The Horse of Pride (Le cheval d'orgueil)

Dědo, budeme mít někdy taky takovýho koně?

Takovýho si nemůžeme dovolit.

- Ale my máme Hrdýho koně. - A kde?

Přímo tady. Podrž.

A jedem.

PODLE DÍLA PIERRE-JAKEZE HELIASE

TENTO FILM JE VĚNOVÁN REGIONU BIGOUDEN

Takovýho si nemůžeme dovolit, ale my máme Hrdého koně.

To říkával můj dědeček Alain.

A stejná slova možná zněla v hlavě mému otci, Pierrovi-Alainovi,

když šel z Kerveillantu u Plozévetu

po cestě do Pouldreuzicu,

kde se oženil s Anne-Marie Le Goffovou, mojí matkou.

Na hlavě nesl své nejcennější jmění,

24 košil.

Po sklizni se konopí máčelo, česalo, matka jej spřádala,

pak se zaneslo tkalcům

a pak na svatbu, ze které jsem vzešel já.

Byla to chudá veselka.

Otec pozval na oslavu mladé muže z Plozévetu.

Dívkám z Pouldreuzicu se zdálo, že jsou lepší tanečníci

než ti z jejich městečka.

Plozévetští tančí líp než vy z Pouldreuzicu.

- Cože? - Tancují líp než vy.

Našim holkám se víc zamlouvaj cizáci!

- Cože? - Prý nejsme tak dobří jako Plozévetští .

Pane bože!

Hej, to už stačí!

A tak skončil první den svatby.

Pak přišel druhý.

A třetí.

Na večer třetího dne

se novomanželé konečně mohli poznat.

Tedy až po tom, co ochutnali mléčnou polévku s česnekem,

symbol sladké lásky i hořkosti, které se v manželství nevyhnou.

V pořádku.

Je dobrá.

Zde je polévka, která posílí Ducha svatého,

aby mohl učinit zázrak.

Nechť jsou vaše dny sladké jako mléko

a česnek nechť vám připomíná, že přijdou i nelehké chvíle.

Tak to přece nefunguje.

Vše v pořádku?

Jdeš?

- To je skříň novomanželů. - Proč?

Aby se ženichovy košile mohly oženit s nevěstinými sukněmi.

Ano, přesně sem.

- Odtud už se nikdy nehne. - Stejně jako tvoje štěstí.

- Na zdraví! - Na zdraví!

Na vaše štěstí!

Na zdraví!

Tak nezlob.

Běž domů.

Do řady! Ty zůstaň vepředu, jsi nejsilnější.

Ty, za ním. Do toho.

Uvidíme, komu to půjde nejlíp!

- Miřte na kořeny! - Jo, pořádně zaberte!

- A co já, pane? - Ty, rolníku…

Když nejsi u koně, drž se vedle mě.

Tak, do práce!

Do práce!

Všichni jste si jídlo zasloužili, tenhle nejvíc.

Dostaneš největší misku.

Udělal toho dneska ráno nejvíc.

A potom ty. A ty, tady.

Pěkně podle zásluh.

Největší misku by si zasloužil kůň.

Tak jo, ať trochu před konce dubna nabere.

Dokáže koně přimět čůrat jako nikdo.

Bůh mu žehnej.

Do toho, jedem!

Můj otec přišel jako výpomoc,

více jedl, protože lépe pracoval.

Práci měl v krvi, byl nejlepší. A uměl to s koňmi.

Vodil je na pole a na slavnosti. A ke slávě.

A taky k moři.

Na každoroční obřadnou koupel v zálivu Audierne.

Možná pak už moře nebude naším nepřítelem,

kterému nastavujeme záda.

Jenže my jsme byli ze země.

Jen na zemi jsme nacházeli štěstí,

tam, kde se mísila vůně hlíny a pohanky.

Končete, staříci, teď ostatní.

Když necháš všechnu sílu na poli, co zbude pro mě?

Mám na tebe taky přece právo.

Nech toho, Pierre-Alaine. Nebo na mě už jsi zapomněl?

Na obraze Narození Páně od La Toura

je jedno z nejkrásnějších dětí světa.

V tom kraji obraz nikdo neznal.

Ale měl jsem se narodit já a já se mu podobal.

Stejně jako on i já poprvé spočinul

na slamníku ve skříňové posteli,

to bylo moje první lůžko.

Kolébku mi nakonec stloukl děda.

Rychle, zavolejte Jeanne-Marii.

Porodní bábu? Už to na tebe přišlo?

Asi ano.

Už jde, prohmatá vás.

Nezdá se, že by už.

Tak půjdu doprat prádlo.

Podívám se.

Nevypadá to dobře. Raději zavoláme doktora.

- Doktora? - Ano, doktora z města.

Božínku!

Toho, co se volá, jen když je to vážné?

Toho, co mluví se svým koněm a kůň mu odpovídá?

- Máš odvahu? - Ano, doktore.

- Půjdeme si zahrát do Macaa. - A budeme boháči!

Z měsíce bude čtverec!

A budou nám patřit kakaové lodě.

- Tady doleva, doktore. - Doleva.

Bude se jmenovat Pierre? Tak mi chtěla říkat i moje matka.

Ale otec trval na tom, že budu Paul.

A tak se nakonec jmenuju Joseph.

Budu ti říkat „syn krále Hibernie“.

Jsem si jistý, jakože dřeváky vyrábím,

že na tebe čeká sláva a čest.

Pierre Veliký. Ukovám vám měděnou růži.

Původní kolébku jsme půjčili.

Sousedům, pro jejich děti. Když už ji nepotřebovali,

usadily se v ní slepice.

A děda nechtěl, abych vyrůstal ve slepičincích,

ale v kolébce z nejlepšího dřeva.

- Máš dražé a peníze? - Ano, pospěš.

- Nenechávej to dítě čekat. - Jsou z Quimper, jsou opravdu dobré.

- Doneste je tam vy, tetičko. - Děkuji.

Malého poneseme my. Nezlob, zlato.

- Jedl pořádně? - Je to malý otesánek.

A až mu kněz dá na rtíky sůl…

Kdy se zas budu moct ukázat mezi lidmi?

Po pár dnech v modlitbách. Až si odpykáte hřích.

Hřích?

Pojedla jste z jablka poznání.

Pořád je to z vás cítit.

Musí to tak být. Tak se to dělá už od dob Rajské zahrady.

Nešij s sebou. Na téhle ruce je ti dobře.

Levá je pro Satana, ne pro tebe.

Vyzývám tě, každý nečistý duchu,

ve jménu Boha, všemohoucího Otce,

ve jménu Ježíše Krista, jeho Syna,

našeho Pána a Spasitele,

a ve jménu Ducha svatého,

abys opustil toto božské stvoření.

Ephpheta, „otevři se“,

a vnímej vůni Boží milosti.

Ale ty, ó ďáble, odejdi,

protože právě nastal Boží soud.

Já tě křtím ve jménu Otce, Syna…

Mám ho!

Jó!

A co Pierre? Zapomněli jste ho!

Tady ho máme!

Našli jsme ho!

Za několik dní šla do kostela moje matka,

poprvé od porodu se ukázala mezi lidmi.

Manželský svazek jí dal právo stát se matkou,

ale zvyky z dob dávno minulých

a neurčitý pocit viny ji uvrhly, stejně jako ostatní matky,

do nemilosti, dokud modlitbami v kostele neodčiní svůj hřích.

Jako všechny ženy, které zažily „něco nového“,

musela mezi nedělí a všedními dny

nosit smuteční roucho se stříbrnými sponami

a přes čepec kapuci, aby skryla tvář.

Odejdi v míru, Marie.

Jak se má rodina?

Skvěle! Lépe by to už ani nešlo!

- Marie, už se vám vrátila chuť k jídlu? - Ano, ale neměla jsem čas přijít dřív.

Mám přidat i nějaké maso?

Ano, měla jsem poslední dobou tolik návštěv, vše mi došlo.

To už se stává.

- Měla jsem tenhle týden velmi napilno. - Slyšela jsem.

- Musíte někdy dorazit na kávu. - Určitě.

Neplakej, zlatíčko.

- Malý Pierre se má dobře. - Výborně.

- Malý Pierre spinká. - A je dobře přikrytý?

Ano.

Jak se má můj syn? Nakrmil jsi ho?

O to se stará Ludovie. A vypil všechno.

Šikovní hoši.

Byl jsem šťastný. Jedl jsem dosyta.

V domě byl jen Bůh a ticho.

Ale venku, ti ostatní, dospělí

museli najít způsob, jak se důstojně uživit.

Tahej! Říkám, tahej!

Jo!

Životy chudých lidí se podobaly, jak by řekli divadelní kritici,

špatnému melodramatu.

Tehdy oblast Bigouden sužovala velká bída.

Lidé se tak báli chudoby, že už ji viděli úplně všude,

obřího psa, co cení žluté zuby a nahání lidi jako štvanou zvěř.

Tolik obávaná zrůda.

Já už nic nemám, příteli. Vůbec nic.

Nemusíš se stydět.

Pohroma už brzy skončí.

Ta potupa nebude trvat věčně.

Dostane mě. A ani nezaštěká.

Slyšíš? Bídnej pes.

Pes.

Bídnej čokl!

- Nikdy ho nezabijete! - Vyplašíme ho.