ARASHI's Diary -Voyage-

PŮVODNÍ DOKUMENTÁRNÍ SERIÁL NETFLIX

NATÁČENÍ VIDEA K TURNÉ

V pořádku?

Dobře. Připraveni.

- Začínáme. - Začínáme.

Dobře.

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět.

Střih!

Jedna. Dobře!

Jedna, dvě, tři, čtyři, pět,

- šest, sedm. - Střih!

Možná uprostřed.

Uděláme to takhle.

Nebude to divné, když se budu pořád dívat dolů?

Chcete, abych zvedl hlavu na... Ano?

Nebo ne?

BŘEZEN 2020 ČIBA, PREFEKTURA ČIBA

Narodil jsem se v prefektuře Čiba v roce 1982.

A...

Podle všeho jsem byl dost slabý.

Tehdy jsem chodil k pediatrovi tak často,

že jsem se s ním spřátelil.

Na jeho doporučení

jsem začal ve třech letech plavat.

Na základní škole

jsem byl opravdu aktivní.

Ano.

Během druhého roku na střední jsem se přidal k Johnny's Jr.

Na střední se toho hodně událo.

Dostal jsem se

do spousty průšvihů a učitelka se na mě často zlobila,

ale byla to výborná učitelka.

Tím myslím,

že chápala mimoškolní aktivity,

které jsem měl.

Kdybych nevydal své první CD předtím,

než mi bylo 18,

z Johnny's Jr. bych odešel.

Mí rodiče...

vlastnili restauraci.

Měl jsem

matnou představu,

že půjdu v tátových šlépějích.

Ale v 17 jsem začal vystupovat,

takže k tomu nedošlo.

Takže jsem začal vystupovat.

A pak se všechno dalo do pohybu.

Ale

bylo tu i mnoho momentů, kdy to tak dobře nešlo,

pokud jde o vystupování,

prodeje

a osobní pocity.

Pak jsem začal mít během první půlky existence ARASHI zdravotní potíže.

Když mi selhala plíce,

byla to pro mě tvrdá rána.

ROK 2002

Bolí mě plíce.

Měl jsem v té písni hrát na saxofon.

Ale pak

jsem dostal onemocnění plic

zvané spontánní pneumotorax

a na saxofon jsem hrát nemohl.

KVŮLI SPONTÁNNÍMU PNEUMOTORAXU PRODĚLAL OPERACI PRAVÉ PLÍCE

Bylo to

neuvěřitelně frustrující.

Páni!

Ti teda zírali.

Ve kterém jste ročníku?

V šestém.

Zítra by měly být maturity.

Ano.

Aha. Maturujete?

- Ano. - Aha.

„ARASHI: Na cestě.“

AIBA A JEHO DENÍK

Už jsem svou učitelku dlouho neviděl.

Bylo to má třídní učitelka v druhém ročníku na střední škole.

Určitě měla velké obavy.

Chápete, jeden z jejích žáků

začal pracovat v zábavním průmyslu.

Přestal jsem chodit na praktická cvičení.

Také jsem začal odcházet dřív ze školy a častěji jsem chodil pozdě.

Na zbytek třídy to určitě mělo špatný vliv.

Celou tu dobu mi sice nadávala,

ale nechala mě pokračovat.

Celá ta otázka: „Jaký je Masaki Aiba člověk?“

Když jsem tu otázku poprvé dostal,

sám jsem nevěděl, co mám odpovědět.

Mám opravdu hodně stránek.

Ptal jsem se sám sebe: „Která je ta skutečná?“

Takže mě napadlo,

že člověk, který to ví nejlépe,

je člověk, který se o mě staral,

než jsem s touhle prací začal.

Myslím, že promluvit si se svou učitelkou bude nejrychlejší.

Co? Jaká je její adresa?

Myslím, že začal spolupracovat s Johnny's, když byl ve druhém ročníku na střední.

I tehdy byl neustále se svými kamarády.

Vůbec si ho nepamatuju o samotě.

Byl se svými kamarády.

Jeho kamarádi ke mně přiběhli a řekli:

„Aibu vzali do Johnny's!“

Také mě to překvapilo.

Hodně ho to zaměstnalo a často nemohl chodit do školy.

Tohle je ze školní exkurze.

Ta fotka vznikla, když Aiba řekl: „Vyfotíme se spolu.“

Dost zlobil.

Nosil tu věc, kdy máte

napůl spuštěné kalhoty, takže vám jsou vidět trenýrky.

Když to udělal, všichni ostatní chlapci ho napodobili.

Ve třídě jim vykukovala

polovina trenýrek.

Myslím, že to bylo v zimě, když byl ve třetím ročníku.

Zavolali mi ze školní poradny.

Řekli mi, že Aiba porušil školní řád.

Promluvili jsme si spolu v poradenské místnosti.

Nebyl to chlapec, který by běžně porušoval pravidla,

takže mě to překvapilo, když mi to vyprávěl.

Když mluvil, rozplakal se.

Opravdu naříkal.

Určitě to pro něj muselo být velmi těžké.

I když přišel do školy,

jeho kamarádi se připravovali na přijímací zkoušky,

takže si s nimi neměl moc co říct.

Vždyť mu tehdy bylo teprve 14.

To je moc důležité období života.

Hodně se toho pak stalo.

Určitě se cítil zahlcený.

Jak to mám říct? Asi nejlepší způsob, jak to popsat,

je říct, že je bezprostřední.

Kamkoliv jde a kohokoliv potká...

Lidé jsou běžně defenzivní, že ano?

Ale on byl na spoustě míst

a skutečně ho tam přijali.

Myslím, že lidé, kteří to chápou, mu opravdu rozumí.

Ale střední škola byla vážně zábava.

Tehdy se život nejvíc mění.

Bami byla mou třídní učitelkou právě v téhle době.

Vzpomínám si, že jsem vám působil opravdu hodně problémů.

Ale já jsem to tak nevnímala.

Opravdu?

Přiznávám, že tehdy,

když jsem byl tak emocionálně nestabilní...

Snad díky tomu, že jsem měl tehdy štěstí na dobré přátele

a také učitelku,

jsem dokázal nesejít ze správné cesty.

V roce 2018

- jsem vám poslal textovou zprávu. - Opravdu?

- Opravdu? - Hodně dlouhou.

Ano, jistě.

- Když jsem zjistil vaše číslo. - Ano.

Už nějakou dobu jsem se s vámi chtěl sejít a poděkovat vám.

Asi proto jsem napsal tu zprávu.

Podívejme. „Nedávno jsem požádal o vaše číslo.

Stále jsem

v zábavním průmyslu, s nímž jsem začal před 22 lety

ve druháku na střední.

Tehdy jsem byl nevyspělý a působil vám mnoho problémů.

Jestli si nevzpomínáte, je lepší zapomenout, co jsem dělal.

Teď má ten samý kluk podporu agentury a členů

a žiju v pohádkovém světě.

Omlouvám se za svou nevychovanost.

Cením si vaší práce třídní učitelky na střední škole,

kdy se nám nejvíc formuje charakter.

I dnes mi lidé říkají:

‚Jsi tak bezprostřední. Muselo se ti jako malému dostat dobrého vzdělání.‘

Moje práce mě pořád baví a dělám ji dobře.

Nakonec jsem si uvědomil, že je těžší

udržet se, než šplhat vzhůru.

Od teď to bude složité.

Když klopýtnu nebo narazím na překážku,

vždycky si přeju, abych si s vámi o tom mohl promluvit.

Omlouvám se za tak dlouhou zprávu.“

To byla první věc, kterou jsem napsal.

Četla jsem to.

Byly to ty krátké zprávy.

- Ano. Takhle. - Ano.

Chodily další. Překvapilo mě to.

- Dají se posílat jen krátké zprávy. - To je pravda.

Je tam omezený počet znaků.

Mohl jsem najednou poslat jen tolik.

Tak moc jsem si vás vážil.

Ano.

A má odpověď byla krátká.

Byla super krátká. „Určitě je zaražená.“

To je pro ni typické.

Tady to je.

No...

Ten trojúhelník...

Je tam střešní bazén.

To je ono.

Cítím nostalgii.

Už je to dlouho, co jsem byl naposledy v Čibě.

Už je to dlouho, co jsem naposledy šel po tomhle nadjezdu.

Vrací mě to do mládí.

Támhle je základní škola, kam jsem chodil.

Malý Aiba tudy jezdil na kole.

NĚKDE V TOKIU

Chtěl jsem se jen dostat do formy.

Zvedání činek v posilovně