Skyscraper (Skyskraber)

Jon se chtěl kdysi stát mrakodrapem. Podle mě nevěděl, co to je.

Když byl Jon malý a než se vše pokazilo,

žil ve svém vlastním světě.

Ponořen do svých myšlenek.

Všichni ho ignorovali a ponechali jeho vlastnímu osudu.

V pořádku, zlato. Budu mít menší zpoždění.

Zvlášť jeho otci bylo jedno, co Jon dělá.

Hlavně ty brambory znovu neohřívej. Minule byly vysušené.

Až do dne, kdy se spustily semafory.

Jeho otec, Velký taťka, řídil továrnu a svým způsobem celé město.

Pořídil semafory, díky kterým se z města mohlo stát velkoměsto.

Když je poprvé zapínali, byla to velká událost.

Majitel obchodu s potravinami měl přejít silnici jako první.

Všichni ho litovali,

protože jeho žena zemřela během porodu.

Nevím, proč se pořád usmívá. Ale prostě to dělá.

Zatracený představení začíná.

Ne!

Zlato, ty krvácíš.

To nic není.

Pinďour Velkýho taťky zmizel a nikdy se nenašel.

A byla to Jonova vina.

Jonovi bylo líto červeného panáčka v semaforu.

Nesměl totiž chodit, zatímco zelený mohl.

Neměl to však dělat. Prodavač se nechá snadno zmást.

Jon to neměl dělat.

Velký taťka po nehodě zanevřel na svou touhu po velkoměstě.

Zavřel továrnu a skoro všichni přišli o práci.

A Jon skončil ve vězení.

Sice ne v opravdovém, ale vězení to bylo.

Dobré ráno vespolek. Povíme si o slevách na zpoždění autobusů?

Přestože Velký taťka o všechno přišel, pořád se snažil město řídit.

Dnes měl autobus zpoždění jen tři minuty.

Všichni museli tři minuty čekat v tom nechutném přístřešku.

Posloucháte pořad Svět podle Velkého taťky.

Zbytek dopoledne se ponese v optimistickém duchu.

Od té nehody Jon nechodil do školy a byl doma.

Bacha na to znamínko. Když ho vyškrábneš, můžu dostat rakovinu.

Jonova máma Vivi cucá bonbony, aby z ní nebyl cítit alkohol.

Je to špatná veterinářka.

Je lepší v podávání sedativ, než v léčení zvířat.

Po zavření továrny je město jako mrtvé.

Přestal sem jezdit vlak a nahradil ho autobus.

Bývalý strojvedoucí vlaku teď řídí autobus.

Byl tak naštvaný, že z toho dostal škytavku.

A od té doby se jí nezbavil. Nejdřív to znělo legračně.

Ale když se nad tím zamyslíte, vůbec to legrační není.

To je taky Jonova vina, takže nesmí do autobusu.

Jon to má zakázáno.

Zatímco chodíme do školy, Jon zůstává doma.

Prodavačova dcera Edith se narodila slepá, když její máma zemřela.

To je jediné zdejší neštěstí, za které nemůže Jon.

- Jak to, že mě vždycky poznáš? - Podle pachu.

Máme s Jonem svoji skrýš.

Tajnou skrýš v továrně Velkého taťky.

- Jsme s Jonem nejlepší kamarádi. - O čem to mluvíš?

- Jsi do Edith zamilovaný? - Jasně, že ne.

Nejsem, Bene. Jak tě to napadlo?

- Nenávidí mě. - To všichni.

Ale i tak do ní můžeš být zamilovaný.

- Myslí si, že páchnu. - Má pravdu.

Jon je ve skutečnosti mnohem starší než já.

Ale pravdou je, že Jon vlastně nestárne.

Po té nehodě se zasekl ve svých devíti letech.

A hele, kámoši. Ty jsi ten, co křičí ze spaní?

To proto, že ho bolí péro.

Teď jsme tedy ve stejném věku.

„Zlato, došlo nám čatní.“

„Vždyť ho máme spoustu.“

„Potřebuju svoje čatní. Bez něj mám zlý sny.“

„Příšerný sny.“ „Já vím, zlato.“

„Opravdu je to čatní?“ „Ano, je.“

„Mňam.“

Čatní.

Je hezké mít kamaráda ve městě, které není skutečným městem.

A kde je všechno hrozně daleko.

Všichni si myslí, že je Jon idiot a vše mu kladou za vinu.

Nejhorší na tom je, že Jon považuje svou pověst za zaslouženou.

Ze zkušenosti ví, že dokáže působit jen potíže.

Proto s ním musím kamarádit. Prostě musím.

Princezno, ty nejdeš do školy?

- Skvělé. - Poslouchej.

- To je Chopin? - Ne, to jsem složila.

Slyšíš ten zvuk? Hraju podle něj.

- To je úžasné, Edith. - Neslyšíš to.

Je to jako…

Andělé tě tak moc milují, že s tebou chtějí hrát.

To je ale kravina.

- Nebo je to rytíř v zářivé zbroji. - Možná.

Jestli mě chceš podrbat, dělej to pořádně. Tohle lechtání si nech.

Pořádat párty v pátek není divný.

Můžu teda jít?

Můžu jet autobusem a přespat tam.

- A kde budeš spát? - V domě rytíře v zářivé zbroji.

Rozhodla jsem se, že už nechci být panna.

Tak párty? Může to být zábava.

Nikdy jsem na párty nebyla.

- Měli jsme tady hodně práce. - Ale houby.

Lidi už se mnou ani nemluví.

Chtěla bych zapadnout. Připadá ti to tak divný?

Jistě, zapadnout. Ale ty jsi jedinečná, Edith.

Tím jsi tolik výjimečná.

Nechci být jedinečná. Nehodlám tady hnít.

Samozřejmě. Podíváš se prosím, jestli máme dost drobných?

- Máme. - Můžeš to znovu zkontrolovat?

Můžu tam teda jít?

Tati, co se stalo?

Shodila jsi nůž a zabodl se mi do nohy.

Nesahej na něj!

Zajdu za Vivi, jestli mi s tím pomůže.

Asi bys měla zůstat doma a postarat se o mě i o obchod.

Je to škoda, zlatíčko, ale budou další párty.

Stavil by ses dnes večer?

- Já? - Jo.

Já? U tebe?

Potřebuju s něčím pomoct.

Myslíš u tebe doma?

Jo, až se setmí. A ať tě nevidí můj táta.

- Dobře. - A nezapomeň se osprchovat.

- Rychle, Bene! - Jedno mám!

„Mamko, všimla sis, že jsem ti začal namáčet

spodní prádlo v medu? Marinoval jsem tak tvoje starý tělo.“

- Mamko. - Mamko.

Jdeme.

- Můžu jít k Edith s tebou? - Ne.

- Máš dovolený tyhle věci dělat? - Jaký věci?

- Ty věci s holkama. - To nemá s holkama nic společnýho.

Zmlkni, Bene.

Nedíváš se?

- Přísaháš? - Jo, přísahám.

Tak jo.

Možná je to moc staromódní. Patřilo to mé matce.

Už se můžeš podívat.

- A o co jde? - Má to všechno stejnou barvu?

Jo.

Je to ve stylu „stará dáma“ nebo „běhna“?

Těžko říct.

Která barva mi nejvíc sluší?

- No tak, nemáme na to celej den. - Co se bude dít?

To neřeš. Hlavně, ať mi to sluší.

Tak pojď.

Tak jo. Už můžeš jít domů.

- Domů? - Jo. Děkuju.

Koukejte.

- Ahoj, Edith. - Ahoj.

- Dneska ti to sekne. - Ano.

No hezky. Pølse má rande.

- Vypadá to, že dneska zaboduješ. - Jako vždycky.

Co to dělá?

- Dáte mi cigaretu? - Jasně.

Nevěděl jsem, že kouříš.

- Chceš zapálit? - Jo.

Chceš se napít?

- Co tady děláš, Edith? - Pařím s váma.

No teda, máš pěkný prádýlko.

- Pěkný. - Špinavá couro.

- Bože, ty jsi ošklivá. - Kam jdeš, Edith?

Chce si zatancovat.

Jsi tak hnusná, že by tě neošukal ani Pølse.

Svlíkni se.

Co to sakra děláš?

Jone, pojď sem.

Kde jsi byl?

- Nikde. - Neopovažuj se mi lhát.

- Byl jsem venku. - Na autobusové zastávce?

- Ne, rozhodně ne. - Klid, z ničeho tě neobviňuju.

Vím, že se netaháš s těmi zloduchy.

Už jsem ti to mockrát říkal. To místo v nás vyvolává temné vášně.

- Nic jsem neudělal, přísahám. - Já vím.

Jsi můj kluk. Můj klučina.

Mám tě zatraceně rád. Víš to, že jo?

Dáš si, než si vyčistíš zuby?

Bene?

- Jsi tam? - Dělám úkol. Později, jo?

- Ahoj, Jone. - Zdravím.

Edith tu teď bude na plný úvazek, když nemůžu pracovat.

Nejspíš jsi o tom slyšel. Bude to pro ni dobrá praxe.

- Praxe k čemu? - Je to korunní princezna.

Celé tohle království jednoho dne převezme.

Už taky nemládnu.

- Ahoj. - Čau.

- Jsi v pořádku? - Proč bych nebyla?

Dobrý den.

Musíš se se mnou vyspat.

Musíš mě odpanit.

Nikdo jinej nechce.

- Mám být tvůj kluk? - Ne, jde mi jen o sex.

Není potřeba do toho tahat city.

- Ale to je… - Nedělej z toho vědu.

Je to jako poprvé ochutnat olivy.

Nebo skákat do vody z útesu. Prostě to uděláš.

- Naše nová prodavačka. - Je to tak.

- Určitě jsi to správně pochopil? - Určitě.

Ale ty nemůžeš.

- Ví o tvým bimbasovi? - Jasně, že neví.

Jon má problém s pérem, ale ne tak velký jako Velký taťka.

Jon ho má, ale je s ním něco v nepořádku.

Šmírujeme spolu dvojčata. Dřív žily v Dubaji.

Podle všeho si vyrazily se stejným mužem, zamilovaly se do něj

a vrátily se domů. Když je sledujeme, Jon se chová divně.