Love Is Blind: Sweden (Love is Blind: Sverige)

Dneska je konečně tepleji.

Tohle je teď moje nejoblíbenější místo na světě.

Tady vedle tebe.

Díky, že jsme si promluvili.

Já děkuju. Jak říkám, připadám si jako úplný idiot.

Ne, to nemusíš.

Co na tom nechápu? Fakt jsem tak zasraně blbej?

Nejde o to, že bys něco nechápal.

Jen každý cítíme lásku jinak.

Nejde o to, že máš něco pochopit. Rozumíš?

To je celé.

Hrozně moc jsi mi chyběla.

- Vážně? - Opravdu.

Tak strašně moc.

- Bylo to fakt těžký. - Taky jsi mi moc chyběl.

- Ale nechceš to přiznat? - Nemusím to vyřvávat do světa.

Ne.

Ne, ale chyběl jsem ti? To je…

Možná, že jo. Jo.

Ne, sakra. Jak říkám, budeme se snažit, aby nám to fungovalo.

- Bože, mám křeč v prstu. - Co říkáš?

- Mám křeč v prstu. - Aha.

Jo, povídej.

Co se děje?

Musíš to zmáčknout. To máš z nervů?

- Zatraceně… Co jsi říkal? - Jo. Ne, to je…

To je jedno. Řeknu ti to jindy.

Nebylo to nic výjimečného. Hlavně, ať ti přestane ta křeč.

Sakra, co je? Ne, ale…

- Víš, co jsem udělala? - Ne.

Našla jsem nám seriál.

- Tak jo. - Našla jsem ho a nekoukala jsem.

- Vypadá to, že to bude sranda. - Jo?

Říkala jsem si: „Na tohle se můžeme s Danielem podívat.“

- Bezva. - Víš, co to znamená,

když si kvůli někomu odepřu seriál?

A vážně ses na něj potají nekoukala?

Ne. Koukneme na něj spolu.

Chci ho sledovat s tebou. Chci, abychom se společně smáli.

Bude to perfektní.

Bezva. Už se těším.

- Můžeme ležet tady a dívat se. - Super.

Bude pěkné dívat se odsud a mít výhled.

Zlatíčko. Dej mi pusu.

LÁSKA JE SLEPÁ: ŠVÉDSKO

Chceš vodu?

Nemáme džus ani nic takového.

Dám si vodu.

Náš vztah je na tom dobře. Posouváme se správným směrem.

Ale největší obavy mám teď kvůli svému křesťanství.

Říká, že jsem extrémně věřící. Podle mě nejsem vůbec extrémní.

Myslím, že jsem velice rozumný člověk.

Nechápu, čeho chce tou otázkou dosáhnout.

Přijde mi, že možná spíš hledá cestu ven.

Často říkáš, že jsem hodně křesťan a extrémní křesťan.

Nebo něco v tom smyslu. Pro mě není žádné „hodně“. Buď jsi, nebo nejsi.

Jenže já se v tomhle nepohybuju.

Neměla jsem k tomu žádný vztah, dokud jsem nepotkala tebe.

Ale možná budeme muset probrat důležitější věci.

Já toho totiž o pentekostalismu moc nevím.

Ani o tom, jak vychovávají své děti.

A za to taky přebírám zodpovědnost.

Měla jsem na to myslet a zeptat se: „Jaká je to církev?“

Ani neznám rozdíl mezi…

- Když porovnáváš… - Hodně křesťan a prostě křesťan…

…pentekostalismus se švédskou církví, tak říkáš, že je extrémní.

Švédská církev už ani neinterpretuje Bibli.

- Já ty rozdíly neznám. - Ne.

Jediné, co porovnávám je… Říkala jsem ti přece,

že je podle mě dobré, že už se homosexuální páry mohou brát v kostele.

Protože je vidím jako rovnocenné.

Ale pentekostalismus to pořád ještě nedovoluje.

- To záleží na konkrétní církvi. - Aha.

Každá samostatná církev je jiná.

Proto v každé církvi beru jejich učení s rezervou.

Každá má totiž jiné učení a musíš si vybrat, co budeš poslouchat.

A proto mi přijde, že mě zpochybňuješ.

Měla bys přece vědět, že mám dobré hodnoty.

U ateisty bys jeho hodnoty takhle nezpochybňovala.

Nemyslím, že bys neměl dobré hodnoty, ale sdílíme stejné hodnoty?

Já nevím.

Nevím.

Nemám teď energii na to, abych všechno vysvětloval.

- Chtěli jsme klidný den. - Jo.

Ten včerejšek, když jsem od tebe odešla… Nechala jsem tě tam.

Bylo toho na mě moc.

A co jsi cítila?

Nevím. Když je toho moc… Když se stane nějaká drobnost…

Šlo to tak dobře a pak se stala nějaká drobnost,

takže jsem měla pocit, že se všechno hroutí.

A říkala jsem si: „Bože, to bude náš vztah pořád takový?

Ne, to se asi nevezmeme.

Vezmu si ho?“

Trochu mě trápilo, když jsi řekla, že tvoje city šly ze stovky…

na nulu.

Začal jsem si říkat, jak snadno můžeš ztratit city, které ke mně máš.

Jak může někdo přejít od „miluju tě“…

k „tohle nechci“? Chápeš, co tím myslím?

To bylo jen předtím, protože všechno… Nedělám to každou chvíli. Ne.

Dobře.

Nešlo o moje city, ale jen city v té situaci,

ty šly z nuly na stovku. Teda ze stovky na nulu.

Přišlo mi, že jsi mě tam nechala a opustila jsi mě.

A ty jsi měla pocit, že jsem tě citově opustil, když jsem tě nepochopil.

A chápu tvé pocity. Můžeš se cítit uvězněná.

Ale chtěl bych, aby když se tak budeš cítit…

Jsem tady pro tebe. Řekni mi to.

Když mi dáš aspoň šanci, abych to pochopil,

a já to nebudu respektovat, pak je to moje vina.

Ale když nevím, co se mi svým chováním snažíš říct,

tak je to dost těžký.

Takže myslím, že dokud spolu budeme komunikovat

a dokážeme to řešit…

tak to nebude problém, což je fajn.

Už z toho mám lepší pocit…

- Jo. - …než ráno.

Jo, já taky.

- Teď je zase všechno jako předtím. - Zpátky v normálu.

Teď musíme něco uvařit.

A pak si dám dort. Nebo už jsi to dojedl?

Snědl jsi je všechny?

Jo, protože tu bylo tak dusno. Když se necítím dobře, tak jím.

- Fakt? - Jo.

- Já v takových chvílích nejím. - Já jo, abych se uklidnil.

Proč se mi díváš na břicho?

Ne, nedívám.

- Ty jsi blbej. - Zatraceně.

DO SVATBY ZBÝVÁ 14 DNÍ

- Tak už zítra. - Zásnubní večírek.

Jo.

Bude fajn všechny zase vidět a poslechnout si, jak pokročili…

- Jo, rozhodně. - …na své cestě.

Co myslíš? Myslíš, že tam budou nějací…

bývalí…

účastníci?

To nevím, ale možná jo.

Možná jo.

Aby tam…

trochu rozvířili vody.

Jo.

To bude zábava.

Čeká nás zásnubní večírek.

Máme se tam setkat s ostatními a být šťastní.

Jenže já se cítím nejistá.

Ale pořád jsem tady. Chci bojovat.

Slíbila jsem mu, že už nebudu mluvit o svých nejistotách.

Prostě tomu dáme šanci.

My dva spolu ve starém městě. To by mě před pár týdny v buňkách nenapadlo.

- To ne. - Blíží se nám zásnubní večírek.

Cítím se čím dál víc zamilovaný.

Jo, jsi prostě ta pravá.

Jsi ta pravá.

Stalo se pár věcí, po kterých nevím, jestli mu můžu věřit.

A to je hrozný pocit.

Důvěra je totiž moc důležitá. Nejdůležitější je důvěra a respekt.

Páni!

Bože, to je pěkné.

- Ahoj! - Ahoj.

- Ráda tě vidím. - Rád tě vidím.

- Ahoj, lidi. - Ahoj.

- Bože, vypadáte spolu tak letně a krásně. - Vy taky.

Jo, všem nám to spolu sluší.

- Vedeme s sebou slunce. - To je výhled. Koukni na Globen.

No teda, to je něco.

- No páni! - Ahoj!

Jsme poslední?

- Ahoj. - Ahoj.

- Nejste trochu nervózní? - Jo.

Připijeme si na náš zásnubní večírek?

- Na zdraví. - Na zdraví.

- Jsme tu jen my, že? - Jo, jen my.

Nebo přijdou další páry?

Máme PTSD z té koktejlové párty,

když přišli Camilla s Luddem a rozešli se.

Jsem hrozně zvědavý.

- Rozdělíme se na holky a kluky? - Na holky a kluky?

- Jo, to chci. - Můžeme tak začít.

- My si sedneme sem. - Tak my jdeme do altánu.

Sedněte si dovnitř.

- Bože, to je teda výhled. - Krása.

- Sedneme si sem. - Sedneme si sem.

Hrozně mě zajímá, jak se všechny cítíte.

- Co chceš vědět? - Všechno! Jsi zamilovaná?

- Jo. - Zlatíčko!

Mám takovou radost.

Když jsem se na něj včera dívala, říkala jsem si…

- To je tvůj muž, holka. - Úplně ho žeru.

- Něco takového. - Krásný pocit.

Nečekala jsem, že něco takového ucítím.

- Ne? - Ne.

Jo.

Řekla mi: „Nikdy jsem neměla tolik ‚hádek‘ s někým,

s kým chodím tak krátce.“ Podle mě jsou to jen neshody.

Mluvili jsme o věcech, na kterých se neshodneme.

Ona tomu říká hádka. Křičeli jsme snad? Ne.

Ale pro ni je to hádka. A to je podle mě blbost.

Nemusí všechno brát tak vážně. Chápeš?

Není to žádná hrůza, ale myslím, že se na to dívá jinak.

Johanna je hrozně okouzlující, a proto se mi líbí čím dál víc.

Ale taky je drsná.