Love Is Blind: Poland (Love is Blind: Polska)

V tomto romantickém experimentu

se pět párů rozhodlo zasnoubit, aniž by jeden druhého viděli.

- Vezmeš si mě? - Moc ráda.

- Pořád mi to přijde trochu divné. - I mně.

Jsi ještě hezčí, než jsem myslel.

Na představivosti jsi teda moc nenechala.

Tady skoro nic nemáš.

Filipe!

Bylo to trochu divné.

Teď, když se konečně osobně setkali, vyrazí na předsvatební dovolenou

do slunného Řecka, kde mohou prohloubit své vztahy.

V buňkách záleželo jen na žáru v jejich srdcích.

Teď mají šanci zjistit, zda rozkvete i jejich fyzická vazba.

Jsou zasnoubení, ale pořád se ještě poznávají.

Svatby už se blíží a jedna otázka stále zůstává.

Je láska opravdu slepá?

LÁSKA JE SLEPÁ: POLSKO

Miláčku.

Krásko moje.

Jdeme?

Teď? Blázníš?

Dobrodružství.

- Pořád se cítím trošku trapně. - Já taky.

- Jo? - Neboj.

- Sluší ti to. - Tobě taky.

- No páni. Je to tu hezké. - Že jo?

Jak ti je?

Kdybych moc stresoval, tak řekni.

- Dobře. - To přejde.

- A už je ti líp? - Jo.

Už ses uklidnil?

Jo, ale celé to odhalení bylo tragické.

Říkala jsem si: „Kde je můj Filip z buněk? Kde je ta energie?“

Tak jo, otevřu.

Rozkopni je.

Sedni si třeba sem.

Musíš se trochu opálit.

Jen žertuju.

- Ty jsi přirozeně snědá? - Jo, jsem.

- Fakt? - Jo.

- Takže když budeme mít děti… - Jo?

…tak budou trochu bledé, ale taky snědé.

Představovala jsem si naše první setkání trochu jinak.

- Viděla jsi, jak jsem byl nervózní? - Viděla,

ale myslela jsem si, že budeš víc ohromený.

Vždyť jsem dělal…

A proto jsem si říkala, nevím…

že se ti možná moc nelíbím.

To ne.

Možná jsi nečekal takový vzhled,

- protože nejsem… - Jsi krásná.

Měla jsem z toho obavy, protože nevypadám jako typická Polka.

To mě vůbec netrápí.

- Fakt? - Jo.

Jsem typ člověka… Potřebuju slyšet lichotky.

Ráda je říkám a ráda je slyším.

Páni.

- Miluju tě. - Já tebe taky.

Nakrmíš mě makrónkou?

Až večer.

Ne, touhle. Tou růžovou.

Já myslel, že mluvíš o mém nádobíčku.

Nebyl bych sám sebou, kdybych musel tyhle věci držet v sobě.

Takže jsem rád, že s ní můžu pustit ven svoje vnitřní dítě

a nemusím ho schovávat.

Do poslední chvíle jsem myslel, že mě necháš.

Proč sis to myslel?

Kvůli té žádosti o ruku. Nešlo to úplně hladce.

No, představovala jsem si to jinak.

- Fakt? - Jo.

Udělal bych opáčko.

- Jen trochu klidněji. - Když už ses…

Klidněji, víš? Vzal bych to v klidu.

Pro mě bylo nejtěžší si to všechno spojit.

Pořád mi to nesedí, že slyším tvůj hlas a vidím tě.

Říkal jsem si, jestli jsem se ti líbil.

Takže ne.

Hraješ basket, tak jsem tě čekala vyššího.

- Kolik měříš? - 1,81 metru.

- Fakt? - Jo.

- Myslela jsem, že jsi menší. - Ne, nekecej.

Filip je úplně jiný než muži, se kterými jsem dřív chodila.

Co se týče vzhledu, tak popravdě není typ, který by mě normálně zaujal.

- Tak na nás? A na relax… - Jo. A na krásné chvíle.

Jo.

- Tak jdeme objevovat? - Pojďme.

Jen abys věděl, je tady gauč.

Nechci… Jsem optimistická, ale víš, jak to je.

Vyspím se na zahradě, když budu muset.

Koukni, gauč.

Dobře. Když to bude potřeba, vyspím se tam já.

- Ne, když už, tak já. - Děkuju.

To je dobře.

Mám problém se před lidmi otevřít.

A Krzysztof je pro mě zatím cizí člověk.

Nemám ráda, když někdo překračuje moje hranice nebo na mě moc brzo sahá.

Potřebuju víc času.

Myslela jsem, že jsi sukničkář.

Takové lidi nemám ráda.

Tak proč ses se mnou vůbec bavila?

Nevím, co jsi řekl té druhé osobě.

Té, se kterou ses nakonec rozešel.

Myslím, že jsem ti říkal, že jsem byl zblázněný do dvou lidí, což je šílené,

ale patří to k experimentu.

Spíš myslím, jestli jsi jí něco slíbil…

Ne.

Pokud ano, tak by se mi to moc nelíbilo.

Bylo to emocionální.

Nepřátelila jsem se s ní, ale dost věcí jsem slyšela.

Tak to rozhodně budu…

- Za grázla? - Jo, určitě.

A jsi grázl?

Nechtěla bych totiž zlého člověka se zlými úmysly.

Občas to nemůžeš udělat tak, aby byli všichni šťastní.

Nesnáším lidi se zlými úmysly…

Nic jsem nepředstíral.

Dobře. Uvidíme.

Už od začátku si nevěříme, to není dobrý.

Ne, věřím ti. Jen nechci, abys byl někde z donucení

- a tak dále a… - Já taky ne.

Teď spolu budeme pořád.

Fakt nemáš tak tmavé oči jako já.

Možná na slunku?

Ty krávo.

Co?

- Co? Promiň, řekl jsem to nahlas? - Tak mi neříkej.

- Tak mi nemůžeš říkat. - Vyklouzlo mi to.

Jsem přece tvoje princezna.

Ten titul si ještě musíš zasloužit.

- Jejda. To jsem si myslel, nebo řekl? - Bože.

Takhle to já dělám.

Když do někoho rýpu, dávám tím najevo, že se mi líbí.

Ale kdybych to někdy přehnal, tak mi musíš říct,

že už je to moc, ano?

To bych chtěla vidět. Jaké máš hranice?

- Jo. - V tomhle jsme totiž stejní.

Uvidíme.

Občas se nechám unést.

Bohužel máme s Jackem stejný smysl pro humor.

Mám trošku obavu, že se to vymkne kontrole,

ale zároveň to taky nechci přehnat.

Občas se to mezi námi bohužel rozvine tak přirozeně… Ach jo.

Je tady moc hezky.

Tak ráda slyším ten hlas z buňky.

Hrozně ráda bych překonala svoje zvyky, ale mám strach.

Chci hlavně jít za svým srdcem a konečně si užívat to, co mám.

Říkal jsem, že já jedu buď na milion procent, nebo na nulu.

Jak to myslíš?

Že do toho chci jít naplno, jak jsem říkal.

A bojíš se, že já ne?

Jo.

Může to být úžasný.

No páni!

Město. Nádhera.

Už chybí jen nějaký velký nápis.

Že jo?

Třeba: „Miluju tě, Jelo.“

- Myslím ten nápis. - No tak!

- Jednou. - Panebože.

Tak jo.

To byl trochu trapas. Pojďme zpátky.

Jdeme.

Tak jo, už jsi to řekl.

Nedá se to vzít zpátky.

Kéž by. Ne, to ne.

Ne teď! Myslím ty okolnosti.

Krása.

Pojď sem.

Už se mu otvírám.

Vůbec nechápu, co se teď se mnou děje.

Tohle moje já se mi líbí. Měla jsem se ráda i před tím…

ale tahle něžná Jela je taky super.

Že jo?

Skvělá.

Už mu dávám najevo, že mi na něm záleží. To je pro mě velká věc.

Řekla bych, že jsem do něj docela dost zblázněná.

Skoro zamilovaná.

UČITELKA A NEUROLOGOPEDKA

Kecala jsi. Řekla si, že nejsi tak skvělá.

Mám na tebe otázku.

Piješ vodku?

Občas jo.

- Já ne. - Ale musí k tomu být příležitost.

- Nikdy jsem ji neměla. - Fakt?

Nějaká chronická onemocnění?

Ne, nejspíš ne.

- Ne. - Nemoci v rodině?

Klídek.

Taky se chci zeptat…

Mému dědovi bude letos 95 let.

To je super.

iPhone, nebo Android?

Je mi to jedno. Teď mám Android.

Dobře.

Takže nakonec nemusím na gauč?

Zatím ne.

- Dobře. - Ale nikdy nevíš.

Je to divné.

Popravdě se cítím trochu trapně.

Chceš se přitulit?