Thus Spoke Kishibe Rohan (岸辺露伴は動かない)

PŮVODNÍ ANIME SERIÁL NETFLIX

Poslyšte, pane Kišibe.

Chtěl bych vás o něco poprosit.

ROHAN KIŠIBE, MANGAKA

Co bys chtěl, Kóiči?

Víte, během jarních prázdnin pojedu do zahraničí.

Opravdu? A kam?

Do Itálie.

Co?

Do Itálie?

Nepoužil byste Nebeskou bránu a nenapsal mi do hlavy, že umím italsky?

Proč bych to pro tebe proboha dělal?

Já nikdy nebyl v zahraničí sám a jsem z toho dost nervózní.

A rád bych se s nima uměl aspoň domluvit.

Prosím.

Tak ty jedeš do Itálie.

To ti povím o tom, co jsem tam zažil já.

Když jsme se poznali, nemohl jsem kreslit kvůli zranění,

které mi způsobil on, pamatuješ?

Takže jsem vyrazil do Benátek pro materiály na novou mangu

a zůstal jsem tam sám asi tak osm dní.

A narazil jsem tam na tento příběh.

Je opravdu zvláštní.

VE ZPOVĚDNICI

Povyprávím ti příběh,

který jsem já, Rohan Kišibe, vyslechl na vlastní uši.

Bylo to děsivé setkání.

Víš, co je to zpovědnice?

V Itálii jsou v každém kostele.

Jsou to dvě spojené dřevěné budky.

V té skryté závěsem sedí kněz

a do druhé si sedají věřící.

Mezi oběma budkami je malé okénko,

přes které se dá mluvit, ale…

kněz a věřící se navzájem nevidí.

Skrze okénko se pak věřící doznává ke svým hříchům,

zatímco jeho soukromí je dobře chráněné.

Víš, tajemství totiž v sobě nedokážeš držet navždycky.

Čím horší to tajemství je, tím víc tvoje duše trpí.

Ve zpovědnici můžeš svou duši od hříchů očistit.

Vytvořili ji kdysi moudří lidé.

Sice se to nesmí, ale já si to tam vyfotil, když tam kněz nebyl,

a prohlédl si ty řezby a materiál zblízka.

A také…

abych si to vyzkoušel,

napadlo mě, že bych se mohl sám vyzpovídat.

Tak jsem šel dovnitř.

Pro mou práci je lepší zažít to osobně.

Otče.

Přišel jsem se vyzpovídat.

Dopustil jsem se obrovského hříchu.

Co…

Už to dál nevydržím. Musím vám to říct, otče.

Nemůžu ani spát… dokud se nevyzpovídám.

Přísahám.

Nevěděl jsem, že jsem si sedl do části pro kněze.

A ten člověk si mě s knězem spletl.

Ale…

Není to vlastně štěstí?

Jaký hřích spáchal?

Poslechnu si ho až do konce.

To mojí práci jen pomůže.

Je jedno, kdo si zpověď poslechne.

Koneckonců, on věří tomu, že se zpovídá knězi,

a to je pro něj důležité.

Otče?

Děje se něco?

Ne, nic. Prosím. Chci říct… pokračujte.

Ano… ale jak mám začít?

Víte… stalo se to večer.

Ano.

Celé to začalo jednoho večera.

Tehdy mi bylo 24 let

a pracoval jsem v obchodě.

Dělal jsem pomocníka.

Odnášel jsem pytle s kukuřicí z dodávky

a dával je do skladu.

Byla to tvrdá práce.

Pracoval jsem tak moc, že jsem neměl čas na holky.

Tu práci

jsem z duše nenáviděl.

Jednou večer bylo už šest hodin.

Zase jsem pracoval přesčas.

A tehdy

se tam ukázal ten muž.

Potácel se tam,

v očích měl prázdno a vlasy úplně mastné. Páchnul.

Okamžitě jsem poznal,

že je to vandrák.

Prosím… dejte mi něco k jídlu.

Mluvil jako ubožák.

Pořád pohledem hypnotizoval můj oběd na stole.

Najednou se mě zmocnil hněv.

Já se tu dřu jako pes,

zatímco on se jenom poflakuje na nádraží nebo v parku.

A ještě žebrá o jídlo.

Sobecký parchant!

Já pracuju, dostávám plat a za ten si kupuju jídlo.

Proč to taky neděláš?

Jídlo ti dám, až odnosíš ty pytle do skladu.

Já…

Já si to odpracuju.

Ale nejdřív mi prosím dejte najíst.

Už pět dní jsem nic nejedl.

Říkám vám pravdu.

Dejte mi trošku najíst, a pak si to odpracuju, přísahám.

Opravdu?

Zaplaceno dostaneš, až budeš mít hotovo.

Tak uděláš to, nebo ne?

Hej! Nenos jenom ty malý.

Tyhle odneseš.

A do hodiny ať je hotovo, jasný?

Chci už jít domů.

Hni sebou, sakra.

Čím dřív to odmakáš, tím dřív se najíš.

Líný hovado, fakt.

Potřebuje dostat lekci.

Hej! Nedělej, že jsi omdlel, aby ses vyhnul práci.

Nemakal jsi ani pět minut.

Vyhýbat se práci?

Chceš mi říct,

že vypadám, že se vyhýbám práci?

Co to má bejt?

Topím se v beznaději hlubší než nejtemnější moře

a je to jenom tvoje vina.

Nikdy na ten tvůj ksicht nezapomenu.

Za tohle mi zaplatíš.

Já se vrátím,

až budeš v životě nejšťastnější.

Vrátím se.

Vrátím se a dostanu tě.

Tak se připrav.

Podívej.

Pod tím pytlem někdo leží.

Je mrtvý.

Bože, je mrtvý.

Zavolejte doktora!

Nebo policii!

Já jsem to nevěděl.

Nevěděl jsem, že opravdu pět dní nic nejedl.

To jako… tedy, počkejte chvilku.

Tvrdíte, že s vámi ten vandrák mluvil a už byl mrtvý?

Určitě se vám to nezdálo?

Nezdálo?

Kéž by to byl sen.

Ale ta opravdová hrůza ještě ani nezačala, otče.

Po té události mě najednou potkalo takové štěstí, že mě to téměř děsilo.

Zdědil jsem peníze po vzdáleném příbuzném.

Vyhrál jsem sázku na fotbal.

Pozemky, které jsem si za to koupil, jsem výhodně prodal.

Pak mě napadlo vyrábět kukuřičné pochoutky a cereálie,

které se staly hitem.

Prodával jsem je po celém světě.

Dřív jsem děvčata vůbec nepotkával, ale teď jsem se oženil

s bývalou supermodelkou, která přijela na týden módy.

Vydělával jsem víc, než jsem mohl utratit.

Ve svém paláci teď mám 15 sluhů

a tři řidiče.

To neskutečné štěstí mě znervózňovalo.

Pořád jsem totiž podvědomě myslel na toho mrtvého.

A pak se mi narodilo dítě.