Tear Along the Dotted Line (Strappare lungo i bordi)

SERIÁL NETFLIX

JE ZBYTEČNÉ

BÝT ZVENČÍ NAŽIVU, KDYŽ JSI MRTVÝ UVNITŘ

POSLEDNÍ ZASTÁVKA

VĚZNICE REBIBBIA

Stanice Ponte Mammolo.

KOLOSEUM

Poprvé jsem Alici viděl v létě roku 2001.

Nevěděl jsem, která bije,

bylo mi 17, měl jsem před maturitou a AS Řím vyhrál ligu.

Ty jseš fotbalovej fanda?

Tohle není párty na počest vydání DVD Evangelion?

Zrovna jsem se vrátil ze summitu G8 v Janově,

kde nás zmlátili jako žito, stříleli po nás,

pak nás bili ve spánku a potom mučili tři dny v kuse.

Teda já jen dostal pár facek od nějakého správce parku, byl jako z Médi Bédi,

ale kdybych to přiznal, nebyl bych tak cool.

Přišlo mi důstojnější sdílet utrpení celého kolektivu.

Prostě jsme cítili celou smršť emocí

a nevěděli, co s nima.

Manu Chao nám radil,

že máme vykouřit 300 jointů denně,

zatímco Tiziano Ferro zpíval o skákání z mostu.

Nezvládnu to sám!

Odpuštění! Jestli to, co je, má být, pak se ptám…

Mao Ce-tung tvrdil, že: „Všude pod nebeskou klenbou vládne

dokonalý chaos. Situace je znamenitá.“

Pokud tím myslel hormonální chaos,

pak jsem si vedl skvěle.

Když se tohle pestré léto blížilo ke konci,

šel jsem na koncert s kamarádkou Sarou,

která mi řekla…

„Zero, tohle je Alice.

Je to kámoška. Dělej jí společnost, já si zajdu na pivo.“

Moc mě těší. Alice.

Tedy zrovna takhle nemluvila,

ale už je to dávno a nepamatuju si její hlas.

Možná tak mluvila, nevím, byl tam rámus.

Znal jsem ji asi tři vteřiny

a už jsem byl zamilovaný.

Nebojím se to říct.

Byl jsem tak zamilovaný, až mě napadlo,

že jí nebudu nic říkat,

protože, když promluvím, zrudnu a bude si myslet, že jsem trapák.

Místo toho musím vypadat v pohodě, jako že mi to je u zadku.

Koneckonců můj emocionální růst formovalo

obří graffiti poblíž našeho domu,

které dokonale vystihovalo klasickou předměstskou homofobii…

… stejně jako záhadnou heterofobii,

která mě uváděla dost ve zmatek.

Cítím, že jsem skončil ve světě, kde mě nikdo nevidí ani nechápe

Byl jsem svobodný

Svobodný

Ten měsíc jsme se viděli tak čtyřikrát

a vyměnili si možná 15 slov,

většinou jemné gramatické variace na…

- Chceš si zakouřit? - Nekouřím.

„Jdeš si zakouřit?“ „Pořád nekouřím.

Zapomněla jsi? Pořád ne. Ahoj.“

Postřehl jsem ovšem pár indicií,

které mě dovedly k závěru, že cítí totéž.

Ačkoliv jsme si toho osobně moc neřekli,

trávili jsme večery na MSN, neohrabaném předchůdci WhatsAppu,

který umožňoval nám, sociopatům, vytvářet páry,

ale ponechával jistou svobodu interpretace.

Přidala si tě? Určitě se s tebou chce vyspat!

Neposlouchej ho.

Svěřovali jsme si intimní detaily, jako bychom se znali už léta.

Nemusel jsem se bát, že zrudnu.

Mohl jsem být hezky cool, plný vtipu…

Co to zatraceně vyvádíš?

Když se sejdete osobně a pokoušíš se ji pozdravit,

potíš se jak kebab

a zíráš na svý boty, jako bys měl všechny vtipy napsaný na nich!

Náš virtuální vztah byl natolik prodchnut intimitou,

že Alice byla jediná, komu jsem řekl o své touze tvořit komiksy.

Dokonce mě požádala, ať napíšu

příběh pro děti, které po škole hlídala.

SNOŽKOVÝ PRINC

Žil byl jeden chlapec,

který se bál chodit po své čtvrti,

protože ho tam šikanoval jiný kluk známý jako „Snožkový princ“.

Ale máma ho ujišťovala, že si ho časem

tyrani přestanou všímat

a z něj vyroste slavný vědec.

Když chlapec vyrostl a stal se slavným vědcem,

vyrostl i jeho tyran

a stane se z něj „Princ odlamovacích nožů“,

protože s nimi kuchal lidi.

Vědec byl tedy pořád vyděšený.

Konec.

Zero! Tohle dětem číst nemůžeš!

První část je krásná, ale potřebuješ trochu naděje.

Všichni potřebujeme trochu naděje.

K výchově jsme měli rozdílný přístup,

ale chemie byla šílená.

Naneštěstí se nikdy plně nerozvinula,

bylo to jako tanec na laně.

To, co jsem jí psal, prakticky diktoval můj právník.

Musíš se držet v šedé zóně.

Používat dostatečně dvojznačná slova,

aby, pokud chce, viděla ty náznaky.

Pokud ale nemá zájem, můžeš ten svůj popřít zrovna tak.

Například.

Já třeba řeknu: „Bylo by prima někam jít.“

Když chceš, řekneš, že jo. Ale když odpovíš:

„Já už někoho mám,“

můžeš zareagovat: „To nebylo pozvání na rande!“

Jen jsem řekl, že by „bylo prima někam jít“.

Stejně tak můžu říct, že když za tebou stojím ve frontě,

myslím si: „Zrovna tak přede mnou

mohl stát starý plivající týpek, ale místo toho mám Alici.

Mám štěstí. Je to prima.“

Chápeš to? Ale když napíšu

„Chceš někam jít?“ a ty odpovíš

„Hele, líbíš se mi, ale ne, díky,“

byl by to trapas jako atomovka.

Jako když se japonský císař po svržení atomovky vzdá

a zmatený lidi si řeknou:

Tak to kurva ne! Nesmíš se vzdát!

Jsi náš císař!

Tohle nejsou lukostřelecký závody v klubu Mediterranée!

Prohráli jsme válku!

Musíš se zabít, stejně jako Mišima,

ty padavko!

Nesmíme se prozradit, tohle je základ přežití.

Ale byl jsem si jistý, že cítí totéž.

Co když to půjde dobře a bude souhlasit?

Když to řekneš na rovinu, musíš se toho držet.

Tak to funguje.

První krok je právně závazný.

Navrhlas rande. Nemůžeš mě po 3 měsících odkopnout.

První rande je smlouva podepsaná krví.

Dokonce jsem přinesl vzorky tapet.

Přemýšlel jsem nad modrou do dětského pokoje. Co říkáš?

Takže jsme zůstali v téhle naředěné dynamice,

psali jsme si, ale nikdy nemluvili.

Navěky seli, ale nikdy nesklízeli.

ROCKU ZDAR!

Jestli to má být takhle, tak to tak bude.