The Trial (Il processo)

Co je to spravedlnost?

Představte si ji jako mechanismus plný pravidel a procedur,

který slouží k odhalení zločinu. Kdo jej spáchal, jak, kdy a proč.

U zločinu jsme nebyli. Zbývají nám jen stopy, a často jich moc nemáme.

Mou prací je vyhodnotit je a mít na paměti pouze fakta, a nic jiného,

co by mi zabránilo v tom nalézt to nejdůležitější:

pravdu.

Pravdou je, že dnes tu...

mezi 10:30 a 10:45 někdo spáchal zločin.

Po příjezdu jsem vyslechla svědectví vaší učitelky Daniely.

Ta mi řekla, že oběť tohoto zločinu se jmenuje Giorgia. Kdo z vás je Giorgia?

- Já. - Povíš mi, co se stalo během přestávky?

Někdo mi vzal moje zelený pero.

- Myslíš ukradl. - Víš, kdo ho ukradl?

- Jste policistka? - Prokurátorka. Pracuji s policií.

- Jak jako? - Dohlížím na jejich práci.

Rozumíte? Dohlížím na jejich vyšetřování.

V tomto případě bych vyslala policii,

aby našli svědky nebo stopy, které by mi pomohli zjistit, kdo je zloděj.

A policie by mi možná oznámila,

že pachatel může být jeden z vás.

- Jak se jmenuješ? - Matteo.

- A dál? - Vinci.

Nuže, pane Vinci.

Proč máte na rukou zelený inkoust?

- Má zelený pero. Pořád mi ho půjčuje. - Jsi jeho obhájkyně?

Dostala tě, Camillo.

Funguje to takhle. Policie by prohledala tvůj penál a tvou školní tašku...

Možná ten zcizený předmět najdou, možná ne. Mezitím tě v přítomnosti tvého obhájce

vyslechnu. Budu poslouchat...

pozorovat tě. To někdy stačí. Protože nejde o to, co říkáš, ale jak to říkáš.

Jak dýcháš, hýbeš očima nebo rukama...

Matteo, poznám, když mi zalžeš.

- Ukradl jsi Giorgiino pero? - Ne, já to nebyl.

Jo, ukradl jsem Giorgiino pero.

Omlouvám se.

Promiň, Giorgio.

Prosím?

Hned jsem tam.

PŮVODNÍ SERIÁL NETFLIX

PROCES

Běhání jsem neměl nikdy v lásce.

Prej je špatný na záda. Myslíte, že to je pravda?

Chodíte běhat často, co? To poznám.

Jste ve formě, ne?

- Andreoli, kde jste dělal předtím? - U železniční policie.

- Jak jste se octnul na prokuratuře? - No, octnul jsem se tam, protože...

Dobře, tak já vám to povím.

Tak přejdeme rovnou k věci. Mám známosti.

- De Luco. - Čekáme na vás.

- Kde je koroner? - Tamhle.

- Kdo našel tělo? - Pytlák.

- Co novej kolega? - Nech toho.

- Tos byla běhat? - Jo.

Prej je to blbý na záda.

- Dobré ráno. - Dobré ráno.

- Můžeme. - Dobře, vytáhněte ji z vody.

Pokračujte.

Ve vodě byla aspoň den.

5. BŘEZNA 2018

Ahoj.

- Ahoj. - Ahoj, zlato.

- Dřív jsem to nestihl, promiň. - To nevadí.

Klíče jsem nechal na skříni.

- Takže se chystáš odjet? - Jo, za deset dní.

- Už jsi našel bydlení? - Jo, dali mi byt v Tribece.

Teda.

S tímhle mám už všechno.

V pondělí se ti ozve právník.

- Byls pro mě druhý nejdůležitější. - Pro tebe existuje jen to nejdůležitější.

- A to já nebyl. - Máš pravdu.

- Co má tohle být? Rádoby omluva? - Ne.

- Je už moc pozdě? - Pozdě na co?

Abych odjela s tebou.

Tak je už moc pozdě?

Co to sakra meleš?

- To myslíš jako vážně? - Ano.

Nech mě jít, prosím. Nech mě.

Ty děvko.

- Nenávidím právníky. - Nepovídej.

Jsi si jistá?

Vážně chceš seknout s prací?

To mi nevěříš?

Nevím. Nezní to jako ty.

Neodpovědělas mi. A teď ses ke mně otočila zády.

Ty mě tak štveš!

- Myslím to vážně. - Já taky.

Angelica Petroniová, 17 let. Rodiče ji včera identifikovali.

Maurizio a Paola. Prodávají elektronické cigarety v Cesole.

Matka je nemocná a neopouští dům. Za chvíli budou vyslechnutí.

- Zemřela v noci ze třetího na čtvrtého? - Nejspíš. V noci nepřišla domů.

- Dobré ráno. - Dobré.

- Dobré ráno. - Děkuju.

Čekáme na pitvu.

- Víme, kde byla třetího večer? - Ne, zatím nevíme nic.

- Tady. - Díky.

Není zač.

Ráda bych, aby případ převzal někdo jiný.

Proč?

Beru si roční dovolenou.

Prosím?

- Víš, že ti můžu snížit hodnost? - Vím.

Někoho jako jsi ty už nenajdu.

Mrzí mě, že o tebe přijdu.

- A nejen proto, že tě potřebuju. - Taky mě to mrzí.

Fajn.

Předám případ někomu jinému.

- Ale po mateřský se tu budeš hlásit. - Ne, nejsem těhotná, já...

- Nechci dítě. - No tak, nehraj to na mě.

Giovanniho povolali do New Yorku do muzea Whitneyové,

aby řídil sekci evropského moderního umění, a...

- Jedu s ním. - Dobré povýšení.

- Chci se věnovat našemu vztahu. - Co tam budeš dělat?

Netuším.

- Něco vymyslím. - Dobré rozhodnutí. Hned vypadáš jinak.

Díky, Fabrizie.

Eleno.

Běž vyslechnout rodiče. Vím, že máš myšlenky jinde, ale potřebuju tvoje oči.

Dobře.

- Tamhle je. - To je ona?

Jo, to je ona.

Doktorko Guerrová.

- Máte na starosti tento případ? - Pardon.

Dáte nám prohlášení? Prokurátorko, prohlášení pro tisk?

Promiňte, prokurátorka nemá oprávnění vám nyní cokoli sdělit, oukej?

Až jej bude mít, dáme vám vědět.

Napřed to byla úleva, když nám řekli, že oběť měla tetování.

- Potom to bylo ještě o to horší. - Nevěděli jste, že má Angelica tetování?

Ne.

- V kolik hodin odešla třetího března? - Okolo sedmé večer, myslím.

Pracovala na Palazzo Te.

- Co dělala? - Hostesku.

Nesouhlasil jsem s tím.

Měla myslet jen na školu. Ale byla tvrdohlavá, chtěla si vydělávat.

Nevíte, jestli měla ve škole či v práci problémy?

Ne.

Ne, to nevím.

Moc s námi nemluvila.

Když vám bylo 17, říkala jste svým rodičům všechno?

- Ne, všechno ne. - To mi povídejte.

Svého syna téměř neznám.

- Pane Petroni, měla Angelica přítele? - Ne, neměla.

Nějaké změny? Nepůsobila poslední dobou divně?

Ne.

Co chcete?

Proč nehledáte jejího vraha?

- Můžeme vidět její pokoj? - Klidně běžte. Já tam nepůjdu.

Je vzadu za kuchyní.

- A potichu. Manželka spí. - Ano.

Podle skříně byla napůl dívka...

a napůl žena.

Podívejte. Dvacátého sedmého března.

Byla téměř plnoletá.

OSLAVA 18. NAROZENIN ANGELICY

Děti pořád poslouchají cédéčka?

- Kapela The Solutions. - Znáte je?

Ne, je to tam napsaný.

Už je hledala.

Chci záznamy těch kluků.

Upřímnou soustrast. Nechtěli jsme vás vzbudit.

Udělali jsme chybu. Neměli jsme jí to říkat.

Prosím?

Tak moc jsem to chtěla.

A ona...

jako dítě vypadala jako andílek.

Proto jsme ji pojmenovali „Angelica“.

Dala nám to sežrat.

Říkala, že jsme lháři.

Už s námi skoro nemluvila.

Chtěla najít svoje skutečné rodiče. Chudáček můj...

Kde jste ji adoptovali?

Tady v Mantově. V kostele sv. Kateřiny.

Ano, přišla sem.

- Před týdnem. - Co jste jí řekla?

Víte, že jste to neměla udělat, že?

Jste na straně zákona. Obě víme, že máte pravdu.

Ale to byste tu musela být, abyste pochopila,

cítila tu potřebu, kterou v sobě měla.

Abyste viděla, jak důležité pro ni bylo poznat její rodiče.

Kdybyste se jí podívala do očí, pochopila byste, že i soucit má své zákony.

Do péče nám ji svěřil její otec.

Máme jen jeho jméno.

Nic jiného jsem Angelice dát nemohla. Stefano Lanzoni.

Tak? Co myslíte? Můžou být její rodiče stopou?

Zanechali ji tu anonymně.

Tahle práce se mi začíná líbit.

Ahoj.

Zrovna jsem ti chtěl zavolat. Jak jsi přišla na to, že to byla ona?

Datum narození. Byla jsem v kostele.

Navštívila tě?

- Kdy? - Před třemi dny.

A co ti řekla?

Řekla mi...

„Ahoj, jsem Angelica a jsem tvoje dcera.“

Taky mi řekla...

že jí trvalo pět dnů, než se rozhodla, že mě navštíví.

Že měla nějaký průšvih, ale nechtěla mi říct, jaký.

Že se cítila osaměle.

- Pak se zeptala, proč jsme ji opustili. - A...?

Pověděl jsem jí pravdu.