozlučku“ prostě chápu jinak.

Kde je sakra ten Ježíš?

Jidáš je furt mimo.

Srát na něj. Jedinýmu se mu ta pařba nelíbila. Je to debil.

Nedostal tehdy Ježíš tu depku?