Live Twice, Love Once (Vivir dos veces)

Ženo, pokud promlouváš k Bohu,

zeptej se ho, jestli jsem tě někdy přestal milovat.

A moře,

zrcadla mého srdce,

se zeptej na časy, kdy mě vidělo plakat. Zrada tvé lásky.

Emilio, tvoje toasty.

Tady.

- Ubrousek... - Hej!

Jo, jasně. Máme nového kuchaře a já mu to neřekla.

- Mario, Emilio nemá rád rajče na toastu. - Jasně.

Nikdy nepochopím, proč si to objednáváš,

když si to rajče na ten toast nedáš.

Jde o to, vychutnat si jednotlivé chutě.

Objednávám si toast a rajče, protože mám rád chuť toastu a rajčete.

- Jasně. - Ale když je smíchám,

nevychutnám si ani jedno.

- Rád mluvíš, co? - Moc rád.

- Nemůžu tomu uvěřit. - Čemu?

Za ty roky je to poprvé, co jsem ti donesla snídani a nemáš vyluštěné sudoku.

Není to sudoku, ale magický čtverec.

Jo? To jsem nevěděla.

Japonci si myslí, že ho vymysleli,

ale jenom pojmenovali něco, co už existovalo.

Takže...

Už jsi platil, Emilio.

No...

- Jenom jsem tě zkoušel. - Jasně.

Je všechno v pořádku?

Co myslíš?

Nevím, zdáš se mi jiný.

Ale ne.

Zato ty jsi pořád stejná. Zase těhotná.

Asi jsem se spletla. Tohle je můj Emilio.

S manželem by vám prospělo, kdybyste zkusili sudoku.

- Magický čtverec, ne? - Přesně.

Ta čísla nemůžou být správně!

Není možné to vyřešit!

Poslouchejte, jsem profesor matematiky na vysoké škole.

Vím, o čem mluvím.

Dáte mi k telefonu šéfredaktora, prosím?

Haló?

Haló!

Emilio, zeptám se vás na pár jednoduchých otázek.

Nemáte se čeho obávat.

- Rozumíte? - Promiňte, ale...

je důvod, proč se mnou mluvíte jako s duševně zaostalým?

Dobře.

Jmenuji se Catalina.

Ale můžete mi říkat Cati.

Můžu vám tykat, Emilio?

- Preferuji vykání, děkuji. - Tak tedy začneme.

Jaký je rok?

2017.

Roční období?

- Jaro. - Velmi dobře.

V jakém jsme městě?

- Ve Valencii. - Výborně!

- A na jakém místě se nacházíme? - Ve vězení.

Dělám tu celý den testy a nenecháte mě odejít.

Emilio, prosím.

Potřebuji, abyste to bral vážně, dobře?

- V nemocnici. - Výborně, Emilio.

Emilio, teď si představte,

že máte 30 mincí.

Vidíte je?

Když mi z těch 30 dáte tři, kolik vám zůstane?

Promiňte, Cati, ale...

přestože jsem v důchodu, jsem profesor matematiky.

To vím. Máte to ve složce.

- Na vysoké škole. - To je tam taky. Četla jsem to.

Dobře.

Mám 30, dám vám tři. Zbyde mi 27.

Dobře. Když mi dáte další tři?

Dvacet čtyři, dvacet jedna, osmnáct,

- patnáct, dvanáct, devět... - Dobře.

- ...šest, tři, nula. - Ano, vidím, že...

Emilio, teď mi řekněte, co je tohle.

Je to fakt!

Myslíte, že jsem idiot!

Protože jsem nedodělal magický čtverec?

To nemůže mít člověk špatný den, nebo co?

Moje hlava je naprosto v pořádku!

Vidíte tuhle část? To je hipokampus.

Tam jsou uloženy vaše poslední vzpomínky.

O ty přijdete nejdříve.

Poté se to dostane k přední části,

kde se nachází logické myšlení,

a ovlivní to vaši schopnost řešit problémy.

Zeptej se ho na časy, kdy mě vidělo plakat. Zrada tvé lásky.

Hledám tě všude, kam jdu. Ale nemůžu tě najít.

Tak běž hledat někam jinam.

Říkal jsi něco?

Nemůžu se soustředit, když zpíváš.

Co je to?

Magický čtverec.

- Co? - Je to matematická hádanka.

Trochu nuda, ne?

Nemám ráda matiku. Nevím, k čemu je dobrá.

Matematika je na všechno.

Jako tohle, například.

Proporce toho písmene S jsou geometrické tvary.

Není to S, ale L.

Nevypadá tak, co?

Nikdy to nedodělám. Nesnáším vyšívání.

Ráda čtu a píšu.

Ve škole nám dali za úkol vyšít něco pro rodiče.

Je to matematický symbol nekonečna.

Můžeš tátovi říct, že ho máš nekonečně ráda.

Skvělý nápad!

A zasáhne to i tuto zadní část mozku,

kde jsou uloženy vaše nejstarší vzpomínky.

Matematika je taky jazyk.

Taky říká věci, stejně jako písmena.

- Margarito, oběd! - To je máma.

Musím jít.

Půjdu na pláž. Můžeš jít se mnou, jestli chceš.

Nemůžu.

Musím se učit.

Musím se učit.

Uvidíme se v neděli.

Mimochodem, jsem Margarita.

Rozumíte všemu, co jsem řekl?

Jaké je řešení?

Ne. Žádné není.

Chtěl bych mluvit s někým z vaší rodiny.

- Ne. - Ne?

Nikoho nemám.

Žádnou rodinu? Synovce? Vzdáleného příbuzného?

Nikoho nemám. Ne.

Dobrý den, pane doktore. Jak se máte?

Tati?

Zapomněl jsem zmínit svoji dceru?

Už to muselo začít.

To...

- Tati... - Ahoj.

Promiňte.

Tati?

Co tu děláš?

Co?

Mohl jsi mi zavolat. Šla bych s tebou.

- Zapomněl jsem. - Jo.

To není vtipný.

Vůbec... Mějte se!

Není to vtipný, protože tady pracuju a lidi mě znají.

- Promiň. Děkuji. - Nemáte zač.

Co si asi tak budou myslet, když řekneš, že nemáš rodinu?

- Jsi obchodnice. Nepracuješ v nemocnici. - Jsem farmaceutická reprezentantka.

- To je to samé. - To není to samé.

Promiň. Paní doktorko!

Paní doktorko!

Počkej.

Musím s ní mluvit.

- Paní doktorko! - Promiňte, Julie,

- spěchám. - Jenom minutku. Prosím, podívejte.

Jsou perfektní a vlezou se do kapsy.

- Díky. - Je tam i propiska.

Chtěla jsem vám říct...

Máme fluorocyklin, který je nejlepší na trhu.

- Dobře, přijďte za mnou odpoledne. - Super.

Dobře. Děkuji!

Je to to samé.

Chceš svézt?

Ne.

- Já tě vezmu. - To není nutné.

Přijdeš v neděli na oběd?

Řeknu vám něco, co vám změní život.

Jen dvě slova:

„Já tvořím.“

Páni.

Páni.

To vám změní život.

Nevíte, jestli myslím materiálně, nebo abstraktně,

jako mít nápad.

Dobře.

Dnes vám řeknu jen dvě slova, která vám možná změní...

Blanco, zlato! Umyj si ruce a zavolej tátu.

Tati, pojď už!

Už jdu!

Jsi tam každý den!

Ta rýže je převařená!

Julie, kdo tam přidal rýži?

Jak mám vědět, že je převařená?

Zase jsi dělal videa, Felipe?

Fanoušci mě potřebují.

Opatrně s tím, je to horké.

Takže...

To je vše. Opatrně, zlato.

Blanco, zlato, nelíbí se mi, když u stolu používáš mobil.

Co ještě? Chleba.

- A vodu. - Jasně.

Zlato, nechtěj, abych litovala, že jsem ti ho koupila.

Můžeš své dceři něco říct, prosím?

Blanco, zlato. Blanco, ten mobil.

Blanco...

Blanco, co si pořád říkáme? Musíš žít v přítomnosti.

Tady a teď.

No tak, promluv si s dědečkem.

Co?

- Hej. - Co?

- Mám alzheimera. - Já vím.