Dracula Untold

Léta Páně 1442

zotročil turecký sultán tisíc transylvánských chlapců

a doplnil jimi řady své armády.

Tyto děti nelítostně bili,

vycvičili je, aby bezohledně zabíjeli,

aby bažili po krvi všech, kdo se Turkům vzepřeli.

Z jednoho z těch chlapců vyrostl bojovník natolik krutý,

že se celé armády ve strachu stáhly, jak jen zaslechly jeho jméno.

Vlad Narážeč.

Syn draka.

Vladovi se ty ohavnosti hnusily,

a tak pohřbil svou minulost

a vrátil se do Transylvánie, aby vládnul v míru.

Jeho poddaní mu říkali „princi“.

Já mu říkal „otče“.

Svět ho ale nakonec pozná jako...

Drákulu.

Nechal jsem ji tam,

kde jsem ji našel.

Co tomu říkáš, Vlade?

Přines mi ji.

Ta patří zvědovi.

Jednomu z mužů Hamzy Beje.

Co tu pohledává osamělý Turek?

Turečtí zvědi neputují sami.

Jestli je tu jeden, je jich tu víc. A to, co propátrají,

si i podrobí.

Tu sem přinesl proud.

Až odtamtud.

Z hory Zlomený zub.

Brzy bude noc.

Budou hledat úkryt.

Dimitru, musíš se vrátit na hrad. Zburcuj stráže a zdvojnásobte hlídky.

Cože? Nenechám tě tu.

Když Turci vstoupí do mé země neohlášeni, znamená to válku.

- Co budeš dělat, jestli je najdeš? - To, co jde princům nejlíp.

Jednat.

Nicolae, Andrei, se mnou.

Pojďte!

Vidíš něco?

Smrdí to jak tvoje nohy.

- Jsou uvnitř. - Jak to víš?

Netopýři během dne nevylétají. Něco je vyplašilo.

Pojďte.

Copak, můj pane?

To na zemi.

To jsou rozdrcené kosti.

Tohle neudělali Turci.

Co to bylo?

Jdeme odsud.

HRAD DRACULA

Stvůra, se kterou jste se střetl, není nic nového, můj princi.

Před čtyřmi dny v noci se každý z bratří našeho řádu probudil ze stejného sna.

Nečekal bych, že je to možné, kdybych té noci neměl stejné vidění.

Stvůry, která přepadá toto posvátné místo.

Římští mystici prorokovali, že přijde velké zlo.

Vampýr.

Z řeckého pi, pít.

Ten netvor býval smrtelníkem, který si z hlubin pekelných přivolal zlého ducha,

aby od něj získal jeho temnou moc.

Zlý duch muže ošálil, přání mu splnil,

cenou za něj ale bylo věčné uvržení do temnoty oné jeskyně,

kde zůstane, dokud nenajde někoho,

kdo ho osvobodí.

Teď znáš jeho pravou podobu.

Lidé v Transylvánii mají už tak strach z návratu Turků.

Slib mi, že to uchováš v tajnosti, bratře.

Tatínku!

- Stýskalo se mi. - Mně taky.

Můj vojáku.

- Objetí ano, ale polibek ne? - To se budeme hádat?

Když pořád odjíždíš, musím se nabažit.

Stýskalo se mi.

Něco tě trápí. O co jde?

Jen neskutečná hloubka tvé krásy.

Ta všechny ostatní zahanbuje.

Neposlouchej, co říká otec, Ingerasi. Lichotky jsou laciným únikem před pravdou.

- Zná všechny mé finty. - Jsi mizerný lhář.

To mám na tobě obzvlášť ráda.

Je čas jít na kutě.

- Můžeme se zítra projet, tatínku? - Jistě.

- Zcela jistě nemůžete. - Proč ne?

- Je den zmrtvýchvstání našeho Pána. - No ovšem.

Jsou Velikonoce.

Co mě to napadlo?

Co na vás zaútočilo?

Vlci?

Nejspíš.

Vím jen, že dnes jsem přišel o dva dobré muže.

V tom bude něco víc.

Byl jsem starý jako Ingeras, když mě poslali žít k Turkům.

Bojovat za ně.

I kdybych už žádného neviděl, stačilo by mi to.

Teď jsi doma.

Skoro už tolik let, kolik jsi byl pryč.

Chci prostě mír.

Nic víc.

Transylvánci, mí druzi, velikonoční přípitek.

Co se nám vrátil náš princ, vládne deset let mír a blahobyt.

Na dalších dvacet, můj příteli.

Hamzo Beji.

Vítej.

Nečekali jsme tě tak brzy.

Sultán Mehmed II. posílá pozdrav tobě i tvému synovi.

Poděkuj mu. Mám už pro něj připraven tribut.

Obávám se, že tentokrát budeme projednávat nejenom tribut.

Turci zde nemají nepřátele.

Myslels, že si nevšimneme, že nám schází oddíl zvědů?

Já je nezabil.

Je to v tobě pořád, kníže Narážeči.

Pod zámkem, ukryté v temné kleci.

My oba ale víme, že to tam je.

Sultánův tribut.

Vezmi si jej a odejdi.

Zbývá ještě něco.

Sultán požaduje tisíc chlapců do svých janičárských vojsk.

- Ne! - Nikdy!

Janičáři? S tím už před léty skončil.

Když se voják odebere už jako dítě

a vychovává se tak, aby nepoznal jiný život, zabíjí bez ptaní

a umírá bez reptání.

Všichni, komu je 15 let a víc, budou bojovat v Maďarsku.

Ti mezi 10 a 14 lety budou připraveni k obléhání Vídně.

Sultán od tebe očekává poslušnost.

Koneckonců, copak tě vlastní otec nevydal bez boje?

Měkký, ale postačí.

Ne. Prosím.

Víš, kdo jsem?

Myslíš, kdo jsi byl?

Nemáš ani armádu, ani na výběr, princi.

Řiď se našimi příkazy, nebo nes následky.

Musí se to udělat.

Odvaze, hněvu ani lásce nemůže princ přikládat důležitost.

Pro něj je důležitá jen povinnost vůči svému lidu.

Co znamená být královským rukojmím?

Můj otec mě dal sultánovi, aby prokázal svou věrnost.

Bál ses tam? U nich?

Chtěl jsem, aby na mě byl otec hrdý.

Dal bys mě sultánovi?

To bylo už dávno.

Nemusíš se ničeho bát.

Rozumíš?

Dobře.

Pokud ten příkaz neuposlechnu, za každého zachráněného zabijí sto.

Říkals, že jste s Mehmedem bývali jako bratři.

Kdybys ho požádal,

nemohl by projevit milosrdenství?

- Viděls něco takového? - Brzy už bude celý svět turecký.

Kníže Narážeči,

můj nejdávnější z přátel.

Schází mi naše společné dny.

Mně z těch společných dní schází jenom káva.

To je pravda, otcův palác byl krutým místem pro chlapce daleko od domova.

Brzy už jsi ale mluvil jako my. Modlil ses jako my.

Bojovals jako my.

Což mi připomíná, že mi dlužíš tisíc chlapců.

Proč jsem je neviděl?

Mehmede, můj bratře, poskytnu ti cokoliv jiného.

Potřebuji vojáky...

bratře.

Tak si vezmi mě.

- Stojím za tisíc chlapců, a ty to víš. - Vědět to ti králové, už se třesou.

Tak mou nabídku přijmi.

Když jsme byli chlapci, tolik jsem toužil bojovat bok po boku.

Teď jsem ale sultán, k čemu mi je jeden voják?

Dostanu svých tisíc chlapců.

A jednoho navíc.

Tvůj syn bude vyrůstat pod mou střechou,

stejně jako tys vyrůstal pod střechou mého otce.

Svůj trůn si můžeš nechat.

Ale generál Ismail zde zůstane, aby dohlédl, že se mé příkazy plní.

Prosím. Nedělej to.

Co je jeden syn?

Jestli jsi plodný, naděláš si jich mnohem víc.

- Slíbils mi, že už se to nestane. - Mireno...

Vzpomínáš, co jsem řekla, když jsi mě žádal o ruku?

- Řekla jsi: „Ne.“ - Zůstaň, můj mladý příteli.

Věděla jsem, co se stane královniným synům. Říkals, že to bude jiné.

Řekls, že jestli tě miluji, mám ti věřit.

- Já tě miluji! - Tak mi věř.

Buď tohle, nebo začneme válku.

Velký Narážeč neumí potěšit svou ženu.

To nic není. Jen se loučí.

Nedovolím ti... Slibovals mi rodinu!

Přestaň! Nesahej na mě!

Ne! Nedovolím jim to!

Vlade, ne! Nedělej to!

- Nedovolím ti to! Ne! - Já půjdu!

Dokážu to.

Jsi na mě hrdý, viď?

Ovšemže jsem.

Rozhodl ses moudře.

Musím říct, že jsme trochu zklamáni.

Upřímně řečeno jsem od tebe...

čekal větší odpor.

Běž za maminkou.

Cože?

Hned!

Pojď sem!

Nedívej se!