Lift for Patients

Cokoli váš pacient říká,

bez ohledu na to, jak vágně a nejasně,

může být bránou do jeho vnitřního světa.

Často, velmi často, je dobrá otázka

vaším jediným nástrojem, snažte se to pochopit!

A nezapomeňte,

nechlubte se v otázkách svou inteligencí.

Skrývejte za otázkami svou osobnost.

Snažte se potlačit své osobní emoce.

A ptejte se na malé, nepodstatné věci,

které mohou prozradit mnohé o vašich pacientech.

Odpovědi mě zajímají víc.

Chci pochopit odpověď, pochopit ji, rozluštit ji.

Umíte číst takhle?

- Ne. - Že ne?

- Teď už ano. - Proč?

- Je tam odstup. - Podívejte se…

Nepovažujte se za spasitele,

protože Spasitel je jen jeden.

Měli byste být svědky.

A také dobrými svědky. Jen tak můžete pomoci.

- Můžu se ještě na něco zeptat? - Povídejte.

Před chvílí jste řekl, že nejdůležitější je

snažit se potlačit naše osobní emoce.

- Ano. - Můžete vysvětlit, jak to udělat?

Ne.

A pochybuji, že někdo ano.

A teď běžte!

PŘEHLED EMOCÍ

Talent?

Co je to talent?

No, tohle je talent. Nebýt sám.

Žít s lidmi. Ať už jsou okolnosti jakékoli.

Já nevím, jestli vám to mám říkat…

Můj dědeček postavil železniční trať,

můj otec byl vedoucím řízení provozu,

dal mi jízdenku a já šel… Kam? Samozřejmě do vlaku!

Cestovat!

A já cestoval! Koleje byly položeny pro mě. Kam?

Tam, kde jsou lidé! Abych byl mezi nimi, ano.

Možná vám to zní divně,

ale narodil jsem se na nádraží!

Vidíte? Hej! Železnice!

Je to svět sám pro sebe! Věčný nový začátek.

Lidé, davy, ruch! Pche!

A víte, lidé se opravdu hezky oblékali!

Tehdy… jak bych to řekl?

Vy se také oblékáte hezky, ale vaše cíle jsou jiné.

Lidé šli na nástupiště jen v tom nejlepším!

Ty ženy v žerzeji!

Muži v gabardénu…

Jako by je čekalo… něco výjimečného!

Jako by šli na svatbu! Každá cesta byla nový začátek!

Ta kupé, všechna ta zavazadla!

Ale je to pryč… Nebuďme smutní.

Teď jsem tady, jsem na místě…

Je to taky taková stanice, shromažďuje se tu spousta lidí…

Mladí lidé, staří lidé…

Čekají tam a navzájem se pozorují.

Jsou znepokojení… ustaraní.

Jeden den jsme tady, ale co zítra?

Tento život skončil…

Ale nesmíme se strachovat! Jiní se postarají!

Ale měli byste vědět…

Jsme zasazeni, abychom přinášeli ovoce!

Tak to vidím já.

- Zdravím, Petko! - Dobré ráno!

Doktore Paskaleve! Máte tu balíček.

Co je to?

Nevím. Kvalifikační seminář nebo co?

- Díky. - Vidíte můj seminář?

Mám tady sazenice, ale spadly a pak spadl telefon…

Tohle není místo pro sazenice!

Kolik kilometrů jste dnes uběhl?

Osm, do Dragalevci a zpátky.

Ale! Tady dole jsem to cítil!

Vážně!

- Já cítím věci, že? - Cítíte.

Řekl jsem, že bude pršet, a přišel vítr. Říkám si, ten muž…

Poslyš, to vy jste přinesl ten vítr?

Bude pršet, ale slunce se zase vrátí, nebojte!

…v kritickém stavu…

Dobrý den!

Kdo vám zkazil den, doktorko Nikiforovo?

Dnes ráno jsou všichni…

Když mě přijali do institutu, a to okamžitě

a v tak žádaném oboru, jako je architektura.

Moje postgraduální studium v Paříži, moje manželství

s tak skvělým, stabilním člověkem, jakým je můj manžel.

Okamžik, kdy jsem si uvědomila, že jsem těhotná.

Porod mého syna.

Vzpomínám na chvíle poblouznění.

Ano!

Zažila jsem radost z poznání lásky.

Jsem milovaná.

Vím, jaké to je.

To je štěstí.

Jakou hudbu mám ráda?

Překvapím vás.

Hudbu poslouchám hodně, ale nejraději mám flamenco.

To je moje hudba.

Promiňte, mám klienta. Brzy se vrátím.

Pane doktore!

Dobrý den, pane doktore.

Proč nejedete výtahem pro pacienty, proč si koledujete?

To je fuk. Chci vám říct, že Angela vůbec nemůže spát.

Pátou noc stojí u okna a zírá.

Prosím, pomozte jí.

Nemůžu nic dělat, nemluví se mnou.

To není pravda, jen to předstírá.

Když se lidé bojí, říkají věci, ale myslí jinak.

Myslí si… že tvrdohlavostí zažene neštěstí…

Je silná, zvládne to. Má přece syna, ne?

Ano, Božidara, dar od Boha, chodí za ní každý den ve čtyři hodiny.

Takový hodný kluk.

Pomůžete jí, pane doktore, že ano?

Jste hodná, ale…

Prosím!

Prosím!

Dobře, děkuji.

- A jak se máte vy? - Dobře.

To je Jana, pane doktore, říkal jsem vám o ní.

Může jít na stáž k vám?

- Dobré ráno, Emile. - Dobré ráno.

- Těší mě, Jano. - Dobrý den, pane doktore.

Jistě, že může, říkal jsem…

Vy tu máte kytaru? Bude tu večírek nebo co?

Ne, dneska večer mám zkoušku.

Dobře, posaďte se.

To je z toho testu s dětmi?

Ano, ale ničeho se nedotýkejte. Posaďte se.

Dnes vám předvedu dva případy.

Nejprve tu máme Bojana Konstantinova, 20 let.

Před dvěma týdny se pokusil o sebevraždu,

podruhé v posledních měsících.

Sebepoškození, podřezal si žíly.

Těžká posttraumatická deprese, zcela bez reakcí.

Druhý případ: Angela Salčeva,

svářečka v tramvajové vozovně, došlo k nehodě, zlomila si… nohu.

Při provádění běžných testů

jí zjistili zhoubný zhoubné onemocnění kostí.

Svou diagnózu přijala velmi klidně.

Ale jak víme, je to reakce na extrémní stres.

Říkal jsem vám o fázích reakci na stres.

Kolik jich bylo?

- Pět. - Pět fází.

- Popření, depre… agrese… - Ne, není to deprese.

Popření, agrese…

smlouvání, deprese a smíření.

Těchto pět.

Měl jsem s ní velmi zajímavý rozhovor.

Bylo jasné, že že zoufale touží žít.

Soustředila na mě své odmítání

a já jsem se stal symbolem nepřítele, zla.

V budoucí práci budete často „nepřítelem.“

Dnes jsem slyšel, že trpí nespavostí.

Klasický příznak deprese.

Dobře, takže je ve čtvrtém stádiu, ale co ten chlapec?

Otázky položíte později. Teď pojďme.

A sundejte si ty pláště.

- Dobré ráno. - Dobré ráno.

- Dobré ráno. - Pojďte dál.

Paní Konstantinovo, mohu s vámi mluvit venku?

Mí mladí kolegové zůstanou s Bojanem.

Zdravím, Bojane, my jsme Jana a Emil.

Dnes je náš první den stáže, jsme ještě studenti.

Rádi bychom se vás zeptali na pár otázek

a pokud možno, mohu vás požádat o spontánní odpovědi?

Kolik je vám let?

Od kdy jste v této nemocnici?

Který den v týdnu je dnes?

Už jsi skončila s otázkami, nebo máš další?

Dobře, tak se na vás podíváme.

Jsme…

Emil a Jana…

Ona se vás chce na něco ptát, já ne.

Nepředstavíte se…

Když byl Bojan malý, v první nebo druhé třídě,

měla jsem vážné potíže

a procházela jsem těžkým obdobím.

Myslela jsem, že to nikdo nepozná, že jsem to zakryla.

Jednou večer jsme se dívali na televizi a on se přitulil,

objal mě a řekl:

„Dopřej si rozlehlost obrovské naděje, mami!“

Kde se naučil taková slova?

Na to nezapomenu.

Paní Konstantinovo, musíte mi o Bojanovi něco říct.

Potřebuji informace.

Ale byl bych rád, kdybyste odpověděla bez přemýšlení.

Ty hliněné figurky vyrobil Bojan, že?

Bez přemýšlení?

Možná to zní směšně, ale…

Zkuste se uvolnit, abyste mi pomohla,

abych mohl pomoci já vám.

Problém je v tom, že už nevěřím…

Že by někdo mohl pomoci…

pomoci Bojanovi…

pomoci nám.

Už nevěřím tomu, co říkám.

Nerada o tom mluvím.