Love Is Blind: Poland (Love is Blind: Polska)

V pořadu Láska je slepá: Polsko

si naše páry zatím vytvořily pouta v buňkách

a pak prohloubily své vztahy na luxusní dovolené.

Mám v hlavě jenom tebe. Na nic jiného nemyslím.

Můžeme se zamilovat přes zeď?

Vyber si tak, ať jsi šťastná.

Chci se o tebe postarat.

Prostě musím jít tam, kde se cítím bezpečněji.

Moc mě přitahuje ta naše společná energie.

Je mi s tebou dobře.

Dokážeš někomu věřit na 100 %?

Když to bude stát za to, tak ano.

Kinga a na druhé straně Malika. Radši chci chodit jen s jednou.

Mrzí mě to.

Klečím před tebou za touhle zdí.

A chci se zeptat na nejdůležitější otázku svého života.

Budeš mou snoubenkou?

Vezmeš si mě?

Nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá.

Ano.

- Řekni ještě jednou ano. - Tisíckrát ano.

- Šílený, co? - Šílený.

Jsi ještě hezčí, než jsem myslel.

Mám erekci, co mám dělat?

- Jsi dokonalá. - Děkuju.

- Takže líbí, nebo ne? - Musím to celé zpracovat.

- Miluju tě. - Já tebe taky.

Opičko, můžu se ztřískat?

Občas překročím hranici slušného chování.

Chci, abychom byli úplně dokonalí.

Vypadá mile, ale je panovačná.

Vybral jsem si partnerku špatně.

Nečekala jsem, že od tebe uslyším tahle zkurvená slova.

Překročil jsi hranici, kterou jsme zrovna my překročit neměli.

Co se děje?

Víš jistě, že se mnou udržíš krok?

Chci, aby mi dával tolik energie, jako dává ostatním.

Kurva, jde to tak rychle.

Jestli myslíš, že už vím, že ti řeknu ano, tak nevím.

Teď náš experiment přechází do další fáze: skutečný život.

Jak každodenní život ovlivní jejich city?

Co řeknou jejich milovaní?

Přichází chvíle, kdy se může všechno změnit.

LÁSKA JE SLEPÁ: POLSKO

VARŠAVA

Proboha, to je těžký.

- Dělám si srandu. - Co v tom máš?

- Taky něco vezmu. - Já si večer vezmu tebe.

No páni.

No páni. Lolo, vidíš to?

Měla jsem obavy ze setkání Loly s Damianem.

Mám Lolu z útulku, hodně si toho prožila.

A nemá ráda cizí lidi, obzvlášť muže.

Ale jsem moc šťastná a překvapená, že si tak rychle sedli.

Jo?

MARTIN PES

Rozzářily se jí oči.

Hodný pejsek, moc hodný pejsek.

- Výborně. - Tak teď já.

Taky mě pohlaď.

Pac.

Hodný pejsek. Šikula.

- Už vám nic nedám. - Fakt ne?

Tak jo.

No nic.

Musím vařit.

To je tak sexy.

- Jsem sexy? - Jo.

Já vím.

- Chtěla bych… - Jo?

…mít hodně otevřený domov.

Hlasitý.

Vesele hlasitý.

V hlavě už to úplně vidím.

- Se mnou? - Teď.

Děcka pobíhají jak splašená.

Už to vidím.

Já to s tebou taky vidím.

Jo.

Pořád mám dovolenkovou náladu.

Jednou musí ta dovolenková nálada skončit.

Bydlíme první den ve Varšavě. Moc se na to všechno těším.

Jasně, v Řecku jsme měli menší krizi,

ale to je normální a myslím, že to bylo potřeba.

Volal jsem mámě.

Je dost možné, že nikdo z mojí rodiny na svatbu nepřijde.

Vážně?

Řekla: „Netahej mě do toho,“ a myslela všechno kolem nás dvou.

Ani se nechce setkat?

Ne, to chce, ale ne před kamerami.

Aha.

Mám obavu, že Filipova rodina a jejich přístup k tomu experimentu

ovlivňuje jeho emoce a myšlenky na svatbu.

Proto pro mě tahle situace rozhodně není ideální.

Moje rodina je ohledně toho všeho dost skeptická.

Celé roky to bylo jen: „Co to zase vymýšlíš?“

Myslím, že se toho prostě nechtějí účastnit.

Kdyby mi to řekla moje rodina, taky bych to respektovala.

Ale jsem tady kvůli sobě, ne kvůli svojí rodině.

Mám je moc ráda a vážím si jich,

ale vždycky jsem se rozhodovala sama a nikdy nás to nerozdělilo.

Proto jsem pochyboval, jestli do toho s tebou praštit,

protože momentálně… Viděla jsi moje obavy v tom Řecku.

A došlo mi, že to fakt kurva chci udělat. Nemůžu…

Řekl jsem to nahlas?

A kurva!

Musíš vždycky vtipkovat, když řekneš něco hezkého?

- Občas něco řeknu i nahlas. - Jo, přesně tak.

Jo.

Bude to dobrý.

To mi dál říkej.

To bude naše tradice.

Řecko už je za námi, se všemi pěknými vzpomínkami.

Poučíme se z toho a půjdeme dál.

Julia potřebuje víc ujišťovat, takže se vážně snažím.

A doufám, že to bude klapat.

Julie.

To je pro tebe.

- Bože, ty jsou krásné! - Do našeho nového domova.

Děkuju!

Zvládneš měsíc tady se mnou?

A pak zbytek života?

Zní to jako výzva.

Ale odpověď je ano.

Dobře.

Neuděláme si třeba salát?

- Já nakrájím cibule. - Budeš brečet.

Nebylo by to poprvé.

První jídlo, co jsme uvařili společně.

- Tým. - No tak, pusu.

Najedl ses?

Jo. Čekám, až umyješ nádo… Co?

Já ho umyju.

Ne, já to nádobí umyju, abys neřekl, že nic nedělám.

- A jen se válím. - Každý máme dělat něco.

Nezapomeň, kdo rodí děti.

Byl bys u porodu, nebo ne?

S tebou jo.

- Jo? - Jo.

Projdeme si dětská jména?

- Zapisuješ si je? - Jo, mám seznam.

Tolik dětí?

Artemis, Apollos, Barbie.

Andy! Jé, Andy je pěkné jméno. Andy, to je krásné.

A může být pro kluka i holku.

Aljaška.

To je pro kluka, nebo holku?

Ne, pro holku. Sněhurka.

- Krásné. - Počkej, mám otázku.

- Vybírala jsi je střízlivá? - Počkej. Giselle,

- Étienne… - Ty znáš

- nějakou Giselle nebo Sněhurku? - Znám Sněhurku z TikToku.

Nebo Summer. To je pěkné, takové letní jméno.

Pojmenujeme ji Summer a druhé jméno bude mít Winter.

A pak se jí budou posmívat.

Ne, nebudou. Kamile!

To teda ne.

Ale myslím, že než budeme mít děti, tak si to rozmyslíš.

- Jo? - Ne.

Ne?

Tak ne.

Můj poslední rozhovor s Jelou nebyl úplně ideální.

V Řecku jsme řešili jen jednu stranu věci.

Přišlo mi, že to nebyla diskuze o tom, co se stalo,

ale jen o tom, co jsem udělal já jí.

Musíme mluvit o svých emocích.

Když mě něco raní, chtěl bych mít prostor to říct.

Víš, že mě to taky hodně ranilo.

Mám pocit, že ten prostor nemám.

No…

Já ti něco řeknu a ty řekneš, že tě to ranilo.

Chci, abychom oba mohli cítit to, co cítíme,

a abychom jeden druhého vyslechli a pochopili.

Přijde mi, že to tak není.

Omlouvám se.

Buď se uzavírám, nebo se chovám moc impulzivně.

A musím mezi tím najít rovnováhu.

Komunikace.

Dej mi chvilku.

Ano?

Mám trochu obavy, protože když jsem mluvil o komunikaci,

řekla mi to samé, co v buňkách,

že je pro ni ze všeho nejdůležitější.

Ale dnes řekla, že jí mám dát čas.

To bych rád, ale moc času nemáme

a komunikace je teď to hlavní.

Jsem hrozně zvědavá,

co všechno se teď bude dít.

- Vrátíme se do běžného života. - Do našich realit,

které teď musíme spojit.

Jo.

Ráno mě vzbudíš. Jsi přece ranní ptáče.

- Ale v pět ne. - Radši dřív.

To je ještě noc.

- Tak vstanu sama. - Šest, půl sedmé.

- Nevzbudím tě. - Vzbuď mě

pusou a pak ti uvařím kafe.

Já ráno nepiju kafe.

Pracuju ve škole poblíž Radomu.

Každý den dojíždím a začínám v 7:30.