Requiem for a Maiden (Requiem pro panenku)

- Nech mě! Ne! Ne! -

- Nech mě! Ne! -

Ne! Nech mě! Tatínku, prosím tě, pusť mě!

- Tatínku, prosím tě, ne! -

Ne! Ne!

- -

Tak pojď.

Sundej si čepici. Čepici dolů, tady si sedni.

Zuj si boty. Boty si zuj a vem si tady ty bačkory.

Pojď!

Dělej, nezdržuj!

- Umíš sama čůrat? - Co?

- Umíš sama čůrat? - No.

Tak se běž támhle vyčůrat. Dělej, jdi se vyčůrat!

Pojď, otevři pusu. Otevři pusu!

A budeš spát jako buk, ty otravo jedna.

Lehni si. Rozumíš mi? Lehni si. Tak.

Lehnout, zavřít oči. Zavři oči, lehnout a spát.

Rozumíš? Zavři oči!

Co je? Co chceš?

Ty tady budeš s náma?

Ne, asi ne. Mě sem dali jenom na přespání.

- Ty tady nejsi na furt? - Ještě to tak, na furt.

Ticho! Tady bude ticho! Budete spát!

To je Péťa. Tu musíš poslouchat.

Musíme poslouchat. Musíme spát.

Ty... Ty tady zůstaneš.

To já vím.

To bych musela bejt debil jako někdo.

Marika Fárová, narozená 1968,

matka jí zemřela ve čtyřech letech,

žila ve společné domácnosti s otcem,

který ji dne 25. října 1983

brutálně znásilnil.

Tak pojď, jdeme. Už otevřeli.

Tak ticho, klid tady bude, ruce za záda si dáme. Slyšíš mě?

A čekáme na snídani.

Nepatlej se těma prackama po tom ksichtě!

Necháš tu marmeládu! Nešťourej se v tom nose!

- Nová. V noci ji přivezli. - To zas bude pěkný číslo.

Prosím tě, nepatlej si tu marmeládu!

Pořádně! No, co čumíš, jez!

Božíková, nekecej a jez!

Tak! Nech těch srandiček, jíme.

- Hele, to jsou samý holky? - Vem ten rohlík do ruky!

- Hele, kdo je ta, co pořád řve? - Rohlík do ruky a jíme!

Ježišmarjá, to je pořád práce!

Tak jdeme, rychle! Pojďte, rychle!

Nahoru, dolů. Nahoru, dolů.

Nikdo nedělá chromajzla!

Raz, dva.

Raz, dva.

Dolů, nahoru.

Raz, dva. Zvedám se rychleji!

Zvedám se rychleji! Raz, dva.

Raz, dva.

Nahoru, dolů. Raz, dva.

Raz, dva.

Raz, dva.

Do tempa, do tempa.

- Tady se bude cvičit, slyšíš? - Já necvičím.

Na co čekáš? Cvič!

Nebudu vám dělat cvičenou opici, řvete jak blázen!

Bude dělat to, co ostatní. Nebudu diskutovat s každým dementem!

Vy jste dement! Budu si na vás stěžovat!

Raz, dva!

- Á. - Á.

Dobrý. Obleč se.

Sedni si.

No, co ti připomíná tohle?

- Motýl. - Motýl, no jo.

Tenhle?

Já nevím, třeba pták s dlouhejma ušima.

Pták s dlouhejma ušima, taky dobrý.

A tohle?

Oheň.

Oheň.

No to jsem tu ještě neměl. Taky dobrý.

A teď si přečti tyhle čísílka.

Jestli hledáš svůj pokoj, tak ten je o patro níž. No!

Ale tam někdo brečí. Vy to neslyšíte?

Je tam nemocná dívka, víš? Jako všechny na tomhle patře.

Kdybys klidně spala jako ostatní, tak bys ji vůbec neslyšela.

Jak to, že je zamčeno? Třeba spadla z postele. Nebo potřebuje napít.

Běž spát, maličká. Tátu jsi taky musela poslouchat. Před tím, než...

No, když budeš hodná, tak se ti tady bude líbit.

- Dobrou noc. - A když nemůžeš usnout, počítej ovečky.

Já, když jsem byla malá, skoro každou noc jsem počítala ovečky.

- První ovečka přešla lávku. -

- Druhá ovečka přešla lávku. -

Třetí ovečka přešla lávku.

Nechte to, to je pro vychovatelky!

No vidíš, ty jsi šikovná Péťa.

Hm.

Taky by sis dala?

Ano? Vem si.

To musíš natáhnout do sebe. No!

Holky, vy jste se zbláznily.

Nakonec se jí to zalíbí víc než ona mně.

Ať se to blejská! Dělej, dělej!

"Lenin“! "Lenin“, ty smrade!

"Lenin“ jsem říkala! To zas bude sprcha.

- No co je, vysyp to, ne? - Hm.

A pojď.

To jsi malovala ty?

To je hezký.

A proč maluješ pořád tu stejnou kliku?

- Tak, děvčata, končíme. - Holky, dělejte! Rychle do řady!

Péťo, seber nářadí a my se hned potom půjdeme umýt.

Rychle, tak dělej!

- Dělej! -

- Dej to sem! -

Podívej.

- Princeznička... - Princeznička na bále

poztrácela korále. Její táta, mocný král, Honzíka si...

Princeznička na bále poztrácela korále.

Její táta, mocný král, Honzíka si zavolal.

Honzíku, máš namále, podej mi ty korále.

Nikdy už to nedělej.

- Neruším? Můžu tleskat? - Ticho, večerka!

Máte tady smrad jako...!

Ukaž! Co to máš?

Kdes je vzala? Dej mi je! To ty přece vůbec nemůžeš mít.

Kde to máš, to zapínání? Kdo ti to zapnul?

- Kdes to vzala? -

Kdes to vzala?

Ukaž, dej to sem! Mohla by sis ublížit.

Myslíš, že tu můžeš takhle vřískat? Péťo!

[temná hudba, bubnování korálků o zem...]

Princeznička na bále poztrácela korále.

Na, tady máš sváču. Na, jez! Tak. A už dáš pokoj.

- Neotravuju? - Péťo, ulož ji, už mě sere.

Mariko,

mně je smutno.

No jo.

Děkuju.

Kde je tady telefon, Johanko?

Telefon. Takhle se to bere do ruky.

Mluví se do toho. Taky tam někoho slyšíš.

- Koho? - Toho, komu telefonuješ.

- Komu...? - Ticho! Tady já potřebuju spát!

Tady, pojď.

Tamhle.

- Dobrý den. - Co tady děláš?

Co tady děláš?

- - Čemu se tlemíš?

Pšt! Ticho!

- - Pšt! Ticho.

- - Pšt!

- Pomoc! - Buď ticho, někdo sem přijde.

Ticho! Buď ticho!

Ticho buď!

Ticho buď!

- Pusť ji! - Počkej, ona za mnou... Jau!

- Počkej! -

Jau, to pálí.

Hele, moc neřvi, nebo sem přijde Prochajda.

Nevím, jak jí budeš vysvětlovat,

že jsi chtěla odkráglovat našeho údržbáře.

Jo, údržbáře? To by mě zajímalo, co tady teď opravoval.

- Jak se chovám? - Delikatesně.

- Děkuju. - Nářadí si taky zapomněl, že jo?

Jsou holt práce, při kterejch žádný speciální nářadí nepotřebuju.

Víš, děvenko?

Tak hotovo, holky.

A koukejte jít spát.

- Já si potřebuju zatelefonovat. - No. Jo?

- A kam teď chceš telefonovat? - Do Hradce do děcáku, patřím totiž tam.

No, tamhle je telefon. Jestli to zvládneš.

To je ústavní telefon, tím se nedá volat ven.

A tenhle je zamčenej.

Jestli mě nenecháte zatelefonovat, tak o něm řeknu Procházkový.