The Swimsuit Issue (Allt flyter)

- Dobrý den. Co tu děláte? - Pokládám kužele, máme trénink.

Ne, my máme trénink!

To je šílený. Tady jsou.

Pětiminutová rozcvička, holky!

- Ale to je náš čas. - Atletický výbor…

upřednostňuje ženy, postižené a mladé talenty.

Jdeme, holky!

Fajn, tak jen do toho a nechte si to místo nás.

Můžete si ho nechat… pokud nás porazíte!

Nebude to tak těžké, ne? Všichni jsme už starci nad hrobem.

Jsem volný. Přihraj mi!

Teda, co se stalo? Adamův táta je zraněný!

Nech toho. Vypadni!

Honem, chci projít.

- Ale co se stalo? - Bylo to fakt hloupý, co?

Říkala jsem ti jen nenáročné loučení se svobodou.

- Cože? To je loučení se svobodou? - Ne…

Ale no tak, pojď!

- Ha! 8:7. - Ne, to se nepočítá.

Tahal jsi za to při hře a celé se to hnulo.

- Ne, to teda ne! - Ale no tak, pořád je to 7:7.

Teď je to 8:7. Myslím, že jsi vyměkla. Nebo já?

Ne, právě jsem skóroval.

- 9:7. - Je to jedno… vyhrál jsi.

- Ale vyhrála jsi s deseti. - Řekla jsem ti, že jsi vyhrál.

„Řekla jsem ti, že jsi vyhrál.” Co to je?

- Pořád ještě můžeš vyhrát. - Musím jít domů.

Možná to zní jako klišé, ale vyvíjíš se jen díky prohře a nesnázím.

- Nevedl jsem tě ke sportu, to je blbý. - Víš, že nejsem na sport.

- Myslel jsem, v čem bys soutěžila. - Dnes večer máme soutěž.

- Vím, že to nestihneš, takže… - Samozřejmě že ano! Budu tam.

- Čau! Vedla sis fakt skvěle! - Myslíš?

- Byl jsi tu? - Ano. Převlékla ses?

- Kde jsi? - Venku.

Já taky. Před sportovním centrem.

Byla to poslední věc, kterou jsem ti řekla… ve Forsgrenska.

Chce s tebou mluvit máma.

Než mi začneš nadávat, chci ti vysvětlit…

Ne, chtěla jsem tě někdy pozvat na večeři.

- K sobě? - Ano. Třeba zítra?

Jé…

- Ahoj. Přišel jsem moc brzy? - Ne, v pohodě.

- Tady máš. - Díky.

Mělo by být dobrý.

- Říkala jsem si, že si popovídáme. - Fajn, dobře.

Nechtěla jsem nic říkat, dokud nebude smlouva uzavřená.

Smlouva?

Zažádala jsem o práci v Eurosportu v Londýně a dostala jsem ji.

Eurosport… Jako co? Jsi novinářka.

Ano, ale udělala jsem kamerovou zkoušku a podle nich jsem skvělá.

Dobře.

- Takže jedeš do Londýna? - Ano.

Blahopřeju! To je skvělý.

Potřebuju od tebe na chvíli pomoc. Pokud by mohla být u tebe…

Cože?

Jen na pár měsíců. Budu cestovat a Sára nemůže jet.

I kdybych ti chtěl pomoct, což není ten případ, tak nemohu.

- Nemohu si to po vyhazovu dovolit. - Skončil jsi sám.

Nepůjde to. Musíš to odmítnout.

Pokud jde o peníze, není to problém. Než seženeš práci, budu ti platit.

No, práce… Možná to chvíli potrvá.

Přijedeš pak na návštěvu? Na Vánoce nebo tak.

Sáro, omlouvám se, ale věc je…

Nebude to tak, jak jsme plánovaly.

Rozhodli jsme se, že jako první pojedu jen já.

- Ale co já? - Zůstaneš s tátou.

Musím zařídit dům a tak. Jen na pár měsíců.

Bude to skvělý, jen ty a já. Nemyslíš?

Sem dám džíny a věci. A ponožky dám to této tašky.

- Mám něco vzít? - Ano, tady to je připravený.

Nedám to. Nevíš, jak je to tu stísněný.

- Kam to chceš? - Nevím.

Sakra, měl jsem to odmítnout.

Zaručeně nám to zničí vztah.

Určitě, naprosto souhlasím. To je konec.

Ale do té doby se ji můžeš pokusit trochu líp poznat.

Nic jiného nepotřebujeme. Larryho rozlučka se svobodou. Jo?

Cože? Ne, u bazénu ne.

- Není k pronájmu. - Pronájem? Máš klíče.

- Máš poslední přání? - Co…?

Ne, přestaň s tím!

Mimo jiné mi ničíte filtr.

- Sundejte si tu čepici! - Udělej, co ti říká dáma. Sundej ji.

Všichni si je můžeme sundat. Neděláme potíže. Skočte, prosím!

Měla jsem o tobě lepší mínění! Zítra je soutěž.

Slyšeli jste to? Soutěž!

Uklidněte se, hned půjdeme pryč.

- Zítra opravím filtr. - Přihlásíme Larryho do soutěže.

Opravdu. Musíme jen trochu doladit jeho program.

Do pěti minut volám poldy.

- Ne, policii ne. - Všechno, jen ne poldy.

- Nechte toho! Vypadneme odsud. - Cože?

Vypadněte z bazénu. Sakra! Musím tu pracovat.

Myslíte si to, co já?

Musíme najít nové místo, což je dobrý.

Ta stará podlaha je naprosto nanic. Nedá se na ní hrát.

Tak akorát pro amatéry.

Tak tady jsou moje věci.

Omlouvám se. Myslel jsem si, že přijdeš až zítra.

Proč je to tak důležitý?

Není, ale… bylo to kvůli dobré věci.

Synchronizovaně jsme plavali na Larryho rozlučce.

No, to je skvělý. Proč jsi to prostě neřekl?

Jen jsme se trochu bavili. To je všechno.

Co je za problém?

- Pojďte dál, vy pěkní ďáblíci. - Fajn, svatební dar.

Tak to je ono. O víkendech tu nikdo není.

- Můžeme to tu mít zadarmo. - Podlaha se dá bez problému opravit.

- Skvělý. Podlaha se dá tedy opravit? - Ano.

Skvěle. Potřebuje opravit.

- Ale můžeme to udělat? - Ano…

A všechno je na kolečkách, takže to jen odstrčíme stranou, ne?

- To půjde. - Jo.

- Odstrčíme to stranou a… - Ano.

Budeme tu pobíhat a bavit se.

Kdysi jsme byli mistři Švédska, skoro.

- Jasně, v roce 1953. - 1985! Kde je vaše hrdost?

Jsme nejstarší klub v zemi. Vynalezli jsme ten sport.

Florbal jsme my!

Řekl jsem 1953 jako vtip, protože už je to nějaká doba.

Prohráli jsme boj o bronz s Lockeruds IF.

Opravil jste mě a řekl 1985, což je taky nějaká doba.

Mysleli jsme si, že tady to místo by bylo pro nás v roce 2008.

- Máte pravdu. - Prostě mít kde hrát.

Čas na svatbu, chlapi!

HOLKY

- Tady jste, chlapi. - Tady jsme!

Byli jste tak skvělí! Legrační! Na zdraví vám všem!

Plánuju u sebe doma velkou oslavu a jsem ochotná zaplatit cokoli,

abyste přišli a předvedli svůj vodní balet.

A kde bychom ho asi tak měli dělat, v obýváku?

V mém bazénu, samozřejmě. Bude to hlavní téma večera.

Jen řekněte cenu. Kolik bude zapotřebí?

Deset. Uděláme to za deset táců.

- Deset? Není problém. - Tak jo.

- A ještě chlast zdarma. - Vypadám na to, že si to naúčtuju?

- Na zdraví! - Na deset táců!

Chlapi, můžeme si pronajmout jakékoli místo.

Stockholmskou Globe Arenu!

No, vážně, chlapi… Jdeme opravdu do toho?

Nemusíme vypadat profesionálně. Je to spíš sranda.

Souhlasím s Charlesem. Nemusíme trénovat.

Nech toho! Platí nám za to.

Musíme se zatraceně snažit.

Ale no tak. První pozice!

Omlouváme se!

Je to dárek.

- Ahoj. - Ahoj.

- Kam jdeš? - Na trénink florbalu.

Nepotřebuješ hůl?

Jasně, dobře. Tak zatím!

- Nezapomeňte na papriky. - Nezapomenu.

Tady jste! Vítejte, jsem tak ráda, že jste tady!

Pojďte, ukážu vám šatnu.

- Zapomněl sis plavky? - Ne, dával jsem si je sem.

Nechce se mi tomu věřit! Vzala je… Sara.

Má tu někdo náhradní plavky? Potřebujeme… nemáme plavky.

Ne…

- Fajn, půjdeme teda pryč. - Můžeme to udělat?

Nikdy! Uděláme to ve spodním prádle.

Ale bude to ještě taková sranda?

- Co se děje? - Však uvidíš.

Začněte podávat pití. Kde jsou? Můžeme si dát něco k pití?

- Počkejte. Už jdeme. - Nastup si! Nezastavuj, jeď!

Co chceš?

Chtěl bych jen vysvětlit…

Nějaká bohatá panička měla narozeninovou oslavu a dělali jsme to

za peníze. Ale bylo to nanic.

Opravdu?

Byli jsme až moc dobří.

A nepochopili to.

Kdybychom to zvorali…

a všichni tam popadali, byl by to úspěch.

- To se dá vždy vyřešit… - Přesně tohle se stalo!

„Moc dobří” je až moc patetický? Podívej se na sebe!

Co tím chceš říct?

Celý život jsem cvičil. Jsem v prvotřídní formě.

Máš hodně daleko k synchronizovanému plavci.

Blbost!

Ale no tak! Nevydržel jsi ani 30 sekund.

- Před chvílí jsem jedl. - Nic lepšího nezvládneš?

Zadržovat dech je sport? Jako mlčeti zlato.

- Vynalezli jste to. - Mlčení?

Synchronizované plavání! Na začátku byli jen muži.

Cože?

První světové synchronizované soutěže se v Berlíně v roce 1890

účastnili jen muži.

- Nevěříš mi? - Ne.

Počkej. Podívej se tady, první synchronizovaná soutěž na světě.

Divný. Nevypadají jako teplouši.

Nikdo to taky neřekl.

Říkalo se tomu plavecké formace.

Ženy začaly se sportem ve 40. letech,

když nepotřebovaly dlouhé vlněné šaty.

Protože by se asi utopily.

Nevěděli jsme to, ale na té oslavě jsme…

dělali přesně to samé jako na začátku.

Dobře, nevěděl jsem to. Můžeme už jít domů?

Nechápete to?

Můžeme to dělat. Doopravdy. Jako oni.