I'm Thinking of Ending Things

NETFLIX UVÁDÍ

ASI TO UKONČÍM

Asi to ukončím.

Jen ta myšlenka přijde, zůstává.

Lepí se. Setrvává. Dominuje.

Nemůžu s tím nic moc dělat. Věřte mi.

Neodplouvá.

Ať se mi to líbí nebo ne, je to tam. Když jím, když jdu spát.

I když spím, když se probudím.

Je to tam pořád. Vždycky.

Nepřemýšlím o tom dlouho.

Nový nápad.

Ale zároveň se zdá být starý.

Kdy to začalo?

Co když jsem to nevymyslela já,

ale bylo mi to vsazeno do mysli?

Je nevyslovený nápad neoriginální?

Možná jsem to celou dobu věděla.

Možná to takhle vždycky mělo skončit.

Jake kdysi řekl:

„Někdy je myšlenka blíž pravdě

a realitě, než činu.

Můžeš dělat a říkat cokoli, ale nemůžeš předstírat myšlenku.“

Cesta je většinou prázdná.

Je tu kolem ticho. Prázdno.

Víc, než by se čekalo.

Tolik k vidění, ale málo lidí.

Poskrovnu budov a domů.

Obloha.

Stromy, pole, ploty.

Silnice a její štěrkovaná krajnice.

„Stavíme se na kafe?“

„Asi ani ne,“ říkám.

„Máme poslední šanci, pak budou vesnice.“

Jakeovy rodiče vidím prvně.

Teda uvidím, až tam budeme.

Jake, můj přítel.

Není můj přítel dlouho.

Je to náš první výlet.

První dlouhá cesta.

Takže je divné, že trpím nostalgií.

Co se týče našeho vztahu, jeho, nás.

Měla bych se těšit na tenhle první z mnoha.

Ale netěším. Vůbec.

Cestou jsem viděla více stodol než za celé roky.

Možná celý život.

Všechny vypadají stejně.

Pár krav, koně, ovce, pole.

A stodoly.

Tak velikánská obloha.

Připadá mi, že Jakea znám daleko dýl.

Jak je to dlouho?

Měsíc? Šest týdnů, možná sedm.

Měla bych to vědět. Řeknu sedm týdnů.

Mé domněnky se potvrdily. Narůstá ve mně strach. Teď je čas…

Jsme skutečně propojeni.

Vzácná a intenzivní náklonnost.

Nikdy jsem nic takového nezažila.

Roste. Teď je vhodná doba na odpověď. Jen jednu otázku.

Jednu jedinou otázku.

Sněží!

Zima je tady!

Jo.

Ta obloha!

Asi to ukončím.

- Co? - Říkalas něco?

Ne, neříkala.

- Divný. - Jo.

Asi to ukončím.

Jaký to má smysl pokračovat?

Vím, co to je, kam to směřuje.

Jake je fajn chlap, ale…

nikam to nevede. Tohle už dávno znám.

Možná je to lidská přirozenost, takhle v něčem pokračovat.

Změna vyžaduje moc energie.

Rozhodnosti.

Lidé zůstávají v nefunkčních vztazích. Je to snazší.

Normální zákonitost.

Objekt v pohybu má tendenci v něm zůstat.

Lidé setrvávají ve vztazích i po datu vypršení.

Jde o první Newtonův emoční zákon.

Chceš se někde stavit na kafe

nebo na něco k jídlu?

Brzo už budou jen samé vesnice.

- Nechci. - Určitě ne?

Nechci si kazit chuť.

Dobře.

Víš, máma se poslední dobou necítí dobře.

- To mě mrzí. - Jen tím chci říct,

že nás asi nečekají hody.

Pravděpodobně toho moc nenavařila.

- Není jí dobře. - Co je s ní?

Jen říkám, že jestli se chceš někde stavit na jídlo

nebo tak něco…

vůbec nic se neděje.

O kažení chuti by nešlo.

Naopak by to mohlo být vhodné.

Ne, díky.

Dobře.

Přátelé, pojďte se ke mně přidat a přijměte Ježíše do svých srdcí.

Jak se praví v Izajáši 1:18:

„I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh.“

Opravdu se na tebe moc těší.

Nechci, abys z toho měla špatný pocit.

- To je fajn. - Hodně jsem jim o tobě vyprávěl.

Jo, moc se na ně těším.

Možná to ode mě není fér, že jedu s Jakem na výlet.

Protože se tolik obávám o naši budoucnost. Nevidím ji.

Koneckonců, setkání s rodiči přítele je příslovečný další krok, ne?

Já svým rodičům ani neřekla, že chodím s Jakem.

Nikdy o něm nemluvila. A ani to neudělám.

Necítí se dobře.

Stárnutí není pro padavky, jak říkala Bette Davisová.

Pravda, i když někomu…

se nemusí líbit, že použila slovo „padavka“…

- Jistě. Ano. Jasně. - …jako hanlivý výraz.

Byla jiná doba.

Asi je to zvědavost.

Jakea není tak lehké poznat.

Je to jak otevřít dveře k jeho kořenům.

Charakter utvořený v dětství zůstává.

Takže máš ráda Wordswortha?

- Cože? - Básník William Wordsworth.

Toho vážně neznám.

Proč se ptáš?

Z nějakého důvodu jsem si na něj vzpomněl.

Přelítlo mi to přes nos.

Jeho báseň Óda: Náznaky nesmrtelnosti ze vzpomínek na rané dětství.

Ježíši, to je název?

- Jako by to byla celá básnička. - Jo.

- Asi to... - Važ slova, když jde o Wordswortha.

Padni.

Chceš vědět, jak to začíná?

- Je to o tom… - Mě poezie moc nezajímá.

Já jen, že tohle mě oslovuje.

Mimochodem, Wordworth napsal řadu básní věnovaných ženě jménem Lucy.

Jako já!

Krásná, ideální žena,

která zemře mladá.

A sakra.

No, co se týče srovnání, jen jméno je stejné.

A samozřejmě to, že jsi ideální.

To je moc milé.

Jen se podívám…

LUCY

Kdo to je?

Jen kamarádka. Nebudu to brát.

- Mně to nevadí. Měla bys. - V pohodě.

Nevadí mi to.

To je zvláštní. Viděls tu houpačku?

- Jakou? - Byla divná.

Úplně nová houpačka před opuštěným domem.

- Propásl jsem ji. - Co?

Neviděl jsem ji.

K čemu tam je?

- V tom domě očividně roky nikdo nežije. - Někdo…

se tam může stěhovat…

a houpačku si přivezli jako první. Nic jiného mě nenapadá.

- Já… - Nepřijde

mi to jako logický sled událostí.

Jakože... chtěli zabavit děti,

zatímco rodiče dávají barák do kupy.

Zvláštní.

Že by prý mohlo…

- napadnout hodně sněhu. - Jo?

Předpovídají to.

Neměli bychom se vrátit?

Zítra mám nějakou…

no, spíš spoustu práce.

- Musím se vrátit, abych… - Neboj se.

Mám v kufru sněhové řetězy.

- Na čem pracuješ? - Ve středu mám odevzdat práci.

Jakou tentokrát?

Náchylnost k nakažení vzteklinou v neuronech spinálního ganglionu.

Trojklaný ganglion taky, viď?

Ano, přesně.

Jedna nula pro mě.

Zajímám se o práci své dívky a jsem s ní obeznámený.

Jake vede jedna nula.

A jak to jde?

Zatím nic moc.

Fakt si na to musím dnes večer sednout.

Já tě odvezu.

Máme řetězy.

Řetězy.

Jo, Jakea mám ráda.

A je vzdělaný.

Naše odvětví jsou odlišná, ale je zvědavý a drží krok.

To je dobře a patří to mezi klady.

A svými trapnými manýry je roztomilý.

Jako pár jsme zajímaví též.

Lidi nás okukují, když jsme spolu.

„Co je to za dvojici?“ Sama pozornost nepoutám.

A Jake taky ne.

Jake říká, že to cítí.

Připadá si neviditelný.

Chceš něco poslouchat?

Co prosím?

Ptal jsem se...

jestli chceš...