Who Were We Running From? (Biz Kimden Kaçıyorduk Anne?)

Kdo je to?

Volám z recepce, madam.

Poslouchám.

Právě volali z policie,

aby ověřili vaše údaje.

Myslím, že s vámi chtějí mluvit.

Říkala jsem si, že vám dám radši vědět.

- Děkuji. - Není zač.

Bambi.

Zlato, spíš?

Ano, Matko?

Jdou si pro nás.

Lehnout na zem!

PŘED KÝM JSME UTÍKALY?

To barevné, co vidíte, jsem já.

A ta žena, co celá v černém nasává slunce, je moje matka.

A tohle místo je podle jejích slov

náš nový hotel plný Připínacích duší a Ohavných davů.

- Už jsme tu někdy byly, Bambi? - Ne, Matko.

Tak pojďme.

Vítejte.

Ať jsme kdekoliv, vždycky bydlíme v těch nejlepších hotelech.

A nikde nemůžeme zůstat déle, než můžeme.

- Vítejte. - Dobrý den. Vítejte.

Potřebujeme pokoj.

Jistě. Ukážu vám naši nabídku.

Apartmá, rodinná apartmá, standardní pokoje.

Chceme váš nejlepší pokoj.

Zkontroluju, jestli je k dispozici.

Jak dlouho u nás zůstanete?

Měsíc nebo dva.

První zaplatím předem.

Dobře. Zapíšu vás.

Zkontroluješ to?

Matka říká: „Nemáme domov.

Jsme hoteloví ptáci, co přelétají z hotelu na hotel.“

Vaše doklady, prosím.

Tohle potřebuju vyprat a vyžehlit v prádelně.

Ať nám je pošlou do pokoje co nejdřív.

Dobře. Zkontrolujeme, co je uvnitř?

Proč prosím vás?

Je tam jen oblečení, které potřebuje vyprat.

Nenecháme hosty čekat. Odvez to do prádelny.

Prosím. Užijte si pobyt.

To je ale kráska!

Jako z pohádky.

Ty její oči. Překrásné.

Promiňte, madam. To je vaše dcera?

Božíčku. Ta je krásná.

Pardon. Omlouváme se, jestli jsme tě vylekaly.

Ale takovou krásu člověk přece nepotká každý den.

- Bůh jí žehnej. - Bůh jí žehnej.

Domov je vězení, jen menší.

Tak to říká Matka.

Nemáme domov, protože jsme si domovem navzájem.

Vždycky máme ten největší a nejhezčí pokoj.

Náš pokoj má vždy nejlepší výhled.

- Užijte si pobyt. - Díky.

Co ta matka s dcerou? Jak vypadaly, jak se chovaly. Fakt divný.

- Nemyslím. - „Nemyslím“?

Kdo si na měsíční pobyt vezme jen kabelku? No tak.

Oblečení měly přece v krabicích. Nezačínej.

Proč neměly kufry?

Proč bys jela na dovolenou s věcmi v krabicích?

- V krabicích. - Sklapni.

Čau mládeži.

Noví hosté…

Pošlete mi jejich údaje do kanceláře.

Podívám se na tu matku s dcerou, co platily hotově.

- Dobře? - Ano, pane.

Matka v žádném ohledu není jako ostatní.

Ne že bych toho o ostatních moc věděla.

Ostatní jsou jen obrazy, co nám plynou před očima.

Až zmizí, nebudeme si je vůbec pamatovat.

Jen se na ně podívej.

Připínací duše.

Ohavné davy.

Ale my dvě jsme jiné.

Jsme jednotka.

Jsme jednotka.

Ano, zlato.

Jsme Měsíční jednotka.

Jsme Měsíční jednotka.

Běž plavat.

Drahoušku, vidíš ji někde?

Ne. Dívala jsem se, ale není tady.

Koho hledáte?

Tu hezkou dívku.

- Hezkou dívku? - Ano.

- Kdo to je? - Neznáme ji.

Potkaly jsme ji dnes ráno ve výtahu. Viď?

Měla úchvatné oči.

Nemáte nic jiného na práci?

Jíst, pít, užívat si.

- To je fakt. - Tak jo. Napijeme se.

Připínacím duším se někdy nevyhnete.

Připínací duše, které nic necítí,

ale předstírají, že ano.

Moje duše je jako na trní, Bambi.

Já vím, Matko.

Buď tady opatrná.

Nepřitahuj moc pozornosti.

Kéž bychom s sebou měly knihu.

Jsme celý den zavřené v pokoji.

Cestou sem jsem viděla pár knihkupectví.

Nechceš se tam jít podívat?

Cestou tam i zpět budeme opatrné.

Vůbec nevypadaly jako matka a dcera.

Kamarád řekl: „Ta snad nemohla vyprodukovat tak hezkou dívku.“

Smáli jsme se tomu.

A někdo jiný řekl, že ji možná ukradla z porodnice.

Nevypadaly, že jsou na dovolené.

Na dovolenkáře snadno zapomenete.

Ale na ty dvě ne.

Jakmile je vidíte, hlavou se vám začnou honit otázky.

Pořád mám ty dvě v hlavě.

Pardon.

Pardon.

Vybrala jste si mou oblíbenou. Mohu vám doporučit další?

Chtěla jsem doporučení?

Zlato?

Zlato.

Mami, podívej, co jsem našla.

Mami?

Mami.

To je jeho auto.

Auto mého otce.

Stejný rok, stejný model.

Vrátíme se do hotelu.

Jsi v pořádku?

- Kam jdeš? - Pojď.

BAMBI

Nesnáším ta auta a každého, kdo je používá.

Všichni jsou arogantní a krutí, Bambi.

Vidíš? To auto je z kamene, jako jeho srdce.

Teď ty.

- Můžeme? - Jo.

Raz, dva…

Zahrabeme ho?

- Zahrabeme. - Tak jo.

Hrabej hlouběji.

No tak. Hrabej!

- Spálíme ho. - Spálíme.

- Stačí to? - Ano.

- Zdá se, že neshoří, mami. - Neshoří, zlato.

Pohřbíváme všechno zlé.

Ať už nikdy nespatří slunce.

- Jistota je jistota. - Přesně tak.

Co kdybychom se zítra vrátily a počuraly ho?

Proč ne hned?

Protože teď půjdeme do hotelu a objednáme si jejich nejlepší pití,

abychom měly plnou nádrž.

Nemáš tušení, jak daleko může zášť krutých zajít.

Máte můj hotel za chlév?

Vypadá snad jako chlév?

Zasvětil jsem tomuto místu život. Nikomu nedovolím ho ničit.

Moc se omlouvám, pane.

Můžete mi ten rozbitý talíř strhnout z platu.

Myslíš, že jde o talíř?

Co? Myslíš, že jde o peníze?

- Sbal si věci. - Pane, prosím.

- Máš padáka. - Prosím. Byla to nehoda. Prosím.

Vypadni. Běž.

Zpátky do práce.

Nevzdá se černé ani v ranním parnu.

A tu holku oblíká jako malé dítě. Přiznej to. Jsou divný.

Není to proto, že jsou divný.

Vážně to nechápeš?

- Tak proč, ty chytrá? - Tak poslouchej.

Nosí černou, aby skryla svou ženskost.

A ji tak obléká, aby měla klid od chlapů jako ty.

Takže nejsou divný.

Jsou samy a zranitelné.

Poznám maniaka, když ho vidím, jasný?

Nejsou jako my.

To je možná ten důvod, proč si o nich myslíš špatné věci.

- Jdi se nasnídat. Hned přijdu, zlato. - Tak jo.

Podívej. Máma té hezké dívky.

Zdravím. Jak se máte?

- Pořád jste tu. - Jak se má vaše dceruška?

- Jak dlouho zůstanete? - Budete tu dlouho?

Bůh jí žehnej. Máte tak krásné dítě.

- Jak dlouho zůstanete? - Pardon.

- Co jsme udělaly? - Je nějaká…

Dobře, pane.

- Pojďte. - Kam?

Tohle je ta hezká dívka.

- Ahoj. - Dobrý den.

Není taková, jak jsem říkala? A ještě hezčí?

Je hezká.

- Bambi. - Už jdu, mami.

Podívej se na ni. Jak ráda vidí maminku.

To je její matka?

Ano. Znáš ji?

Nejsem si jistá,

ale jestli je to ta, co si myslím, tak ano, znám ji dobře.

Nevidíš, že je nakřivo?

Tvůj motýlek má být vždy rovně. Pravidelně to kontroluj, ano?

Ano, pane.

- Co mají ty dvě za lubem? - Chodí nakupovat každý den.