Koko ni Aru Shiawase (Happiness Is Here / ここにある幸せ)

Akihabara, Tokio

Jsem tak unavenej.

Mám toho dost.

Chci znovu začít život od začátku.

Zaměstnanec prodeje elektrických spotřebičů

Už nemůžu. Je to nemožný…

- Hele. - Ano?

Omlouvám se.

To je to tak těžký?

Pracovní vytížení u nás je poměrně velké.

Ale… někdo to zvládá aniž by zkolaboval.

Fakt mě to žere,

když je tu někdo jako ty… někdo, kdo je pořád mimo…

a žije si tak.

Pracovat proti vůli a pak zkolabovat…

Spát si v nemocnici, mluvit ze spaní, chtít začít od znova…

Nebude pro tebe lepší, když skončíš? I pro ostatní…

No…

- Co mám dělat, až skončím? - Koho to zajímá?

Tak se měj… Hezky si odpočiň.

- Děkuju mnohokrát. - Jen si hezky navždy odpočiň.

Hele… to nic nemáš?

Něco?

Nevadí, že skončíš v práci.

- Najdu si novou. - O to tu přece nejde.

Neříkám, že musíš pracovat nebo se srovnat.

To nic nemáš? Nic, co bys chtěl dělat?

No…

Žádný no…

Cokoliv. I něco špatného. I když z toho nezbohatneš.

I kdyby to bylo to nejhorší. Dělej cokoliv. Vážně cokoliv.

Promiň.

No…

Asi…

nic takového nemám.

Promiň, promiň.

Kéž bych mohl začít od znovu… někde jinde…

Co to je?

Proč sis vybrala někoho, jako jsem já?

To nic nemáš?

Místo, kam bys chtěl jít… Místo, které bys chtěl navštívit před smrtí?

Nic takového nemáš.

Cujazaki.

Kde to je?

Ani nevím.

Na Kjúšú. Myslím, že v prefektuře Fukuoka.

Když jsem byl v páté třídě, Harada přišel do naší školy z Cujazaki.

Byl churavý.

Byli jsme jako nejlepší kamarádi.

To bylo poprvé, co jsem nějakého kamaráda měl.

Další zastávka je Pobřeží Cujazaki.

Ale ne dlouho poté co přišel, se zase do Cujazaki vrátil.

Slíbil jsem mu, že ho během léta navštívím.

Poslal mi dopis, ve kterém se ptal, kdy dorazím.

Ale přišlo mi, že je to moc daleko.

Od té doby na to sem tam vzpomenu.

Říkal jsem si, že bych tam měl jet.

Bylo mi to líto.

Co kdybys tam zajel?

Jeď tam.

- No. Není třeba. - Prostě odejdi.

Dobrý den. Dobrý den.

- Dobrý den. - Dobrý den.

Dobrý den.

Drama z Fukuoky Tady je štěstí Přeložila Zíza

No… ale…

Hanada

- Pojď dál. - Co? Ale…

Pojď dál.

Tak… tedy dobrá.

- Tady, tady. - Tady je to dobré.

To neříkej. Jen pojď dál.

Prosím, jen pojď dál.

No ale…

Tak.

- Jen pojď dál. - Tak tedy…

Dobrá tedy. Jsem tady.

- Tudy, prosím. - S dovolením.

Díky za pozvání.

Odkud jsi?

- Z Tokia. - Aha.

- Jsi poprvé v Cujazaki? - Ano.

Nepostávej tady tak. Jen se u nás posaď.

Ano. Děkuju.

Tady máš čaj.

- Je moc dobrý. - Děkuji mnohokrát.

Děkuji.

- No… - Z Tokia sem to byla dlouhá cesta, že?

No, asi ano.

Proč? Proč ses vydal do Cujazaki?

No, to víte…

- Jen tak. - Jen tak?

- Jen tak jsi cestoval až sem k nám? - Ano, jen tak.

Ten… ten obrázek. Všiml sis?

- No ano. Pěkný obrázek. - Věděla jsem, že to řekneš.

Kdo si myslíš, že ten obrázek namaloval? Co myslíš?

No… tak asi…

- Že by… - Přesně tak. Já. Já to byla.

Překvapený?

Muselo tě to překvapit, že?

Začala jsem malovat až v šedesáti. Jsem dobrá, ne?

- Ano. Je to úžasné. - Že?

Tenhle. Tenhle ten.

Tohle jsem namalovala v blízkém rybářském přístavu.

Cujazaki je rybářské město.

Tady. Není to krásný tichý výhled na rybářské lodě?

Tady. Tenhle ten.

To je Jamagasa.

Naše letní slavnost… nejživější čas v našem městě.

Muži…

Odtamtud nemůžeš dobře vidět. Proč nejdeš sem?

Ano. Už jdu.

- Jsi hodný chlapec. - Ale kdepak.

Tady… tohle… líbí se ti to?

- Ano, asi ano… - Já to mám nejraději ze všeho.

Je to takový krásný obrázek.

Není to pěkné místo?

- No ano. Kde to je? - Chceš se zajít podívat?

Chceš se zajít podívat, viď?

Chci to zase vidět. Proč si tam nezajdeme?

Vezmu tě tam. Půjdeme?

No… ale…

Nech si tu bagáž. Nemusíš ji tam táhnout s sebou.

Tak… honem.

No… takže… v tomhle domě…

Bydlím tu jen já.

Aha.

Synové žijí ve Fukuoce.

- Jdeme. Honem. - Aha.

Panenky z Cujazaki se začaly vyrábět během éry Edo.

Nevypadají něžně a roztomile?

Tudy.

- Dobrý den. -Dobrý den.

Tady se vyrábí sake již od éry Meidži.

V Cujazaki nejsou žádné vysoké budovy.

Takže ten komín slouží jako náš orientační bod.

Aha.

Haru.

Jsi na procházce, Fuku?

Jsem na rande.

- Jaké je tvé jméno? - Tačikawa.

Tačikawa je můj přítel, že?

Aha.

Těší mě.

- Není to pěkné? Mít zábavné rande. - Ano, ano.

- Jdeme. - Užijte si to.

Mám radost.

Takže… jmenuji se Fukuko. Říkej mi tak, prosím.

Paní Fukuko.

Původně jsem se narodila a vyrostla v Kokuře na severu Kjúšú.

- Kokura. - Přesně tak. Kokura.

Víš… V porovnání s Cujazaki Kokura je velké město.

Moje rodina má velkou firmu na zpracování dřeva již od éry Edo.

- Byla jsem nejmladší z osmi dětí. - Osmi dětí?!

Teď už tak početné rodiny nejsou. Ale v té době to bylo normální.

- Nejstarší bratr je o 20 let starší než já. - O 20 let?!

Nikoho jsem neposlouchala. Nikoho jsem nerespektovala.

O všem jsem si rozhodovala. Nikdy jsem nedělala, co jsem nechtěla. Rozumíš mi, že?

Ano, tak nějak ano.

Ale… pak naše firma začala krachovat.

V 19 letech jsem přestala být princeznou.

Jednoho dne… mě otec prosil se skloněnou hlavou.

Požádal mě, abych odešla do Cujazalki a vdala se zde.

Nebylo to kvůli konexím nebo penězům.

Byl tu muž, který otci velmi vypomohl.

Ten muž chtěl domluvený sňatek.

Takže… otec nemohl odmítnout.

- Přijala jste to manželství? - Myslela jsem si, že tak se otci odvděčím.

Takže jsem mu odpověděla, že samozřejmě.

- Aniž bych viděla jeho fotografii. - No tedy.

Otec plakal…

Poté, co jsem přijala, řekl mi děkuji a plakal.

A pak…

Když jsem viděla jeho slzy… jsem se najednou vyděsila.

Kdyby se cokoliv v mém novém domově stalo, už jsem se nemohla nikdy vrátit.

Najednou jsem se vyděsila.

Pak jsem se odešla vdát do Cujazaki.

Byl to učitel.

nebyl moc přátelský a téměř se mnou nemluvil.

Když jsem poprvé přišla do Cujazaki, nechtěla jsem, aby na mě koukali svrchu.

Tak jsem se snažila vypadat co nejlépe.

Měla jsem bílé šaty a vysoké podpatky.

Tudy.

Co jsme se potkali, vzal mě sem. Bylo to naše první rande.

Anižby cokoliv řekl, jen mě sem vedl.

Byla jsem tak naštvaná.

Protože jsem na sobě měla bílé šaty a vysoké podpatky.

Jsi v pořádku? Už tam skoro jsme.

Ano.

Tady to je.

Přišla jsem sem… když jsem poprvé dorazila do Cujazaki.

Není tu pěkně?

Vyšplhala jste se sem… s vysokými podpatky.

Ano. Přesně tak.

V tu chvíli…

jsem si pomyslela, že bych tu mohla žít.

Myslela jsem si, že bych takovou scenérii chtěla vidět znovu a znovu.

A pak…

Je to krásné.

Je to tak krásné.