Love Is Blind: Poland (Love is Blind: Polska)

Víš, že bývám dost emocionální.

Na tom večírku jsme si držely docela odstup.

Nemysli, že nechci, abys byla šťastná. Tohle není soutěž.

Ale v tu chvíli mi přišlo, že od tebe nemám podporu.

- Říkáš to až teď. - Nechtěla jsem nic říkat…

Tak to říkám teď. Chtěla jsem to probrat, ale ne přede všemi.

Měla jsem trochu strach, co bude, až se všichni čtyři potkáme.

Byla jsem zvědavá, jak se to vyvine. Takže jsem…

Viděla jsem, jak záříš štěstím, a nechtěla jsem se ti…

plést do cesty.

Nemusíš mi vždycky říkat jen to, co chci slyšet. O to mi nejde.

Já nejsem tak emocionální jako ty.

Chovám se takhle kvůli téhle svojí masce a zbroji,

kterou jsem vždycky musela nosit.

Měly bychom se podporovat v lásce i přátelství.

Špatná přátelství mě naučila udržovat si úzký kruh lidí.

Některé věci se ještě musím naučit.

Omlouvám se.

Říkáš, že se to ještě musíš naučit.

A to mi stačí.

Do prdele.

LÁSKA JE SLEPÁ: POLSKO

Asi budu muset vyměnit celý šatník.

Nic se jí nelíbí. Je hrozně vybíravá.

A co ty? Ty se očividně oblíkáš sám.

To máš pravdu.

- Jak se máš? - Fakt skvěle.

- Sluší ti to. - Děkuju.

Nenudím se, umí mě rozesmát, že skoro brečím, protože Damian je Damian.

Dobře se mi s ním povídalo, ale pak řekl něco,

u čeho jsem si říkala: „Vysmívá se mi, nebo mluví vážně?“

- To je ta náročná část. - To jo.

Trávím s ním čas a vím, že umí být hodně emocionální,

umí mluvit hodně vážně.

A ten vtipálek Damian v šortkách je jen bonus.

Jo. A hlavní je, že chcete od života to samé.

Jo. Sblížili jsme se kvůli tomu, že oba moc chceme být rodiči.

- Fandím vám. Neplakej. - Mockrát děkuju.

- Jsi vážně skvělý člověk. - A ty jsi naše srdíčko.

Tady se asi spálím.

- Jako hlavu? - Měli jsme si vzít klobouky.

Nemáš tu šátek?

Nemám. Říkals, že nebude potřeba.

- Kdo to říkal? - Ty.

- Já ti říkal, ať si ho vezmeš. - Říkals, ať ten šátek netahám.

Nevadí, když si to sundám?

To rozhodně nevadí.

Nechtěla jsem, ale dobře.

Jak se dneska máš?

- To jsi sem dal ty? - Už to tam bylo. Klídek.

Dala bych si něco k jídlu.

Mám chuť na M&Ms.

Ty nemáš chuť na jídlo?

Víš, že nejsi na slunci?

- Vím. - Aha.

Mám totiž bílé nohy, ale hodně opálený vršek.

Ty jo, tohle je fakt pěkný. Soukromá párty…

- Jo. - …u bazénu.

Kolik to asi stálo?

Co je?

Ta dnešní párty mi ukázala…

že je pro mě u ženy důležitá romantická stránka.

Potřebuju vědět, že ta druhá osoba něco cítí.

A nejlíp se to podle mě vyjadřuje slovy nebo gesty.

Nevím, co se děje.

Malika určitě cítí, jak mi na ní záleží. Ale já jsem necítil nic.

- Ještě nechoď. - Ještě ne?

Zůstaň se mnou.

- Bavíš se? - Jo.

- Ale se mnou víc? - Jo.

Půjdu za klukama, jo?

Budeme…

Nechceš pití?

- Teď ne. - Ne?

Tak běž.

Kamile!

Nechceš mi dát svoje brýle?

Jen na chvilku, jo?

Šel jsi jí dát pusu? Poledne je čas na pusinku?

- Jen jsem jí dal svoje brýle. - Tak mazej!

- Půjčujeme si je. - Běž za svojí holkou.

Uno, máte líbací harmonogram?

Julie, fakt vypadáš mnohem klidněji.

- Navzájem se doplňují. - Jo.

Máš jiný smysl pro humor, ten jeho je sprostější, ale jste dokonalí.

- To my všichni. - Jsem víc v klidu.

Docela mě uklidňuje. S klukama je zábavný a plný energie.

Přála bych si, aby měl tolik energie i se mnou.

Má to tak být na obou stranách.

PODIATRIČKA

Máte nějaké obavy z té Varšavy?

Já docela dost.

Budu hodně létat a nebudu doma. Budu pryč třeba celý týden.

Fakt?

Teď je to fajn, ale pak na ni nebudu mít čas.

Taky máte takový pocit, že je to všechno hezký,

užíváte si to, milujete svoji ženu, ale je to až moc krásný?

- Mám to stejně. - Včera

jsem si říkal: „Je až moc milá a veselá.“ Jako je to super a už teď jsem…

- Není to reálný život. - Jo! Už jsem si zvykl…

Když ji vidím, přijde mi, jako bychom se znali už měsíce.

Škádlíme se, vtipkujeme, líbáme se.

- Všechno to prostě klape. - Jo.

Ale po tom všem mi to nějak nesedí.

Jsem zvyklej, že je všechno na hovno. Co je?

- Tak nějak to mám taky. - Já taky.

Tak jo, pojďme za našimi dámami,

- řekneme si o pusinku… - A pak zpátky.

- A pak zpátky. - Dají nám ji? Je to taková zkouška.

Ahoj, krásko. Doliješ mi, prosím?

Dáš mi pusu?

- Doliješ mi prosecco? - Není moc sladké?

- Je tam i pivo, ne? - Pivo po proseccu?

No, jak chceš.

Cítím se trochu trapně. Nejsem na takové věci zvyklá.

Zahltily mě emoce.

Dnes jsem si všiml, že Malika mezi námi staví jakousi zeď.

Nepotřebuju od ní komplimenty.

Jako kompliment beru její úsměv, když jí řeknu něco hezkého,

nebo když mě hledá v davu.

Už jdete?

Bojím se, jak to bude vypadat dál.

Vztah se musí citově rozvíjet. Jinak se budeme točit v kruzích.

- Co se stalo? - Nic.

Co je ti?

- Dobře, tak nebudu… - Nic. Jenom…

je to trapná situace.

Dobře, jestli nechceš mluvit, tak tě nutit nebudu.

Co mám… Nechám tě být, když se mnou nechceš mluvit.

Dobře.

Jako fakt?

Dobře, tak já jdu.

Ne, jdu pryč, protože tuhle situaci nechápu.

Ani já ne. Chceš si snad povídat o počasí?

Fajn, tak já jdu pryč.

Vůbec jsem nechápal, co se tam stalo.

Podle mě jde v komunikaci o víc, než jen o sdílení citů.

Potřebuju slyšet, že jí na mně záleží.

Mohla by se otevřít a ukázat mi svoji citlivou stránku.

Něco tomu chybí. Jen nevím, co přesně to je.

Možná hlubší rozhovory o citech.

V tuhle chvíli si říkám,

že jsem si partnerku vybral špatně.

No jo.

Je to tak.

Dáš si ten dezert?

Já na něj zapomněla.

Mňam.

- Jsi na něco alergický? - Na hloupost.

Tak jak se sebou žiješ?

Hepčík.

- V buňkách jsi byl jiný. - To byla zkušební verze.

To si musím postěžovat.

Zatím oba vtipkujeme jako diví.

Ještě jsme nepřekročili žádnou hranici.

Snad ji ani nepřekročíme a dokážeme se oba krotit.

Řekla jsem holkám, žes mi řekl, že mám bitch face.

Však máš. Ale když víš, že se tak netváříš…

- Tak co? - Tak jsi ještě hezčí.

Tak jo, super.

- Takže tak, staříku. - To už jsme staří?

- Jen ty, já ne. - Ani to není vtip.

Za to zaplatíš. Tak či tak.

- Těšíš se, až mě uvidíš v šatech? - Jo, rozbrečím se.

- Fakt? - Jo.

Jakou písničku bys chtěl na náš první tanec?

- Můžu nám vymyslet taneční sestavu? - Už to úplně vidím.

Co?

- Na začátek může hrát 50 Cent. - No jasně.

Hned ti ukážu kroky.

- Ne. - Ale jo.

Ne?

- Ty nechceš? - Ne. Budu se cítit trapně.

Můžeme si zatančit jen tak.

- No tak. - Co je?

- Ne. - Ne?

- Fakt? - Jo.

Tak to jsi na mě možná až moc klidný.

- Protože nechci tančit? - Nevím.

Kam zmizel ten úsměv?

- Určitě na tebe nejsem moc divoká? - Moc to řešíš.

Jak se mnou asi budeš tančit, když ti to bude trapné?

Nebude.

Víš, já jsem trochu…

Možná to na tebe bude moc.

PODIATRIČKA

Nevím, prostě si dělám starosti, jestli jsem dost zajímavá,

jestli si se mnou vážně chce povídat, nebo jestli mu už lezu krkem.

- Co se děje? - Nic.

Vím, že je ti trapně ze spousty věcí, a nevím, jestli nejsme až moc rozdílní.

Nechci, abys pak říkal, že ti kdeco není příjemné,

a aby mě to drželo zpátky.

Nevím, pak bych z části přestala být sama sebou,

byla bych tišší a taky… Tohle já nechci.

- Jsi krásná, když se zlobíš. - Aha.

Tak dobře.

Udělám nám partnerský výklad,

ale řekněme, že to dělám jako službu pro tebe.

- A za službu se platí. - Fakt?

Může to být cokoli. Můžeš mi udělat čaj nebo masáž.