Amadeus

Mozarte!

Mozarte!

Odpusť svému vrahu!

Přiznávám se, zabil jsem tě!

Zavraždil jsem tě, Mozarte.

Pieta! Mozarte, pieta! Odpusť svému vrahu!

Odpusť mi, Mozarte!

Signore Salieri, otevřte dveře, no tak!

Signore, máme pro vás něco speciálního.

Něco, co vám bude chutnat.

Mňam, to je dobré!

Signore, věřte mi,

je to nejlepší věc, jakou jsem kdy v životě jedl!

Opravdu nevíte, o co přicházíte...

Tak a to by stačilo. Otevřte dveře.

Signore, jestli ty dveře neotevřete,

všechno vám sníme, nic na vás nezbyde.

A už se na vás nikdy nepřijdu podívat!

Dobré ráno, Otče.

Herr Salieri?

Nechte mě o samotě.

Nemohu nechat o samotě duši, co trpí.

Víte, kdo jsem?

To na věci nic nemění.

Před Bohem jsme si všichni rovni.

Rovni?

Vyzpovídejte se z hříchů.

Mohu vám nabídnout Boží odpuštění.

Nakolik znáte hudbu?

Trochu. Studoval jsem ji v mládí.

- Kde? - Zde ve Vídni.

Takže tohle musíte znát.

Nic mi to neříká.

Co je to?

Za mých časů to byla velmi populární melodie.

To jsem složil já.

A co tohle?

Ta hudba otřásala sály.

No?

Lituji, není mi to povědomé.

Neznáte žádnou z mých skladeb?

Byl jsem nejslavnější skladatel v Evropě.

Napsal jsem čtyřicet oper.

Poslouchejte!

A co tohle?

Ano, to znám!

To je rozkošné!

Promiňte, nevěděl jsem, že jste to složil vy.

Nesložil.

To složil Mozart.

Wolfgang

Amadeus Mozart.

Člověk, z jehož vraždy se obviňujete.

Vy jste o tom slyšel?

Je to pravda?

Pro milost Boží, synu,

jestli se potřebujete svěřit, udělejte to hned.

Dopřejte klid své duši.

Byl

mým idolem.

Mozart.

Znal jsem jeho jméno od nepaměti.

Zatímco já jsem hrál dětské hry,

on hrál králům a císařům.

Dokonce i papeži v Římě.

Připouštím, že jsem žárlil,

když jsem slyšel všechno to, co se o něm říkalo.

Ne o tom zázračném dítěti,

ale o jeho otci, který ho všemu naučil.

Můj otec se o hudbu nezajímal.

Když jsem mu řekl,

jak moc si přeji podobat se Mozartovi,

zeptal se: "Proč? Chceš být cvičenou opicí",

kterou vláčejí po Evropě jako nějakou cirkusovou atrakci?"

Jak jsem mu mohl vysvětlit,

co pro mě hudba znamenala?

Zatímco se můj otec poctivě modlil k Bohu,

aby ochraňoval obchody,

já jsem se modlil,

v tajnosti,

nejvroucnější modlitbu, jakou může chlapec vyjádřit.

"Bože, ať se ze mne stane velký skladatel"

oslavují Tě hudbou,

a ať jsem také já sám oslavován.

Ať se stanu proslulým na celém světě.

Učiň mne nesmrtelným.

Po mé smrti

ať je mé jméno milováno kvůli mému dílu.

A za to

Ti slibuji svou mravnost,

svou píli,

svou nejhlubší pokoru po celý svůj život.

Amen.

A víte co se přihodilo?

Zázrak!

Můj život se navždy změnil.

Je jisté, že to byl sám Bůh, kdo vše zprostředkoval.

Byl jsem ubohý chlapec

v malém nevýznamném městě. A najednou jsem byl zde.

Ve Vídni, městě hudebníků,

ve městě císaře Josefa, hudebního příznivce.

A během několika let jsem se stal dvorním skladatelem.

Každý večer, rakouský císař a já,

jsme hráli spolu duety.

A já opravoval panovníka při hře.

On neměl vůbec hudební sluch.

Ale co na tom záleží?

Zbožňoval mou hudbu.

Povězte mi,

kdybyste byl na mém místě,

neměl byste za to, že Bůh přijal váš slib.

A věřte mi, já ho dodržel.

Byl jsem vzorem ctností.

Jediné ženy jsem se nedotkl.

Pracoval jsem celé dny, učil jsem žáky, mnohé zdarma.

Pomáhal jsem méně majetným hudebníkům.

Práce byla celý můj život.

Bylo to nádherné.

Každý mě miloval.

Já miloval sám sebe.

Dokud nepřišel on.

Přijel do Vídně zahrát nějaké své skladby.

Do paláce svého chlebodárce, knížete arcibiskupa salzburgského.

Dychtivý poznat ho, vypravil jsem se tam.

Ta noc

změnila můj život.

Když jsem procházel salóny,

hrál jsem sám se sebou malou hru.

Ten člověk složil svůj první koncert ve 4 letech,

první symfonii v sedmi a kompletní operu ve dvanácti!

Je to na něm poznat?

Má to takový talent

napsané na obličeji?

Který z nich

by mohl být on?

Mozart tu není.

- Nech toho! - Nechám.

Nechávám toho.

Nechávám toho. Pomalinku.

A tady. Vidíš? Přestal jsem.

- A teď pozpátku. - Ne!

Nevíš, kde jsi.

Tady se dějí věci obráceně.

Všichni chodí a tančí a zpívají pozpátku a mluví se tu obráceně.

- To je hloupé. - Proč? Lidé tu i prdí pozpátku.

Bilop im ledrp!

Bilop im ledrp!

Jsi opravdu zvláštní.

Ne. Teď to řekni pozpátku.

Bilop im ledrp.

Bilop im ledrp.

Bilop. Polib. Im. Mi. Ledrp.

Polib mi prdel.

Imzev ěm is!

- Takové hry nehraju! - Řekni to, je to vážné.

Velmi vážné.

Imzev.

Vezmi si mě.

Ne, nechci si tě vzít. Jsi mizera.

Ela áj ět ijulim.

Ela.

Ale já...

ljulim. Miluji.

Ale já tě miluji?

- Onvoh ém zěns. - Cože?

Zěns. Sněz.

- Ém, mé. - Mé.

Onvoh. Sněz mé hovno.

Jsi odporný mizera!

Odporný.

Má hudba.

Začali beze mě.

To byl Mozart!

To chechtající se nemravné stvoření, válející se po podlaze.

Zdá se, že to dopadlo skvěle, že ano?

Vídeňáci poznají dobrou hudbu, nemyslíte?

Jistě.

Vaše Milosti.

Ale, Mozart.

- Proč? - Proč co, pane?

Proč jsem ponižován před svými hosty

jedním ze svých služebníků?

Berete si více volnosti, než je vám povoleno.

Pokud je Jeho Milost nespokojena, nechť mě propustí.

Přeji si váš okamžitý návrat do Salzburgu.

- Váš otec vás tam očekává. - Ne, Vaše Milosti!

Budu raději propuštěn. Viditelně neuspokojuji.

Nemám v úmyslu vás propouštět. Zůstanete v mých službách,

a učte se způsobům.

V partituře to nevypadalo

nijak!

Začátek prostý, až komický.

Jen rytmus.

Fagoty, basetové rohy,

jako zvuk rezavého akordeonu.

A náhle,

vysoko, úplně nad nimi,

hoboj.

Jednoduchý tón, vznášející se bez zachvění.

Vzápětí