The Scent of Blood (L'odore del sangue)

Víš, jak se jim říká?

Racci?

Planipteridoi.

Pla…

„Planipteridoi.“

Vlk!

Tak se ukaž, chlapečku!

Chlapeček už jde!

Měla jsem vlka, prince od přírody.

Mistra všech zbytečností.

A nakonec jsem se jím stala také.

Jeho zdvižený čenich

hledal věci, které ve světě nemohl najít.

Tvůj rozježený stín poznám všude,

vlku, který unikáš všem pohledům, na ulici, kde tě nikdo neslyší.

- Haló? - Ahoj, jak se máš?

Dobrý.

Tak co budeme dělat zítra? Půjdeme?

- Klidně. - Kdy přijedeš?

- Pozdě odpoledne. - Dobře.

Co jsi dneska dělala?

Taky jsem si někoho našla.

Co tím myslíš?

Na ulici jsem potkala kluka. Sledoval mě.

Sledoval? Co ti řekl?

Že mám krásný nohy.

To se nedivím. Vždycky jsem ti říkal, že jsi krásná a šarmantní žena.

A co ty na to?

Zastavila jsem se s ním na kus řeči a pak jsme šli do baru.

Jak vypadá? Je to fešák?

Ne, ale mně se líbil.

Aha. Kolik mu je?

Asi 23 nebo 24.

Mohla bych být jeho máma.

Silvie?

Musíme podporovat

všechny demokratická hnutí ve všech diktaturách.

Jistě.

A společnost se musí vyvíjet. Demografie se bere jako něco osobního.

Jako něco negativního,

co ti vnucují.

Jestli se ti do toho nechce,

tak je to v pořádku…

Měj rozum, světová válka všechno zničila.

Aspoň jsme měli nějakou ideologii.

Ale tady jde o Německo, které mělo Výmar.

Čína je jiná.

Panuje tady romantická nálada. Líbí se mi to.

S dovolením.

- Všechno v pořádku? - Ano.

Co budeme dělat?

Radši bych už šel.

- Ale jestli tu chceš zůstat… - Ne, můžeme jít.

Zítra brzo vstávám.

- Už se musíme rozhodnout! - Zpátky už nejdeme!

- Ne, pojedeme tudy. - Jo.

Tudy se tam snad dostanu taky.

- Jedeme dobře? - Počkej.

Haló?

Moment.

S kým jsi to mluvila?

To je moje věc. Máme volný vztah.

S nějakým mužem?

Kdo to byl?

- Ne. - No tak, řekni mi to.

- Ne. - Řekni mi to.

Je to jedno, je to jen kluk.

Ten, kterého jsem potkala nedávno.

Tys mu dala své číslo?

Ale prosím tě. Ochomýtá se mi kolem domu.

To je šílený.

Víš co? Myslím, že zítra na venkov nepojedu.

Ale jeď, prosím tě. Zapomeň na to.

To je jedno.

Jak vypadá?

Je silný

a svalnatý.

Vysoký?

Moc vysoký není,

ale je dobře stavěný.

Chlupatý?

Ne, žádné chlupy nemá.

Holí se,

protože maká v posilovně.

Vážně?

Uctívá kult síly.

Kult síly? Co to má být?

Ale nic, má to v hlavě pomotané.

Je to ztracený případ.

Víš, že za Silvií pálí nějaký mladý kluk?

To ti řekla?

Jak vypadá?

Moc mi o něm neřekla.

Řekla, že je…

silný a svalnatý.

- Žárlíš? - Ne.

Ale jo, žárlíš.

Ne, ale udělalo to na mě dojem.

V jejím výrazu je něco, co jsem na ní

už dlouho neviděl. Vlastně jsem to viděl jen jednou.

Když jsme se poprvé potkali.

V Římě na Náměstí lidu.

Dívala se na mě s tím výrazem, bylo to jako…

Jako sexuální projev, orgasmus. Divoký výraz.

Zdálo se mi, jako bychom se tam přede všemi milovali.

A pak?

Začali jsme spolu chodit,

ale ten výraz už jsem na ní nikdy neviděl.

Zmizel.

Minulou noc se mi o Silvii zdálo.

Potkaly jsme se na dlouhém tmavém schodišti.

Když kolem mě procházela, dala mi facku a odešla.

Já jsem za ní běžela

a šla za ní do pokoje.

A tam se chovala najednou hrozně mile,

přivítala mě. A pak…

Nepamatuju si. Hladila mě.

Byla krásná.

Nevím, jak si v noci lehnout.

Možná je to kvůli tomu zranění. Vzpomínáš?

Vlhko mi nedělá dobře, to je všechno.

Tak proč nejdeš k doktorovi? Masáž

by ti udělala dobře. Znám dobrého doktora…

Můžeš se přestat starat o mé zdraví, Silvie?

Máš špatnou náladu?

Ne. Cos dělala včera večer?

Byla jsem na večeři s pár přáteli.

A co tvůj nápadník?

Říkal, že by tady chtěl začít bydlet.

V našem domě. Řekl,

že se mu tady v sousedství líbí. Vykopla jsem ho a řekla mu, že je konec.

Vídáte se často?

Někdy.

Tihle kluci jsou zvláštní.

Proč se s ním chceš ještě vídat? Jednou a dost.

Jsou zábavní.

A tihle kluci s tebou chtějí bydlet v baráku?

Přijedu do Říma a shodím je ze schodů.

To nedělej, prosím tě.

Jsou to grázlové.

„Skoro ani nemůžu psát. Tak moc se mi klepou ruce.

Žaludek mám jako na vodě a cuká mi v oku.

Včera při západu slunce,

v úplném klidu a tichu, dopadl první minometný granát.

A pak vypuklo peklo.

Vrhl jsem se k zemi.

Kolem sebe jsem slyšel výbuchy.

Byl jsem celý špinavý a kolem mě svištěly střepy.

Palba trvala nepřetržitě asi 20 minut.

Hodně jsem se třásl, ale byl jsem klidný.

Myslel jsem na ty, na nichž mi záleží.

Ale tak nějak zmatečně.

A racionálně jsem se snažil přijít na způsob, jak se zachránit.“

- Haló? - Jak to jde?

Ach, Carlo. Co se děje? Povídej.

Nic. Jen jsem tě chtěl pozdravit.

Víš, kdo dnes přišel do kanceláře?

Giorgio Masetti.

Masetti?

Možná z něj bude příští ředitel.

To nejde. To je nemožné.

Jistě že je to možné.

Pak na něj budeš moct poslat ty grázly, s nimiž kámošíš.

- Kámoším s grázly? - Tvé slova.

Neřekla jsem, že jsou to násilníci.

Byli jsme v klubu,

bylo tam hodně lidí

a do mě vrazil nějaký ožrala.

Dal mu pár facek.

Myslela jsem, že tím to končí. Bylo to od něj

hezké, takové džentlmenské.

Ale když jsme vyšli ven,

obklíčili ho a hrozně ho zmlátili.

Dostala jsem strach.

Kdybych nezačala křičet, kdo ví, jak by to dopadlo.

Aha.

Ale byla to jen rvačka.

Mezi chlapy.

Jasně. Chodíš na diskotéky často?

Včera jsem byla. Vrátila jsem se v šest ráno.

Nejsi unavená?

Jsem vyčerpaná.

Taky jsem na ně byla naštvaná.

Proč musíme do klubu chodit za svítání?

O kom vlastně mluvíš?

O mých nových přátelích.

Proč pořád mluvíš v množném čísle? Pověz mi o svém novém příteli.

Říkal jsi, že spolu nejsme.

Až moc se zajímáš.

Řeknu ti jen to, co chci.

Na to musíš použít dřevěný třísky.

Jdu na to.

Hodnej.

Hej.

Čau.

Promiň.

Co se děje?

Trochu mi dělá starosti Silviin přítel.

Nech to být.

Není to poprvý, co chodí s někým jiným.