Battle of Dunkirk: From Disaster to Triumph

Na jaře roku 1940 čelila Británie vojenské katastrofě.

Britský expediční sbor

uvízl na pláži Dunkerku a čelil bezvýchodné situaci,

kdy se blížila Hitlerova armáda.

Prošli jsme peklem. Střeva, krvácení

a muži rozmetaní na kusy

a kulometčíci je stříleli po stovkách.

Bylo to naprosto strašné.

Ty Stuky byly vybaveny sirénami

a s vřískotem se snášely dolů, aby vás vyděsily,

což se jim dařilo.

Celý den nás bombardovali.

Mrtvá těla, jen jste se modlili, abyste byli ve správné řadě.

Jeden z mých přátel dostal šrapnelem do hlavy.

Obě oči měl vystřelené z hlavy.

Zemřel téměř okamžitě, což bylo dobře.

Snesli se na nás. Vojáci říkali:

„Co tady k čertu děláte, paní?“

Nesli mě na zádech po pláži.

Vypadalo to, jako by pro Británii

válka skončila ještě před jejím začátkem.

Jádro britské armády bylo na pokraji likvidace.

Zdálo se, že není úniku.

Na pláži jsme byli 48 hodin.

Žádné jídlo, žádná voda, nebylo kam jít, nebylo kam se schovat.

Jen jste doufali, že jim budete chybět.

Operace Dynamo byla vrcholným okamžikem

jednoho z největších útěků všech dob.

Stovky britských lodních posádek,

často na soukromých lodích, překonaly La Manche

a statečně se vrhly do víru bitvy.

Voda mi sahala až po prsa.

Přilétla Luftwaffe, takže jsme byli jako kachny sedící ve vodě.

Můj kabát byl od pasu dolů neustále mokrý.

Sotva jsem mohl plavat,

ale je překvapivé, že když člověk musí, tak to zvládne.

To bylo po výbuchu naší lodi.

Tahle bomba se dostala přímo do komínu a rozmetala ji na kusy

a všude ve vodě byli mrtví a umírající kluci

a kapitán řekl: „Nemůžeme přestat, pánové. Nemůžeme přestat.“

A pak jsme najednou byli v Lamanšském průlivu…

a nastala úleva, úleva, úleva.

Dostali jsme se do Doveru a pak jsme políbili zem…

a vyplakali jsme si oči.

Na oslavu odvahy vojáků

a těch, kteří je zachránili,

přinášíme příběh o monumentálním útěku, který nesmí být nikdy zapomenut,

vyprávěný těmi, kteří tam skutečně byli.

Byl jsem v pekle.

Každou noc, každý den přemýšlím a zdá se mi

o dnech, kdy jsem si prošel tolika věcmi, abych mohl žít,

a teď, v 99,4 letech, stále tady.

Každé ráno

se probudím a je tam.

Divím se, že jsem ještě naživu.

Každou noc se mi o tom zdá.

Jsem jediný známý žijící přeživší z mého praporu.

Tedy, byl jsem jen jedním z milionu, že?

Dnes jsou tak zapomnětliví.

Mluvil jsem s několika lidmi, ptali se: „Co to bylo za válku?“.

Víte, to je ten dnešní přístup.

Vždyť já chodím do škol, děti nikdy neslyšely o Dunkerku.

Ani učitelé.

Dunkerk je tak důležitý v globálním, vojenském a politickém smyslu,

že mě udivuje, že si ho lidé nepamatují.

Dokud nevyšel ten film,

lidé vůbec netušili, o čem Dunkerk byl.

A i ti, kteří to věděli, ho měli za takový ten malý britský kousek,

který se stal, než Amerika zachránila situaci.

Je to mnohem důležitější.

Je to univerzální příběh o přežití.

Byl to zázrak, že se tolik vojáků dostalo domů,

i když se to na první pohled nezdálo, že se to tolika podaří.

Skutečnost, že se Britové dostali domů,

znamenala, že Británie nemusela dělat mírovou smlouvu s Hitlerem.

Británie se nemusela vzdát.

Kdyby byla vojska zničena, válka by skončila

a následky by nás provázely dodnes.

Ve válce není žádná sláva.

Je to jen přežití.

KURÁTORKA, HRAD DOVER

Narodil jsem se v roce 1918.

V docela chudé rodině.

Moje matka byla milá dáma a oni mě nedokázali ovládat,

tak řekli: „Půjde do Barnardo’s Homes.“

Tak jsem tam byl od svých pěti do osmi let

a pak jsem šel do Norwoodu Children’s Homes na dva roky

a pak jsem šel do Sidcup Homes a to byly moje první roky.

A věřte mi, život v té době nemůžete pochopit.

Bylo to dost drsné, dost drsné.

Vstoupil jsem do armády v 18 letech.

No, vstoupil jsem do ní kvůli levnému pivu a kantýně

a děvčatům se líbili muži v uniformě.

Já jsem tam vlastně nešel, abych se stal vojákem.

Vstoupili jsme do armády v Brixtonu.

Byl jsem v čele pěchoty.

Jako protitankový střelec jsem měl střílet na tanky.

Jeli jsme na kole s kamarádem ve Wimbledon Common.

ZVLÁŠTNÍ ZPRÁVY VÁLKA

Zastavil nás náborový seržant: „Nechcete do armády?“

Řekli jsme: „Ano.“

Zeptal se: „Kolik je vám let?“

A já mu řekl 16.

„Aha,“ řekl, „nejsi dost starý.“

Řekl jsem: „Počkejte chvilku. Ne, je mi 17.“

Tak mě zapsal.

PODDŮSTOJNÍK KRÁLOVSKÉHO NÁMOŘNICTVA

Můj život byl na nic, tak jsem vstoupil do námořnictva.

Nebylo mi ještě ani 17.

Dítě v tomhle věku si myslí. že je to úžasné, ta uniforma.

VÁLKA!

Zkoušeli jsme zabránit té válce znovu a znovu,

ale teď jsme ve válce…

a budeme válčit…

a ve válce vytrváme…

dokud druhá strana nebude mít dost.

Narodil jsem se v Belgii, v Antverpách.

Pak přišla válka, samozřejmě jsme museli pryč.

Němci nám rozbili dům na kusy

a my jsme samozřejmě museli nechat všechno za sebou.

Bylo mi teprve devět.

Válka byla vyhlášena 3. září 1939.

Koncem září jsem byl povolán do armády, takže jsem tam byl docela rychle.

Byl jsem odveden.

Viděl jsem, že se blíží válka a můj otec mi poradil,

abych odešel z armády a vstoupil do letectva.

Měli jsme lékařskou prohlídku pro posádky letadel.

Nosil jsem brýle, u prohlídky jsem neuspěl

a zachránil si život,

protože většina mé třídy nepřežila válku…

Takže ty brýle mi zachránily život.

Přišlo vám to jako dobrodružství.

Nikdy jsme si to neuvědomili,

co to bude.

Bylo mi 19. Nevěděli jsme, co to bude, víte?

No, nikdo nemohl opravdu vědět, co se stane.

Druhá světová válka

byla tím nejkrutějším a nejničivějším globálním konfliktem v dějinách.

V důsledku německé invaze Polska v září 1939

byl Britský expediční sbor vyslán do Evropy.

Na samém začátku války v roce 1939

vyrazil Britský expediční sbor do Francie.

Byli to mladíci, kteří v zahraničí nikdy nebyli,

takže to pro ně byl neuvěřitelný zážitek.

Vypluli na lodích a pak vlakem cestovali napříč Francií,

prali se o místa u oken, aby viděli, jak vypadá cizí země.

Moc se toho nedělo

a nakonec se setkali s Francouzi a jedli francouzské jídlo

a dělali všelijaké věci, které nikdy nedělali.

A tak daleko od domova

to bylo pro tyto mladé lidi dobrodružství.

Británie se snadno nerozčílí a rozhodně tuto válku nikdy nechtěla.

Ale byla jí vnucena, takže je odhodlána ji dotáhnout do konce,

bez ohledu na to, jaké oběti si vyžádá.

A ti, kdo přinášejí největší oběti,

bojovníci, ti jsou nejveselejší.

Šli jsme na zámek Chateau de Briacé, což byl velký zámek. Velmi pěkný.

Na Štědrý den jsme vypluli na druhou stranu,

na Boxing Day jsme přistáli v Cherbourgu ve Francii.

takže to byly naše Vánoce.

KRÁLOVSKÝ ARMÁDNÍ SBOR

Jeli jsme na místo zvané Gondecourt blízko belgických hranic

a já jsem byl v kulometném praporu.

Bylo to něco jiného než být doma s mámou, víte?

1/7. KULOMETNÝ PRAPOR

Jelikož jsem mohl řídit,

zařadili mě do Královského armádního sboru, což jsou dopravní prostředky.

Ta zima roku 1939

byla velmi krutá, hluboký sníh.

Měli jsme velmi málo zásob a to byl ten problém.

Spalo se v senících

a dostali jste jednu deku na dva lidi a byla zima.

S kamarádem jsme jednou v noci vstali a šli jsme si zaběhat do sněhu.

Běželi jsme, jak nejrychleji jsme mohli, abychom se zahřáli.

Byli jsme tak zmrzlí.

Vojáci dostávali příděly jídla

určené k uspokojení jejich nutričních potřeb.

Dostali jste konzervu hovězího masa,

balíček sušenek, psí suchary, a to bylo jídlo na celý den.

Tyhle vojenské sušenky se nedaly kousat.

Musely se něčím rozbít, aby změkly a daly se spolknout,

tak jsem řekl: „Ano, dám si ještě jeden.“ a málem jsem si vylámal zuby.

Byly tak tvrdé.

Říká se, že sušenky mají hodně energie,

takže jim věřím.

Někdy nám kuchař dal něco, čemu říkal guláš,

ale raději se neptal, co v něm bylo.

Expediční sbor, který jel do Evropy v roce 1939,

byla zcela mechanizovaná armáda.

Ale se skandálně nedostačujícím výcvikem

byl špatně vybaven pro boj s lepší německou armádou.

Mnoho vojáků nebylo vycvičeno, protože to nebyli skuteční vojáci.

Prakticky pro všechny to bylo poprvé, co se setkali s akcí.

Je to šokující, ale mnozí nikdy nestříleli ze zbraně.

Nikdy nevystřelili ze zbraně.

Když jsme jeli do Francie,

sotva jsme věděli, ze kterého konce kulometu vychází kulka.

Pořád jsme jen pochodovali.

Dali vám základní dril, pušku, trochu cvičení na terč

a pak mi přidělili náklaďák a ten jste měli celou dobu.